Respektují duchovní praxe naši neurodiverzitu?

V prostředí, které tolik mluví o jedinečnosti každé duše, často překvapivě málo respektujeme rozmanitost našich nervových systémů. Kde končí skutečný duchovní rozvoj a začíná snaha přizpůsobit se představám druhých? Osobní zamyšlení nad neurodiverzitou, spiritualitou a důležitostí hledání vlastní cesty k sobě.
Respektují duchovní praxe naši neurodiverzitu?

Proč bychom vlastně měli začít více naslouchat rozdílům mezi námi? Protože kdokoliv, kdo se kdy otevřel nějaké "duchovní praxi" určitě někdy slyšel některou z těchto vět:

👉 „Zavři oči a představ si, jak tvým tělem proudí bílé světlo.“
👉 „Ztiš svou mysl a nemysli na nic.“
👉 „Vnímej, jak se ti otevírá třetí oko.“
👉 „Nech k sobě přijít obraz.“

Podobné instrukce slýcháme při meditacích, energetické práci, intuitivním rozvoji i telepatické komunikaci se zvířaty. Jsou tak běžné, že se nad nimi většinou ani nepozastavíme.

Jenže co když tvoje mysl žádné obrazy nevytváří? Co když tvůj mozek je neurodivergentní a to poslední co potřebuje, je absolutní klid? Co když se soustředíš nejlépe při pohybu, potřebuješ mít otevřené oči nebo vnímáš informace způsobem, které běžné duchovní poučky vůbec neberou v úvahu?

Znamená to, že máš nějaký blok? Že ještě nejsi dostatečně otevřený/á? Že se potřebuješ víc snažit? Anebo jsme nakonec i v duchovním prostředí zase trochu zapomněli, jak rozdílně každý z nás funguje?

‍

Jeden duchovní svět, mnoho různých myslí

Na duchovní cestě často mluvíme o jedinečnosti každé duše. O respektu, přijetí, svobodě a autenticitě. Přitom samotné duchovní techniky bývají překvapivě jednotvárné. Meditace má vypadat určitým způsobem. Intuice se má projevovat určitým způsobem. Energetická práce má vyvolávat určité pocity. A kdo nic takového nezažívá, často začne hledat chybu v sobě.

Sama jsem si tím prošla.

Mám afantazii, tedy odlišnost ve fungování mentální představivosti, kvůli které nedokážu vědomě vytvářet vnitřní obrazy. Dlouho jsem se proto snažila naučit něco, co ostatním připadalo naprosto samozřejmé. Vizualizovat. Při meditacích, při práci s energií i při rozvíjení komunikace se zvířaty. A protože jsem neviděla to, co ostatní popisovali, měla jsem pocit, že mi něco chybí.

Až když jsem začala lépe rozumět vlastnímu nervovému systému, došlo mi, jak nesmyslné bylo hodnotit své schopnosti podle zkušenosti někoho jiného. O této cestě píšu podrobněji v článku Afantazie: Když nevidíš obrazy, ale přesto vnímáš, kde se věnuju i tomu, jak afantazie ovlivnila mou zkušenost s telepatickou komunikací se zvířaty.

‍

Když se odlišnost zamění za duchovní blok

Tohle považuju za jednu z nejproblematičtějších věcí, se kterými se můžeme v duchovním prostředí setkat. Někdo nedokáže vizualizovat, a tak se dozví, že má zablokované třetí oko. Někdo má neustále aktivní mysl, a tak slyší, že se musí naučit lépe ovládat své ego.

Někdo při meditaci potřebuje pohyb, protože dlouhé nehybné sezení je pro jeho nervový systém nepříjemné, a stejně mu někdo začne tvrdit, že není dostatečně disciplinovaný. A někdo nedokáže rozpoznat nebo pojmenovat své tělesné pocity tak, jak je popisuje průvodce, a začne pochybovat o svém spojení se sebou samým.

Přitom za těmito zkušenostmi mohou stát přirozené rozdíly ve vnímání, pozornosti, smyslovém zpracování nebo fungování nervového systému. Ne každá zdánlivá "obtíž" je nějaká složitá duchovní lekce. Ne každá odlišnost potřebuje léčit. A ne všechno, co nezapadá do určité metody, je blok.

Samozřejmě věřím v hlubokou vnitřní práci, ve schopnost člověka proměňovat své vzorce a hluboce věřím i v duchovní rozvoj. Jen si myslím, že bychom měli být mnohem opatrnější v okamžiku, kdy začneme druhému člověku vysvětlovat, proč neprožívá svět stejně jako my.

‍

Potřebuje intuice vůbec vypadat nějak konkrétně?

Tohle mě přivádí k otázce, která mi v poslední době připadá čím dál důležitější. Proč jsme si zvykli spojovat duchovní schopnosti s určitými projevy? Proč má například vnitřní vidění v některých kruzích tak výsadní postavení?

Když někdo popíše jasný obraz, který se mu objevil při meditaci, snadno v nás vzbudí dojem mimořádně silného prožitku. Když jiný člověk řekne: „Já jsem to prostě věděla,“ může jeho zkušenost působit méně přesvědčivě.

Přitom intenzita vnitřního obrazu sama o sobě nic nevypovídá o pravdivosti informace. Právě proto je mi blízké téma jasnovědění – daru, který nepotřebuje oči. Jasnovědění je ve spirituálním pojetí označení pro okamžité vnitřní vědění, které nepřichází prostřednictvím vědomého logického uvažování ani vizuálního obrazu.

A právě tady vidím důležitou souvislost. Pokud každý člověk zpracovává informace trochu jinak, proč bychom měli očekávat, že budou všichni stejně prožívat meditaci, intuici nebo právě svou vlastní spiritualitu?

‍

Potřebujeme více respektu k způsobu, jakým funguje naše mysl

Představovala bych si duchovní prostor, kde průvodce místo „teď všichni uvidíte světlo“ řekne: „Vnímejte světlo způsobem, který je vám přirozený. Jako obraz, pocit, myšlenku, slovo nebo prosté vědomí jeho přítomnosti.“

Kde meditace nemusí znamenat nehybné sezení se zavřenýma očima. Kde se člověk nemusí omlouvat za to, že potřebuje pohyb, ticho, jasnější instrukce nebo úplně jiný způsob práce. Kde se s odlišným prožitkem zachází se zvědavostí, nikoli s automatickou snahou ho napravit.

A kde průvodce dokáže říct: „Tato metoda vychází z mé zkušenosti. Pojďme teď skrze ni společně najít způsob, který bude fungovat i pro tebe.“

Vnímám v tom obrovský prostor pro proměnu. Protože respekt k neurodiverzitě znamená také ochotu připustit, že ani naše vlastní zkušenost s vědomím není univerzální.

‍

Proč je podle mě rozmanitost vnímání tak důležitá?

Když pozoruju přírodu, fascinuje mě, kolika různými způsoby její obyvatelé vnímají svět. Pes žije v neuvěřitelně bohatém světě pachů. Netopýr se orientuje pomocí echolokace. Včely vidí ultrafialové vzory na květech, které jsou našim očím skryté. Každý z nich obývá trochu jinou smyslovou realitu. A žádná z těchto zkušeností není méně skutečná jen proto, že ji ostatní druhy nesdílejí.

Proč by tomu mělo být u lidí jinak?

I mezi námi existuje ohromná rozmanitost ve způsobech, jak přemýšlíme, cítíme, soustředíme se, pamatujeme si a prožíváme svůj vnitřní svět. A ráda nad tím přemýšlím také z duchovního hlediska.

Pokud věříme, že každá duše přináší do světa něco jedinečného, nedávalo by smysl, aby se tato jedinečnost projevovala i skrze samotný způsob našeho vnímání?

Podle mě jsou to právě zcela odlišné způsoby poznávání, které nám umožňují společně chápat život mnohem hlouběji, než by dokázala jedna jediná univerzální zkušenost.

‍

Duchovní cesta, na které se nemusíš stále dokola opravovat

Čím déle se věnuju vlastnímu rozvoji, tím důležitější mi připadá jedna věc. Abychom si ze spirituality nevytvořili další prostředí, ve kterém musíme splňovat očekávání, překonávat svou přirozenost a neustále dokazovat, že jsme dostatečně otevření, vědomí nebo rozvinutí.

Samozřejmě, duchovní cesta nás dříve či později může vést za hranice pohodlí. Může nás konfrontovat s vlastními strachy, přesvědčeními a hluboce zakořeněnými vzorci.

Ale měla by v ní být také úcta k tomu, kým jsme.
K našemu tělu. K nervovému systému. K odlišnostem, které si neseme.

Protože člověk, který nedokáže vizualizovat, nepotřebuje být automaticky učen vidět. Člověk, jehož mysl je neustále v pohybu, nemusí celý život bojovat s vlastními myšlenkami. A člověk, který vnímá jinak než ostatní, nepotřebuje slyšet, že ještě není připravený.

Přála bych si duchovní svět, ve kterém budeme druhé podporovat v objevování jejich vlastního způsobu vnímání, místo abychom je učili napodobovat ten náš. Svět, ve kterém dokážeme s opravdovou zvědavostí naslouchat tomu, jak rozdílně my lidé prožíváme život.

Protože jestli nás má duchovní cesta učit hlubšímu spojení se sebou, s ostatními bytostmi a s přírodou, pak by v ní měl být prostor i pro všechny ty nádherně odlišné způsoby, kterými naše vědomí funguje.

— Martina Matheo, Komunikátorka se zvířaty a přírodou
Kategorie článku:

Další články z této kategorie:

Ilustrace pejsku okolo velkeho srdce: symbol vděčnosti

Děkuju, že jste: Za sebe i za zvířata

Každé zvíře, které ke mně „přijde“, nese s sebou příběh – a každý člověk, který mu naslouchá, je pro mě malý zázrak. Tenhle článek je poděkováním. Všem, kdo jdou cestou hlubšího propojení se svými zvířaty. Všem, kdo otevírají srdce, i když neví přesně jak. A hlavně – všem, kdo věří, že vztah se zvířetem může být posvátný akt.
Přečíst si více
Olejová malba ženy popíjející horký nápoj dívající se na šumavský les a mlhu v něm, vedle ní je spokojeně zachumlaný pejsek

Brána mezi světy je z mlhy a ticha

Když padá mlha, mám pocit, že se svět vrací do snu, ze kterého jsme kdysi procitli. Všechno se stane měkkým a pomalým, jako by sama Země zapomněla, že má mít tvar. Jdu cestou, kterou nevidím, a přesto ji cítím pod nohama. Vzduch voní mokrým listím a tichem. Mlha mě obklopuje a já v ní ztrácím myšlenky i směr. Zůstává jen dech, který je můj i její. V těch chvílích nejlépe chápu, že svět nepotřebuje být viděn, aby byl skutečný.
Přečíst si více
Ilustrace klíštěte - jako symbolu poselství zvířat

Jak jsem si zamilovala klíšťata a co mě naučila o strachu

Klíšťata mě nikdy neděsila – jen jsem je vnímala jako zbytečná. Malí parazité, co obtěžují zvířata, lidi a přenášejí nemoci. Ale jak jsem se začala víc ladit na svět zvířat a naslouchat jejich tichým poselstvím, začala se mi před očima rozplétat úplně jiná pravda. Když mi borelióza obrátila život vzhůru nohama, klíšťata se stala nečekanými průvodci – k hlubšímu vnímání, k vlastní síle, k naslouchání. Tenhle článek je vyznáním… ne z lásky na první pohled, ale z obdivu k tomu, jak i zdánlivě “bezvýznamný” tvor může nést moudrost a přinést velké léčení.
Přečíst si více
Ilustrace peněz jako vědomé bytosti

Peníze jako vědomá bytost

Já jsem peníze. Nepřišla jsem tě vlastnit. Ani ovládnout. Jsem součást života. Přicházím, když tvoříš ze srdce. Odcházím, když se mi zavíráš ze strachu. Jsem připravená ti sloužit – ale jen tehdy, když mě přestaneš soudit a dovolíš mi být… tvou spojenkyní. A doufám, že třeba mě v tomto článku konečně uslyšíš.
Přečíst si více