Každé zvíře, které ke mně „přijde“, nese s sebou příběh – a každý člověk, který mu naslouchá, je pro mě malý zázrak. Tenhle článek je poděkováním. Všem, kdo jdou cestou hlubšího propojení se svými zvířaty. Všem, kdo otevírají srdce, i když neví přesně jak. A hlavně – všem, kdo věří, že vztah se zvířetem může být posvátný akt.
Někdy se ve mně ta vděčnost prostě nevejde. Tlačí se ven jako světlo, které už nechce zůstat za víčky. Cítím ji, když čtu vaše zprávy, když spolu mluvíme o vašich zvířatech, když mi dovolíte nakouknout do vašich světů.
Vidím, s jakou láskou a odhodláním se vydáváte na cestu, která není vůbec snadná – ale je skutečná. Cestu propojení. Naslouchání. Přijetí. Jste těmi, kteří se rozhodli vidět zvíře jako bytost, ne jako problém k opravě.
A já… jen stojím, někdy až v posvátném tichu, a říkám si: Díky. Díky, že jste. Díky, že jsme. Protože tohle není jen o mně. A není to jen o vás. Je to o nás všech. O té nové vlně, která se právě zvedá – tiché, hluboké, krásné revoluci srdce.
Možná si to neříkáš nahlas. Možná máš pochybnosti. Možná někdy cítíš, že tápeš, že bys měl/a víc vědět, víc rozumět, víc „správně komunikovat“. Ale já tě vidím jinak.
Vidím člověka, který se rozhodl naslouchat. Člověka, který přichází s otevřeností – i když to znamená vidět věci, které jsou těžké, které bolí. Vidím odvahu, když místo „poslušnosti“ volíš vztah. Když místo trestu zkoušíš pochopit. Když zůstaneš – i když netušíš, co dál.
Tohle není málo. Tohle je revoluce v praxi.
A víš co? Zvířata to vědí. Cítí to. A často mi to při komunikacích říkají:
👉 „Řekni jí, že ji miluju. I když pochybuje. I když si myslí, že selhala.“
👉 „Řekni mu, že jsem tady dobrovolně. A že to, co dělá, mění všechno.“
Takže ti to teď říkám i já: Tvoje cesta má smysl. A jsi na ní skvělý/á.
Každá komunikace je jiná. Některá je hravá, jiná bolí. Ale téměř pokaždé se mi děje to stejné: ucítím, jak se mi rozvibruje srdce. Jakoby skrze něj proudila jejich pravda.
V těch chvílích vím, že jsem… já vlastně nevím jak to popsat. Něco jako průchod. Ne průvodce ale “průchodce”. To oni mi ukazují cestu. A já jen předávám.
A vy, kdo za mnou chodíte?
Vy to umožňujete. Otevíráte své nitro, někdy i staré rány, abyste slyšeli to, co už dávno tušíte: Zvířata nás milují. Opravdu. Ne proto, co pro ně děláme. Ale proto, kým jsme.
Děkuju vám za to, že jdete hlouběji než běžné „poslouchá, žere, spí“.
Že se ptáte: „Co cítí? Co potřebuje? Co mi zrcadlí?“
Že se nezaleknete, když vás zvíře konfrontuje s něčím bolavým – ale místo útěku otevřete srdce.
To je totiž ta pravá odvaha.
Tahle práce není o tom, že vám něco „řeknu“ a ono se to vyřeší. Je to společný tanec. Cesta, kde zvířata vedou – a my jsme ti, co naslouchají. Vidím, jak se měníte. Jak se mění vztahy. Jak se otevírá prostor pro víc.
Pro laskavost. Přijetí. A hlavně: pro důvěru.
Tím, že nasloucháte svým zvířatům, léčíme společně kus světa.
A to je něco, co mě den co den dojímá.
Každé zvíře, se kterým jsem měla možnost mluvit, ve mně něco zanechalo. A každá lidská bytost, která mi ho „svěřila“, mě dojala svou odvahou jít pod povrch. Tahle cesta není o dokonalosti. Není o rychlých odpovědích.
Je o přítomnosti. O vnímání. O důvěře v to, co není vždy vidět, ale cítit to jde naprosto jasně.
Děkuju, že tu jste.
Děkuju, že hledáte.
Děkuju, že nasloucháte.
A děkuju, že mi dovolujete být u toho.
Protože kdykoli se propojí dvě srdce – lidské a zvířecí – probouzí se síla, která mění svět.
