Když padá mlha, mám pocit, že se svět vrací do snu, ze kterého jsme kdysi procitli. Všechno se stane měkkým a pomalým, jako by sama Země zapomněla, že má mít tvar. Jdu cestou, kterou nevidím, a přesto ji cítím pod nohama. Vzduch voní mokrým listím a tichem. Mlha mě obklopuje a já v ní ztrácím myšlenky i směr. Zůstává jen dech, který je můj i její. V těch chvílích nejlépe chápu, že svět nepotřebuje být viděn, aby byl skutečný.
Mlhavé ráno se probouzí pomalu, jako by si nebylo jisté, jestli chce vůbec vstát. Krajina mlčí. Stromy, které včera stály hrdě, se dnes rozplývají v bělavém oparu a všechno ztrácí svou známou tvář – dokonce i vzdálenost, i čas. V mlze se svět zůží do prostoru výdechu a nádechu. Nikdo nic nevidí, a přesto všechno je.
Když padne mlha, mám pocit, že Země si bere volno. Že se schovává pod svůj měkký závoj, aby mohla na chvíli dýchat jen sama pro sebe. A ptám se sama sebe: učí nás tím to samé? Že i my máme právo zmizet z očí lidí, když se potřebujeme ztišit a proměnit.
Podívámeli se na to z logického hlediska, mlha vzniká, když se vodní pára ve vzduchu ochladí na teplotu rosného bodu, což vede ke kondenzaci vodních kapek na drobných částicích v atmosféře, které vidíme jako mlhu.
My lidé se ale můžeme na mlhu podívat i jinýma, poetičtějšíma očima, třeba jako na okamžik, kdy se svět nadechne a vydechne zároveň. Kdy se nebe a země na chvíli protknou jedním dechem. Z drobných kapek vody se zrodí bílý závoj, který se pomalu snáší na louky, stromy i naše myšlenky. Všechno se ztiší, zjemní a to, co je nablízku, nás vtáhne velmi blízko k sobě.
Někdy mám pocit, že mlha není jen fyzický jev, ale spíš projev duše krajiny. Jako by si příroda sama přes sebe přetáhla závoj, třeba aby se mohla uzdravit, regenerovat, být chvíli neviděná. Mlha přikrývá svět tak, jak mořská vlna hladí břeh – něžně, ale s pevnou rozhodností. Skrývá, ale neničí. Chrání, ale neodděluje.
Pokud popustíme fantazii uzdu úplně, mohlo by nás dokonce i napadnout, že mlha je šat bohyně Matky Země, který se spouští, když chce oddělit svět lidí od světa přírodních bytostí. Když padne, přecházejí hranicí ti, kdo jsou doma mezi dvěma světy – zvířata, duchové lesa a naše sny. Když kráčíš mezi stromy a vzduch je těžký a vlhký, často se ti může zdát, že tě někdo sleduje. Ale třeba to není nikdo jiný než Země samotná, která si tě právě v tu chvíli znovu zblízka prohlíží a snaží se zjistit, kdo doopravdy jsi?
Často u nás na Šumavě vidím, jak lidé z mlhy rychle utíkají někam výš, za sluncem. Ale já ne. Mlha mě pouští někam, kam mě sluncem zalitá krajina zatím nikdy nepustila. Mám pocit, že když se okolí zahalí do mlhy, začne být úplně nejvíce jasné, že s námi svět mluví řečí, které rozumí pouze naše srdce.
Je pro mě naprosto fascinující být součástí prostředí, kde se ztrácí hranice mezi „venku“ a „uvnitř“. Stromy se rozplývají, cesty mizí – a s nimi i moje jistota, že vím, kam jdu. Ale právě tehdy se může rodit něco hlubokého: důvěra.
Mlha nás učí kráčet pomalu, s vírou v každý další krok, i když nevidíme dál než pár metrů. Vede nás zpět do přítomnosti – tam, kde nepotřebujeme mapy ani směrovky, jen klidné bušení srdce a šelest mokré trávy pod nohama. Je to chvíle, kdy tě svět zkouší, jestli dokážeš jít dál, i když nevidíš cíl.
V duši člověka má mlha často podobu nejistoty – těch okamžiků, kdy se všechno rozmaže a ztratí směr. Ale stejně jako v přírodě, i tady je to hlavně čas proměny a vůbec ne ztráty. Mlha přichází, když potřebujeme být chvíli sami, když nás duše volá zpět do ticha, kde se rodí nové vidění.
Přijde mi také velmi fascinující pozorovat, když stejně tiše, jak mlha přišla, se zase začne zvedat. Kapky vody sklouzávají po listech, tráva se leskne a svět si znovu obléká své barvy. Najednou vidím jasné obrysy stromů, kopců, domů, ale když se zadívám pořádně, můžu vidět, že jsou jiné než předtím. Jako by se všechno během té bílé přestávky v čase proměnilo.
A možná se neproměnujě svět, ale mé oči, kterými se na něj dívám, kdo ví. Ať už je to jak chce, vím, že mlha nikdy nepřichází jen tak. Přináší prostor mezi dechy, okamžik, kdy se věci mohou znovu poskládat. Když ustoupí, nikdy po sobě nezanechá prázdno, ale ticho, které se dá ještě dlouho poslouchat.
A v tom tichu — možná úplně poprvé — můžeš slyšet, jak jemně a klidně samotná Země dýchá.
