Dneska bych s tebou ráda sdílela zamyšlení, které není úplně sladké. Ale je důležité. Je o soucitu. Je také o těch, kteří nezvednou svůj hlas, protože žádný nemají. O tělech u krajnic. O myších a ptácích v lepidlových pastích. O vlaštovkách, které už nikdy nevzlétnou. Ne proto, že by chtěly zemřít. Ale protože jsme nějak zapomněli cítit.
Někdy mě v noci probudí bolest. Je tichá. Jemná. A přitom ostrá jako světlo reflektorů na srnčí srsti. Jako hlasité volání z lesa, mladého jelena, kterého právě postřelili. Někdy přichází z mrazivého ticha krajnic. Z místa, kam už se nikdo nedívá. Ale přesto zde stovky duší vydechuje naposledy.
Četla jsem básně, které nešlo jen tak dočíst. Každý verš byl jak tělo, přes které jsme jen tak přešli – aniž bychom si vůbec uvědomili, že taky dýchalo. Že kráčelo po stejné zemi. A to mě bolelo.
Jak snadno bereme život všemu, co nemluví naším jazykem.
Jak rychle zapomeneme, že i pavouk má svůj svět. Že i myš se bojí. Že i moucha chce žít. Že i můra tu má svou misi. V jedné z těch básní jsem četla větu:
„A pokud budu zabit za to, že prostě jen žiji, ať je smrt laskavější než člověk.“
Zůstala mi pod kůží. A od té doby, když vidím rozpláclé tělo na cestě… neumím už jen jít dál. Nevím, jestli tenhle text někoho potěší. Nejspíš ne. Ale možná… tě na chvíli vrátí. Do světa, kde je ještě v pořádku cítit.
Leží tam. Skrčená, zkroucená, někdy ještě měkká. Těla, kterým nikdo nepoděkoval za to, že tady byla. Těla, která nepřekážela… dokud nám neskřížila cestu. Projíždíme kolem. Okna zavřená, hudba nahlas, pohledy do dálky. A přesto někdy – jen někdy – něco na okamžik zpomalí. Jakoby v tom koutku oka, kde je ještě cit.
Možná si říkáme, že to tak je. Že to je normální. Ale odkdy je normální to, že přestaneme cítit bolest jiných bytostí?
„A omlouvám se, že jsem tě vyděsil, ale nevěděl jsem, že být viděný mě bude stát život.“ - Pavouk
Možná jsme si na to zvykli. Možná jsme otupěli. A možná právě proto se tolik zvířat dnes vrací ve snech, v obrazech, v básních, v těch tichých pohledech, které nás sledují s očima dokořán, stále tak trpělivě čekající, až se jednou zase probudíme ke schopnosti cítit.
Možná to nezačne velkým rozhodnutím. Možná to začne jen tím, že nezabiješ pavouka v koupelně. Že místo toho otevřeš okno. A chvíli čekáš. Protože jemnost je taky síla. Možná půjdeš pomaleji. Protože někdy, když zpomalíš, zahlédneš život, který by jinak zůstal neviděný. Mouchu, co bojuje ve sklenici. Mravence, který zabloudil.
Srnku, co ještě váhá vkročit na silnici. A možná si pak řekneš:
„Kdy naposled jsem vlastně vnímal*a, že i to nejmenší dýchá? Kdy naposledy jsem vlastně vnímal*a?“
Nejde vůbec o to být dokonalý. Jde o to neotupět. Nevzít si právo na život jen proto, že můžeš. Někdy je skutečná odvaha neškodit. Někdy je největší síla v tom, že se rozhodneš být laskavější než svět, který je tolik naučený zraňovat - aniž by si to vůbec uvědomoval.
Říkají, že to je přehnané. Plakat nad vlaštovkou, co spadla z hnízda. Nad kočkou na krajnici. Nad holubem, co už nikdy nevzlétne protože se chytil v naší pasti. Říkají, že život jde dál. Ale co když nejde dál správně, když se alespoň na chvíli nezastavíme? Co když právě tohle znecitlivění je tím, co z nás pomalu vyplavuje tu nádhernou část býti člověkem?
Vzpomínáš? Jako děti jsme brečeli. Nemyslím, že jako všechny děti. Ale ty i já určitě. Jinak bys tohle nečetl/a až sem. Nejspíš nás tehdy nikdo nepochválil za soucit. Tak jsme se naučili být „silní“ – což často znamená jen to, že jsme si zakázali cítít.
„Jak moc doufám, že mě neodsoudíš k smrti za zločin toho, býti malou bytostí.“ - Myš
Ale každá smrt je jako brána. Do citlivosti. Do pokory. Do pravdy, že nic živého není bez významu. A když se zastavíš, i jen na pár vteřin, a dovolíš si cítit zármutek… možná to nebude úplně pohodlné. Ale bude to tak zatraceně lidské.
Změnti celý svět může být těžké. Ale můžeme změnit způsob, jakým se na svět díváme my. A tím změnit celý náš svět. Jak se dotýkáme. Jak kráčíme kolem těl, která tu byla před námi. Mám pocit, že už toho bylo dost – necitlivosti, spěchu, nevnímání.
Přišel čas znovu cítit i to, co bolí. Ne proto, abychom trpěli. Ale proto, abychom si připomněli, že tu nejsme sami. A že každý život má svou váhu.
I ten úplně nejmenší.
_______________
A Bože,
prosím, dopřej srnce na dálnici nějaký druh nebe.
Něco s vysokou měkkou trávou
a sladkým shledáním s jejím milovaným synem.
Ať můry ve světle na verandě
odletí někam,
kde září tisíce sluncí,
chutnajíc sladce, po ovoci
a hladící jejich křídla
jemně
teplem milujících dlaní.
Kéž by všechny myši
lapené v lepivých pastích
měly místo pomalého umírání
navždy suché kožíšky
a plná bříška.
A pokud i mě jednou zabijí jen za to, že jsem žila,
kéž je smrt laskavější než nevědomá lidská ruka.
- volný překlad básně z anglického originálu od Althea Davis, Kinder than man
