Zjistila jsem, že největší lék na bolest pro mě byla úplně obyčejná otázka: „Jaký byl?“ Věřím tedy, že sdílení vzpomínek dokáže přinést světlo i do těch nejtemnějších míst. Proto jsem vytvořila bezpečný prostor pro všechny, kdo přišli o zvířecího parťáka a chtějí uchovat jeho příběh živý.
Když jsem přišla o svého milovaného kocourka Theouška, cítila jsem, že na světě není nic, co by mi mohlo opravdu ulevit. Lidé mi říkali laskavá slova, snažili se mě povzbudit, ale nic z toho neproniklo tam, kde to bolelo nejvíc. Až jednou se mě někdo prostě zeptal: „Jaký byl?“
V tu chvíli se něco změnilo. Mohla jsem o něm mluvit. O jeho povaze, o tom, co jsme spolu prožili, o radostech i o věcech, které si dodnes vyčítám. A já pochopila, že dokud o svých milovaných mluvíme, dokud je připomínáme, jsou stále tady – žijí v nás.
Proto zakládám soukromou skupinu na Facebooku, která bude bezpečným místem pro všechny, kdo přišli o svého zvířecího parťáka. Místem, kde můžeme sdílet fotky, vzpomínky, smích i slzy. Protože věřím, že když se potkáme v tom nejbolestivějším místě a někdo si k nám jen tak tiše sedne, někde tam začíná ten první uzdravující nádech.
➡ Odkaz na facebook skupinu: Kruh vzpomínek – Spojení lidí, kteří rozumí
Po Theově odchodu jsem si uvědomila, že mluvení o něm bylo tím největším lékem. Neexistoval žádný jiný způsob, jak projít tou prázdnotou. Nešlo ji přeskočit, obejít ani přehlušit. Jediné, co pomáhalo, bylo zůstat v tom místě bolesti a dovolit si o něm říct všechno – i to, co jsem si vyčítala.
Ten okamžik, kdy se mě někdo zeptal na jeho povahu, na to, co jsme spolu milovali dělat, byl jako otevření dveří. Dveří do prostoru, kde byl pořád živý. A já tam mohla zůstat, vyprávět a vědět, že na druhé straně je někdo, kdo mě vidí a slyší.
Zjistila jsem, že právě tohle je často to, co po ztrátě nejvíc potřebujeme – společnost, která neuhýbá, ale sedne si vedle nás a sdílí to ticho i slova.
Když o svém zvířeti mluvíme, nejen že si uchováváme vzpomínky, ale zároveň si dovolujeme prožít to, co by jinak zůstalo uvězněné uvnitř. Sdílené slovo má zvláštní sílu – promění neviditelné v něco, co může být uneseno spolu s někým dalším.
V tichu samoty se bolest často zdá nekonečná. Ale ve chvíli, kdy nás někdo poslouchá a nechá nás vyprávět i ty nejtěžší momenty, vzniká prostor pro úlevu. Doopravdy prožíváme to, že nejsme sami. A právě to může být prvním krokem k tomu, aby se naše srdce začalo uzdravovat.
Asi pro tebe psaní příběhu nebude lehké. Možná zjistíš, že první věta se píše pomalu nebo stokrát… a že stejně nakonec přes slzy sotva vidíš na obrazovku nebo na papír. A to je naprosto v pořádku.
Pláč je součástí té cesty – není to slabost, ale důkaz, že tvé srdce milovalo naplno. Někdy se může stát, že napíšeš jen pár vět a budeš potřebovat pauzu. Jindy se slova rozběhnou sama a emoce tě zavalí tak, že je nebudeš stíhat zapisovat. Oba způsoby jsou správně.
Nečekej, že příběh musí být dokonalý nebo „hezky napsaný“. Není to slohová práce – je to kousek tvého srdce, který dáváš ven. A právě to je nejcennější. Možná se přistihneš, že píšeš víc o bolesti než o radostech – i to je v pořádku.
Cílem není potlačit, ale pustit ven. Protože někdy, když se emoce dostanou na světlo, udělají místo i pro kousek úlevy. A v tomhle prostoru budeš viděn(a), slyšen(a) a přijat(a) přesně tak, jak právě jsi.
Tahle skupina bude soukromým a bezpečným prostorem, na což budu osobně dohlížet. Bude jen pro ty, kdo prošli ztrátou svého zvířecího parťáka a chtějí sdílet své vzpomínky a pocity s lidmi, kteří jim rozumí.
Můžeš sem nahrát fotky, vyprávět příběhy, popsat, co tě na tvém zvířeti nejvíc těšilo, nebo sdílet chvíle, které tě stále bolí. Nikdo tu nebude soudit ani radit, pokud o to nestojíš. Je to prostor, kde se můžeš vypsat, vymluvit, nebo prostě jen být a číst příběhy ostatních a vědět, že v tom nejsi vůbec sám/sama.
Chci, aby tahle skupina byla jako kruh lidí, kteří se tiše posadí kolem a nechají tě říct všechno – beze strachu, že „je toho moc“. Pokud někdo projeví neúctu nebo úmyslně zraní druhého člena, nebude tu mít své místo a bude ze skupiny okamžitě odebrán.
Pokud cítíš, že by ti pomohlo mluvit o svém zvířecím příteli, sdílet jeho příběh a slyšet příběhy ostatních, tahle skupina je tu právě pro tebe.
Ať už je tvá ztráta čerstvá, nebo už uplynuly roky, vím, že bolest ze ztráty, stejně jako láska k nim nikdy úplně nemizí. Věřím, že společně můžeme vytvořit místo, kde naše vzpomínky budou dál dýchat a kde se bolest může proměnit v tiché, laskavé spojení.
Přidej se k nám, pokud chceš být v kruhu lidí, kteří tě opravdu uslyší:
➡ Odkaz na facebook skupinu: Kruh vzpomínek – Spojení lidí, kteří rozumí
Určitě chvíli potrvá, než se skupina rozroste a začne žít vlastním životem. Do té doby ti ale můžu slíbit, že každý příběh si přečtu osobně. Vím, jak moc záleží na tom, aby člověk po ztrátě nebyl sám, a opravdu mi záleží na tom, co prožíváš. Někdy totiž stačí, aby tvá slova došla jedinému srdci, které tě opravdu slyší – a i to může přinést úlevu.
