Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se právě stalo. I když jsem to slyšela jasně. Jo. Ostrý výstřel. A hned na to bodavá bolest v břiše, která ale nebyla moje? Nebo jo? A pak jako bych to věděla. Theo. Ale to přece není možný.
Začalo mi být ze všech těch černých myšlenek špatně. Ta úzkost tančící kolem žaludku svírala nejen mé tělo, ale i celou mojí duši. Chvíli jsem zmateně běhala po domě tam a zpátky a pořád jsem si opakovala, že to přece není možný.
Brzy nato jsme šly ven, hledaly ho, volaly jeho jméno. Nic. Čekala jsem hodiny u oken. U dveří. Jenže všude jsem nacházela jenom prázdno.
Prosinec je zvláštní čas. Ještě předešlé ráno jsme se s Theouškem těšili na naše třetí společné Vánoce. Vzpomínám si, že se ten den slunce teprve unaveně šplhalo nad obzor, když jsem tam někde na šumavských kopcích, na té mrazivé zemi, klečela vedle něho.
Nevzpomínám si už ale, jak dlouho jsem tam takhle byla, než jsem ho konečně vzala do náručí. Křičela jsem. Z plných plic, na celé kolo: “Zastřelili, oni ho zastřelili, pomoc…”. A málem jsem se zadusila těmahle svýma zoufalýma nářekema, než mi nakonec došlo, že ve skutečnosti – už nemůže přijít žádná pomoc.
Po celém jeho malém tělíčku měl střelné rány, včetně hlavy. A to tělo, které jsem právě držela v náručí, bylo příliš studené. A tiché.
Theoušek přišel do mého života, když všechno ve mně bolelo. On se té bolesti nebál a díval se na ni se mnou. Často se stáčel do klubíčka přesně na to místo, kde mám srdce, jako by věděl, kde to bolí. A vrněl.
Tlapičky natahovаl ke mně, hlavu tiskl do mé dlaně. Zůstával tak dlouho, jak bylo potřeba. Nikdy jsem mu nemusela říct, že je mi špatně. Nemusela jsem ho o to žádat. On to věděl dřív než já sama.
Postupně mě učil a vedl, že je dobré zase otevřít své srdce. Věřit v lásku. Milovat. Theoušek byl můj moudrý průvodce. Moje spřízněná duše. Můj nejlepší přítel.
A všechno tohle říkám proto, že když taková blízká duše z vašeho života odchází, je to už tak těžké (milovníci zvířat jistě pochopí). Ale když vám jí zavraždí?
Pro všechny ostatní šel život dál úplně normálně. Pamatuju si, jak jsem stála na ulici a dívala se na lidi kolem. Smáli se. Nesli nákupy. Jeden pár se držel za ruce. Pes táhl svého pána za vodítkem a ten pán se na něj díval s tím lehkým, samozřejmým úsměvem, tím, který mívají lidé, kteří ještě neví, že tohle všechno nebude trvat věčně.
Chtělo se mi na ně řvát.
Jak to, že svět nezastavil? Jak to, že slunce vychází, obchody se otvírají, autobusy jezdí podle jízdního řádu. To všechno jako by se NIC nestalo? Jako by právě nepřišel o život někdo, kdo byl pro mě vším?
Každý další den, který přišel, mě rozčiloval víc než ten předchozí. Protože každý nový den mě vzdaloval od 8. prosince. Od poslední chvíle, kdy Theo ještě byl.
Skoro jsem nejedla. Chtěla jsem furt jenom spát. A s každým dalším novým ránem jsem cítila jen jedno: zuřivou, bezmocnou nenávist k tomu, že musím znovu začít další den – bez něho.
Nikdo to nechápal.
A čím víc se mi lidé kolem mě snažili pomoct, tím víc jsem se cítila sama…
Pak přišly deprese a únava ze života. A nakonec k mému velkému překvapení ještě něco horšího než tohle obojí – lhostejnost. Rána, která byla úplně stejná jako ty předtím. Dny, které jsem přežívala, ale nežila.
Příští týden, příští měsíc, příští Vánoce. Nic z toho nedávalo smysl plánovat. Svět se mi smrskl na jeden jediný den. A ten den byl vždycky 8. prosince. Pamatuju si, že jsem jednoho rána seděla na podlaze v koupelně a nedokázala vstát. Ne proto, že bych nemohla. Ale… Prostě… proč bych to dělala?
Byly dny, kdy jsem si nebyla jistá, jestli chci zůstat.
K čemu to celé je, když žiju ve světě, kde se může stát 8. prosinec?
Nakonec mě někdo přesvědčil, ať zkusím terapie. Šla jsem. Mluvila jsem. Terapie mi hodila záchranný kruh. Ale ten kruh mi nevrátil pevnou zem pod nohy, jen mě zastavil, abych neklesala příliš hluboko.
Nevím přesně, jak jsem se dostala dál. Možná algoritmus, možná náhoda… možná Theo. Ale někde v tom těžkém vzduchoprázdnu jsem nakonec objevila komunikaci se zvířaty.
Seděla jsem před obrazovkou, ruce v klíně, a říkala si: okay, uvidíme. Byla jsem připravená být zklamaná. Vlastně jsem to tak trochu chtěla. Zklamání se mi poslední dny jevilo bezpečnější než naděje.
A pak komunikátorka Anna začala mluvit.
Věděla, který den. Jak se to stalo. Jak se Theo dostal do mého života. Co jsme spolu prožily. Věci, které jsem nikomu neřekla. Můj rozum se bránil, hledal mezery, racionální vysvětlení. Ale s každou další Anny větou je nacházel hůř a hůř.
A pak přišlo něco, co mě úplně odzbrojilo.
Naše high five. Takové to plácnutí tlapičkou o dlaň. Něco, co Theo dělal jen se mnou, po svém, tak jak to neumí skoro žádná kočka. Maličkost. Náš tajný jazyk.
Anna to věděla.
V tu chvíli jsem přestala hledat mezery. Seděla jsem před obrazovkou, po tvářích mi tekly slzy a já jsem s jistotou věděla, že on tu je. Pořád tu je.
A věděla jsem ještě něco: tohle chci taky umět.
Venku je zima. Za oknem padá sníh a já sedím u stolu, kde píšu tyhle řádky – po absolvování celé řady kurzů intuitivní komunikace se zvířaty, po stovkách hodin praxí, po desítkách sezeních s klienty z celé republiky.
A vzpomínám na první chvíli, kdy jsem se s Theouškem po jeho odchodu poprvé opravdu propojili. Řekl mi tehdy něco, co jsem nečekala:
„Tak teď můžeš dělat osvětu i ty. Je to důležitý."
Myslela jsem, že vím, co tím myslí.
Zbraně. Střílení. Jak udělat svět bezpečnějším místem pro zvířata. Byla jsem připravená bojovat, protože vztek ve mně ještě nebyl celý pryč.
Ale Theo mě vedl jinam.
Pomalu. Trpělivě. Tak, jak mě vždycky vedl.
A já pochopila.
Můj úkol není křičet o tom, co se pokazilo.
Můj úkol je ukazovat, co je možné.
Že zvířata mluví. Že nás slyší.
Že jejich srdce jsou tak nesmírně velká, že se do nich vejdeme celí: se vším tím naším lidským zmatkem, bolestí i hledáním.
Že právě tohle otevírá srdce.
Víc než cokoliv jiného.
Theo je stále tady. Jen už z druhé strany.
Můj parťák a průvodce, jakým byl vždycky, jen teď bez tlapek na mé hrudi.
A já vím, že se dívá.
A vím, že je hrdý.
S láskou a úctou,
