Tohle setkání mě zasáhlo víc, než bych čekala. Nikdy jsem světlušku neviděla takhle z blízka, necítila její světlo ve svých dlaních. Nejspíš právě proto mi připomněla něco, co jsem v sobě skoro zapomněla. Psala jsem tenhle článek se zvláštním pocitem něhy i smutku — protože světlo světlušek pomalu mizí. A s ním i něco v nás.
Nevím, co se to poslední týdny děje. Možná mám srdce stále víc a víc otevřené. Možná mi zvířata a bytosti přírody chtějí něco říct důrazněji. Ale zpráv chodí tolik, že je nestíhám zapisovat. A některé jsou tak zvláštní, že mi nezbývá než se zastavit a prostě vnímat.
Tohle je jedna z nich.
Možná nejtišší, ale ta nejzářivější. Byla noc. Obyčejná. Dveře do pokoje pootevřené, okno dokořán, jako vždycky před spaním. Bylo chvíli po svatojánu. Ležela jsem v posteli, když jsem koutkem oka zachytila záblesk. Nebylo to světlo umělé. Ani světlo z ulice.
Ty kráso… Světluška? Uvnitř? V pokoji?
Přistála mi přímo k nohám na peřinu. Jako kdyby věděla, kam jde. A já tam jen ležela a koukala. A něco ve mně – to tiché, co už neřeší, jestli je to normální – vědělo, že tohle není náhoda. Že si mě našla a přišla říct něco, co je hodně důležité.
Seděla tam. Malinká a tak odvážná. Zářící. A přestože to trvalo jen chvíli, bylo v tom všechno. Ten druh světla, co neoslňuje, ale září. Takové, které nepotřebuješ měřit lumeny, ale tím, co ti to udělá se srdcem.
Chvíli jsem se nehýbala. Nechtěla jsem ji vyplašit. Ale pak mi došlo, že to nejspíš nebylo potřeba. Byla tak klidná. A v tom jejím klidu bylo něco, co mě zasáhlo víc než stovky slov.
Přinesla tichý ale silný vzkaz:
„I když kolem není nic než tma,
i když nikdo jiný nezáří,
i když máš pocit, že tě nikdo nevidí –
světlo v tobě nezhasíná.
Nemůže.
Je tvoje.
Je starší než strach.
A patří téhle Zemi stejně jako kořen stromu nebo pohlazení větru.
A pak ještě něco jemnějšího, sotva slyšitelného:
„Není tvým úkolem zářit.
Stačí, když svítí tvé světlo.
I kdybys měla být ta poslední.
I kdybys svítila jen sama pro sebe.“
Možná to říkala mně.
A možná to šeptala pro celý svět.
A to mi připomíná. Všimli jste si? Ještě před pár lety jich bývalo tolik. Tančily nad loukami, u potoků, v temných koutech, které nikomu nevadily. Světlušky dýchaly nocí, protože je jejich domovem.
A teď?
Teď se stávají čím dál větším zázrakem. Možná to ještě nevíte, ale – světlušky pomalu mizí. Z důvodu, který jsme my sami způsobili. Světlo, které v sobě nosí, nepřežije v našem světě plném umělého jasu.
Narušili jsme jejich rytmy, jejich čas, jejich tmu.
Louky mizí. Ticho mizí. Skutečná noc mizí.
A s ní i ony.
Takže. Možná jsme poslední generace, která je ještě může spatřit. Možná jsme poslední, komu se odváží přistát do peřiny. A možná nám tím chtějí říct jediné: „Dívejte se. Ještě jsme tady. A naše setkání nemusí být naposledy.“
Někdy si říkám, jestli to všechno není jen o tom, že jsme zapomněli, jaké to je být součástí ticha. Ne ticha bez zvuků. Ale toho vnitřního, kde se dějí opravdové věci. Možná jsme přestali vnímat světlušky, protože už nechodíme pomalu. Nezastavujeme se. Nežijeme dost tiše, aby nás mohly oslovit.
Ale ony tu pořád jsou.
Zatím.
Zář, která se netlačí. Připomínka toho, co je křehké, a přesto silnější než cokoli, co můžeme vyrobit. A tak si přeju jediné: Ať světlušky nezhasnou dřív, než si vzpomeneme, kým doopravdy jsme.
Ne v tom, co děláme. Ne v tom, co víme.
Ale v tom, že i my dokážeme tvořit světlo.
Stejně jako ony.
A třeba se nám to ještě povede, třeba nakonec…
… světlušky zůstanou s námi.
