Klíšťata mě nikdy neděsila – jen jsem je vnímala jako zbytečná. Malí parazité, co obtěžují zvířata, lidi a přenášejí nemoci. Ale jak jsem se začala víc ladit na svět zvířat a naslouchat jejich tichým poselstvím, začala se mi před očima rozplétat úplně jiná pravda. Když mi borelióza obrátila život vzhůru nohama, klíšťata se stala nečekanými průvodci – k hlubšímu vnímání, k vlastní síle, k naslouchání. Tenhle článek je vyznáním… ne z lásky na první pohled, ale z obdivu k tomu, jak i zdánlivě “bezvýznamný” tvor může nést moudrost a přinést velké léčení.
Když jsem začala víc vnímat zvířata, naslouchat jim a skutečně je pozorovat – začala jsem se ptát: Jaký smysl máš ty? Proč tu jsi? Tahle otázka se objevila i u těch, která mě děsila nebo odpuzovala. A jedno z nich mě skutečně překvapilo – klíště. Ve chvíli, kdy jsem onemocněla boreliózou, se tahle otázka stala víc než teoretická. Bolest, únava, vnitřní panika. A taky… výzva.
Zastavit se. Naslouchat.
Místo boje s nemocí jsem se rozhodla zeptat: Tvorečku malý, co mi chceš říct? A najednou začalo všechno dávat smysl. Klíšťata nejsou jen parazité.
Jsou poslové.
Nejsou tu náhodou. Jsou součástí velkého plánu. Dřív bych ho instinktivně spálila. Teď ho pozoruju a mluvím s ním. A právě tímhle bych ráda začala svůj příběh – o tom, jak se dá zamilovat i do klíštěte.
Borelióza mě nezastavila tím, jak bolela. Zastavila mě tím, že jsem přestala rozumět svému tělu. Cítila jsem se unavená, zpomalená, jako kdyby všechno běželo přes mlhu. A právě v té mlze jsem si uvědomila, že se mám konečně zastavit.
Byl ve mně strach.
Strach, že to nezvládnu. Že potřebuju „něco zvenčí“, abych se uzdravila. Že nemám dost síly, dost nástrojů. A přitom jsem někde tam uvnitř věděla, že to není pravda.
Rozhodla jsem se nevzít antibiotika. Ne proto, že bych byla hrdinka, ale proto, že jsem hluboko v sobě cítila jinou cestu. Cestu, která mě volala k hlubšímu naslouchání. Nejen sobě, ale i tomu malému tvorečkovi, který se rozhodl mi něco předat.
Začala jsem s klidem, bylinami, intuicí. A hlavně: s důvěrou. A tady někde začalo to skutečné léčení.
Léčení strachu, že nejsem dost.
Léčení představy, že bolest je chyba.
Léčení vztahu k sobě – skrze jedno přisátí.
Když se přestaneš štítit a začneš se dívat, zjistíš, že klíště není jen nepříjemný parazit. Je to mistrovský přeživší. Tvoreček, který dokáže být roky v klidovém režimu, aniž by se pohnul. Nerozmýšlí se. Vyčkává. Trpělivě, tiše. Až kolem projde přesně ten tvor, který je „jeho“. A pak… se probudí. Jeho čich je tak citlivý, že vnímá i stopové množství oxidu uhličitého, tělesného tepla nebo otřes půdy.
Klíště se rodí jako šestinohý larvík. Teprve postupným vývojem získává osm nohou – a tím se stává mostem mezi hmyzem a pavoukovci. Už tahle proměna v sobě nese symboliku přechodu mezi světy.
Z vajíčka → larva → nymfa → dospělec. Každé stádium znamená nový svět, nové zkoušky. A každé z nich vyžaduje krev. Ale ne jakoukoliv – jen tu správnou.
✔️ Nesou v sobě stovky až tisíce druhů bakterií a informací.
✔️ Jejich přisátí je extrémně jemné a cílené.
✔️ A předávají přesně to, co v daný moment náš imunitní systém potřebuje – jako přírodní upgrade.
Mluví se o borelióze nebo encefalitidě. Ale to je jen špička ledovce. Klíšťata nesou celou „knihovnu života“. A pokud je tvé tělo připravené ji přečíst, otevřou ji jemně, bez zbytečného odporu.
Na jednom z kurzů jsme dostali možnost spojit se s energií klíšťat. Otevřít se jim. Bez předsudků. Bez „fuj“. Jen naslouchat. A to, co jsem tehdy slyšela, mnou prošlo jako hluboký šepot pravdy, volným překladem to je nějak takhle:
„Nepřicházím, abych ti ublížilo. Přicházím, protože tě vidím. Vidím, že záříš – a právě ty potřebuješ moji přítomnost. Jsem malý spouštěč. Aktivátor. Přináším ti informace, které v tobě otevřou sílu, na kterou jsi zapomněl(a).“
Všechno to, co jsem předtím intuitivně cítila, dostalo konkrétní slova.
✔️ Klíšťata přichází k těm, kteří to opravdu potřebují.
✔️ Vnímají naše světlo – a jdou za ním jako k léčivé studánce.
✔️ Jejich kousnutí není trest. Je to iniciace.
Klíště je jako posel z jiného cyklu. Přináší ti výzvu, abys překročil(a) svou nehybnost, svou ztuhlost, své zacyklení. A kousne tě přesně tam, kde jsi zmrzlá(ý). Kde jsi dávno ztratil(a) spojení. Kde máš ránu, kterou se ti nedaří otevřít nebo zahojit.
„Jsem posel od Matky. Kousnu tě, abys procitl. Tvoje utrpení může skončit. A já jsem k tomu konci tvůj drobný klíč.“
V ten moment jsem pochopila: Ne všechno, co bolí, je špatně. Některá bolest je jako světlo, co tě vytáhne z temnoty.
Dřív jsem klíště vnímala jako hrozbu. Tečku zla, kterou musím zničit dřív, než mě zničí ona. Ale postupně, v tichu, v komunikacích, v kontemplacích… se mi začal měnit pohled.
Ne najednou. Ale nevratně.
Přestala jsem je nenávidět. Začala jsem je respektovat. A dnes už je, když můžu, pouštím ven. Ne proto, že bych nemohla jinak. Ale protože cítím, že jejich život má stejnou hodnotu jako ten můj.
Neříkám, že se musíme zamilovat do všeho, co existuje. Ale možná můžeme přestat bojovat s tím, co přináší tak cenná poselství. A klíšťata mi ukázala, že i bodnutí může být požehnání – pokud si dovolím ho chápat jako probouzecí dotek.
Že mám ráda systém genových klíčů od Richarda Rudda zmiňuji často. Možná o něm slyšíte poprvé, ale nenechte se odradit. Věřím, že moudrost ukrytá mezi slovy se vás dotkne i tak.
Strach ze setrvačnosti. To není obyčejná lenost. Je to zamrznutí, stav, kdy duše nechce dál, ale tělo jede ze zvyku. Když víš, že bys měl(a) vykročit, ale něco tě drží. A právě tam přichází klíště. Tady je jejich hlas, jak zazněl v kontemplaci:
„Jsem klíště. Čekám v podrostu, až zazáříš. Přináším ti toxiny přesně tehdy, kdy je potřebuješ. Jsem zasvěcující bytost. Když se ti zakousnu do rány, probouzím tě z hlubokého spánku. Nepřináším bolest – přináším pohyb.“
Podle tohoto klíče mají klíšťata zvláštní vztah k času. Umí přežívat ve stavu jakési hibernace – a čekají. Trpělivě. Dokud se nerozsvítíš. Dokud neprojdeš kolem s tou určitou vibrací, která říká: teď je čas něco změnit.
A v tom momentě přijdou.
Ne aby tě zničila. Ale aby tě probudila. Myslíme si, že parazité jsou zlí. Ale v přírodě každý tvor někoho „živí“. Každý si bere a každý dává. A klíšťata – ač se to nezdá – přináší aktivační dar.
„Tvoje zranění mohou být stará. Ale já je cítím. Všechny. A tam, kam tě kousnu, tě Matka volá k návratu. Už není třeba trpět. Je čas jít dál.“
Tato slova pro mě nebyla jen poetická. Byla přesná. A ve chvíli, kdy jsem se přestala bránit a začala naslouchat, jsem se konečně skutečně pohnula.
Nechci ti říkat, že se máš začít radovat z každého přisátí. Ani tě nenutím milovat klíšťata. Jen tě chci pozvat k tomu… podívat se jinak. Na to, co ti vadí. Na to, čeho se bojíš. Na to, co tě bodlo – doslova i obrazně. Protože možná právě tohle ti přišlo pomoct.
Možná to není trest. Možná je to odpověď.
“Neseme v sobě tichou pravdu Lásky. Takovou, která nepřehlušuje bolest… ale která ji proměňuje. Vpíjíme tu pravdu až do morku kostí. Ne jako něco, co si musíme zasloužit – ale jako něco, co tu bylo vždycky. Láska se nezastavuje. Nevybírá si. Láska všechno obejme. A v tom obejmutí končí utrpení.”
Teď už to vidím a tiše děkuji, že vím. V medicíně klíšťat je ukrytá tichá pravda. Takže když dnes držím v ruce klíště, které se mi sápalo po pejskovi, už ho neproklínám. Jen se tiše ptám: Co nám chceš říct, malý bratříčku?
Začni vnímat, že všechno je propojené. Každý tvor má své místo. I ten, kterému jsme přisoudili roli padoucha. Možná právě v těchto tvorech se ukrývá skutečné tajemství rovnováhy. A tak tě zvu – ne k boji, ne k odporu, ale k vnímání.
Zeptej se dnes nějakého „nepříjemného“ zvířete: Co mi chceš říct?
A uvidíš, jestli se něco změní.
