Možná si myslíme, že to, jak vychováváme svého psa, je čistě naše věc. Ale co když nám do toho mluví celý systém? Kapitalismus, patriarchát, kolonialismus – velká slova, která znějí jako by patřila do dějepisu. A přitom tichounce ovlivňují, jak přemýšlíme o poslušnosti, kontrole, odměňování a dokonce i tom, co znamená „být hodný pes“.
V tomhle článku tě zvu pod povrch – kde vztah se psem přestává být o povelech a začíná být cestou k sobě. Jemnou, láskyplnou… a někdy taky pěkně nepohodlnou. Ale přesně tam začíná svoboda. Pro tebe. I pro tvého psa.
Myslela jsem si, že když dám psovi dobré jídlo, spoustu lásky a naučím ho pár triků, dělám všechno správně. A možná opravdu dělám to nejlepší, co v tu chvíli umím. Ale pak přišla otázka, která mi zůstala v hlavě jako zrnko písku v kraťasech: “Opravdu se se psy známe, nebo spolu jen žijeme?”
Začala jsem si totiž všímat, jak moc jsou mé reakce na chování psů ovlivněné něčím větším než jen mým úmyslem. Jak moc očekávám, že bude „hodný“, „poslušný“, „klidný“. Jak mě někdy štve, když něco udělá „špatně“. A jak tyhle moje definice „správnosti“ vlastně nevznikly ve mně… ale byly mi předané. Skrze společnost. Skrze výchovu. Skrze systém.
Možná to zní zvláštně, ale když jsem se do toho ponořila, začala jsem vidět souvislosti, které jsem dřív neviděla. Co když i to, jak vychováváme a vnímáme psy, je ovlivněné tím, jak je nastavený svět kolem nás?
Nejde mi teď o to říkat, že děláme věci špatně. Chci jen otevřít prostor – jemný, laskavý a možná pro někoho trochu nepohodlný – k zamyšlení. Protože jestli nás psi učí něco opravdu hlubokého, pak to není jak společně zvládnout „sedni“. Je to naslouchání, bez podmínek.
Možná se to na první pohled nezdá. Pes je přece milovaný člen rodiny. Mazlíme ho, kupujeme mu pamlsky, učíme ho novým věcem. Ale když se na to podíváme pod jiným úhlem, zjistíme, že způsob, jak o psech přemýšlíme, není tak úplně „náš“.
Je to obraz, který jsme zdědili – a který se utvářel v kulisách větších příběhů. Příběhů o moci, výkonu a kontrole.
V kapitalismu má všechno hodnotu, jen když „něco přináší“. Psi nejsou výjimka. Je tu tlak, aby byli poslušní, čistí, klidní, neobtěžující. Poptáváme psy podle vzhledu, velikosti, temperamentu. Chováme, selektujeme, prodáváme.
I běžná péče se často mění v konzumní závod – nejlepší granule, nejlepší trenér, nejlepší obojek. A když pes „nefunguje“ podle očekávání, často hledáme rychlé řešení – opravu, nápravu, návod. Ale není právě v těch „neposlušnostech“ často volání duše, která si jen dovoluje být sama sebou?
Ve spoustě původních kultur byli psi vnímáni jako průvodci, strážci, léčitelé. Nejen jako pomocníci člověka, ale jako bytosti s vlastní moudrostí a rolí v příběhu světa.
Kolonialismus tyto vztahy zničil nebo zesměšnil – vnesl „civilizovanost“, která rozděluje svět na toho, kdo ovládá, a toho, kdo poslouchá. A právě tahle mentalita – já vím, ty se uč – se hluboko zakořenila jak do nás, tak i do našich vztahů se psy.
Patriarchální myšlení miluje hierarchii. Někdo vede, někdo následuje. Někdo rozhoduje, druhý poslouchá. V tomto schématu má být pes ten, kdo neodmlouvá, neodporuje, neprojevuje emoce.
I v moderním tréninku často vnímáme „problémové chování“ jako něco, co je třeba potlačit. Ale co když je to právě naopak? Co když právě v těch emocích je pravda, kterou bychom měli slyšet?
Nepotřebujeme vinit sami sebe ani svět kolem. Ale když si začneme těchto vzorců všímat, můžeme si znovu vybrat. Můžeme zvolit vztah, který je postavený ne na kontrole, ale na spojení. Ne na výkonnosti, ale na důvěře. Ne na dominanci, ale na vzájemnosti.
Dlouho jsem si myslela, že „vychovávat dobře“ znamená naučit psa, co smí a nesmí. Odměnit ho, když to udělá správně. Kárat ho, když se „nechová slušně“. A že když se naučí povely, je to důkaz našeho propojení.
Ale pak jsem zjistila něco velmi znepokojivého – že poslušnost není totéž jako důvěra. A že pes, který slepě poslouchá, nemusí být šťastný… jen “dobře” vycvičený. A uvnitř úplně zlomený…
Ve výchově postavené na kontrole chceme mít výsledky: „Sedni. Lehni. Neštěkej. Zůstaň. Nelez do postele. Nečuchej cizí psy.“ Ale v téhle rovnici často chybí jedna zásadní věc: smysluplný dialog. Co když tvůj pes nesedí ne proto, že tě ignoruje – ale protože cítí něco, co ty ještě nevidíš? Co když ho takové "sedni" dokonce bolí?
Co když netouží po pamlsku, ale po pochopení? Z pohledu spojení nejde o to, co pes „umí“. Jde o to, kým jste, když spolu jste.
Zní to zvláštně, že? Odměna je přece hezká věc. Pozitivní posilování. Respektující trénink. Ale i to může být past, pokud nevychází z opravdového vnímání psa jako bytosti s vlastní vůlí.
„Uděláš tohle, dostaneš tohle.“
Vypadá to nevinně, ale je to obchod. A v obchodu občas zapomeneme na cit. Znáš to, když tě někdo „chválí“, ale ty cítíš, že to je jen manipulace? Tak nějak to může vnímat i pes, když je mu neustále nabízeno něco za něco.
Ale láska přeci není transakce.
Takový vztah není dokonale uhlazený. Je živý. Dýchá. Mění se.
A občas tě nutí růst… i když to bolí.
Možná si při tom slově trochu povzdechnete. Dekolonizace… zní to jako něco z univerzitní přednášky nebo revolučního manifestu. Ale ve skutečnosti je to něco velmi prostého. A velmi silného.
Dekolonizovat znamená odložit všechno, co nám bylo podsunuto jako „normální“, ale přitom to nevyvěrá z lásky, soucitu a vzájemnosti. Znamená to zpochybnit pravidla, která jsme nikdy nevytvořili – jen jsme se do nich narodili.
Ve vztahu se psem může dekolonizace vypadat jako:
A místo toho začít:
Dekolonizace není útok na staré metody. Je to pozvání k tomu, co může vzniknout za nimi. Když sundáme brnění dominance a kontrolního myšlení, zůstane opravdové setkání.
Možná tě to zavede zpět k něčemu pradávnému – ke kořenům. V přírodních kulturách byl pes spojencem, ne podřízeným. Býval průvodcem, ochráncem, svědkem. Ne „domácím mazlíčkem“. Býval součástí příběhu – ne pouhým komparsem v tom našem.
Dekolonizace znamená rozpomenout se. Nejen na to, kdo je pes, ale taky na to, kdo jsme my, když s ním nejsme v roli vládce, ale partnera.
Možná si teď říkáš: „Dobře, chápu tu myšlenku… ale co s tím mám dělat zítra ráno, když můj pes štěká na sousedku v chodbě a já jsem nevyspalá?“
A právě tady začíná magie.
Dekolonizace vztahu ke psům není teoretická esej – je to každodenní volba. Není to o dokonalosti, ale o ochotě být přítomni, otevření a vnímající. Tady jsou některé momenty, ve kterých se to může projevit:
V běžném režimu možná hned přijdou pokyny: „Fuj! Ticho! Uklidni se!“ Ale co když místo toho na chvíli zpomalíš a zeptáš se: „Cítíš se ohrožený? Potřebuješ moji podporu? Máš strach? Chceš mě na něco upozornit?“
Možná nedostaneš jasnou odpověď. Ale tvůj záměr naslouchat změní celý tón situace – a pes to ucítí. A věci se začnou měnit. Věřte mi. Nebo ještě lépe - zkuste si to a uvidíte na vlastní oči.
V moderním výcviku se často říká: „zvykej, vystavuj, socializuj“. Ale někdy to pes nezvládá – a my máme tendenci ho „přesvědčovat“. Co kdybychom se místo toho stali útočištěm? Ne těmi, kteří tlačí, ale těmi, kteří drží bezpečný prostor?
Strach není chyba!
Je to volání po laskavé přítomnosti.
Když pes ignoruje povel, neznamená to nutně vzdor. Možná jen necítí, proč by to měl udělat. Možná je unavený. Rozptýlený. Nebo nás potřebuje jinak.
Co kdybychom přestali chápat poslušnost jako cíl – a začali místo toho naslouchat tomu, co pes potřebuje, aby nám mohl opravdu věřit?
Nikdo z nás nebude „vědomý“ 24/7. Občas vybouchneme. Občas se vrátíme ke starým vzorcům. To je v pořádku. Ale každá chvíle, kdy si dovolíme zastavit se a vnímat psa jako svého rovnocenného parťáka, je léčivá.
Pro něj. Pro nás. Pro celý náš vztah.
Když se začneme dívat na psy jinak, začneme vidět jinak i sami sebe. Vztah se psem je jako zrcadlo, které nelže. Ukáže ti jak jsi na tom s trpělivostí. Tvoji potřebu kontroly. Tvoje srdce, jestli je otevřené – i když se bojí.
Pes neřeší, jak vypadáš, jaký máš status, co jsi dokázala. Zajímá ho jen:
„Jsi tady? Jsi opravdová/ý? Můžu ti důvěřovat?“
Zatímco svět kolem nás se žene za výkonem, psi žijí v přítomnosti. Zatímco my vymýšlíme, analyzujeme a plánujeme, oni cítí. Zatímco my se snažíme ovládat, oni se snaží propojovat.
Možná právě proto jsou psi tak blízko našim duším.
Pomáhají nám vzpomenout si na svět, kde vládne srdce – ne hierarchie. Na život, kde je dotek důležitější než příkaz. Na pravdu, kterou se nedozvíš v knize, ale ucítíš v tichu, když ti pes položí hlavu na nohu.
V některých původních kulturách se věřilo, že psi nás provázejí mezi světy – že stojí na prahu života a smrti, že mají přístup tam, kam my zapomněli hledět.
A já si čím dál víc myslím, že to není jen mýtus.
Možná jsme nepřišli na svět proto, abychom psy vychovávali. Možná jsme je potkali proto, abychom si díky nim vzpomněli na to, kým můžeme být.
Spojení se psem, který s tebou je v tichu, tě může uzdravit víc než tisíc slov. Může otevřít cestu zpátky ke tvému tělu, ke tvému dechu, k tvému srdci. A právě tam – hluboko pod naučenými pravidly – začíná nový svět.
Ráda bych zde sdílela jedno moje psaní:
Někde hluboko v tobě to víš. Nevíš, kdy jsi na to zapomněla. Možná tehdy, když jsi začala být „rozumná“, „praktičtější“, „dospělá“. Ale to vědění tam zůstalo. Jako žhavý uhlík pod popelem. Jako tichý výdech psa, co spí u tvého boku.
Věděla jsi, že vztah se zvířetem je posvátný.
Že není určen pravidly, ale rytmem. Že to není smlouva, ale přísaha duší. Že pes nepřišel, aby tě poslouchal. Ale aby tě miloval – tak čistě, až to někdy bolí. A možná jsi taky cítila, že v tom vztahu jsi víc než člověk. Že jsi vlčice. Kněžka. Strážkyně. Přítelkyně, co slyší i to, co není řečeno. Ta, co neláme, ale doprovází. Ta, co netlačí, ale důvěřuje.
Ta, co si pamatuje jazyk beze slov.
Není třeba se měnit. Jen se rozpomenout. Na ten jemný dotek pohledu. Na to, jak se ti pes dívá do očí, jako by věděl všechno. Na tu chvíli, kdy jste jen dvě bytosti – žádné role, žádné masky.
Jen dech, spojení, ticho.
A v tom tichu – je svět, který jsme mnozí zapomněli.
Ale on tam pořád je.
Možná v tobě tenhle text něco otevřel. Možná jen zašeptal. Možná trochu štípl. Možná tě totálně naštval. Ať už to bylo jakkoli – děkuju, že jsi dočetl/a až sem.
Protože právě tahle ochota podívat se pod povrch…
…je začátkem změny. Ne jen v tom, jak se díváme na psy i zvířata obecně. Ale v tom, jak se díváme na život.
A nemusíme hned bourat celý dům starého myšlení. Stačí otevřít okno. Zastavit se. Podívat se svému psovi do očí a namísto „Co to zase udělal?“ se zeptat:
„Co cítí?“
„Co potřebuje?“
„Co mi ukazuje… o něm i o mně?“
Tohle je cesta, která nemá jeden cíl. Je to vztah, který se každý den znovu rodí – v našem doteku, v naší přítomnosti, v naší důvěře. Tak buďme klidně nedokonalí. Ale buďme opravdový.
A když si nebudeme jistí… ptejme se srdce.
A psa.
Oni dva se obvykle shodnou.
