Nedávno nás opustila Dr. Jane Goodall – žena, která zasvětila život ochraně planety. Její klidná síla, hluboký soucit a neochvějná víra v dobro zanechaly ve světě stopu, kterou nezastře žádný čas. Jane věřila, že i kdybychom byli poslední lidé na Zemi, stojí za to dál něco dělat. Tento článek je malým tributem jejímu životu, připomínkou, že skutečná změna začíná v každém, kdo se rozhodne neztratit víru.
Někdy mám pocit, že svět se zadýchává až moc. Že se hroutí pod tíhou špatných zpráv, rozbitých vztahů a planetárních ran, které jsme mu zasadili. Všude slyším, že je pozdě, že jsme to pokazili, že už se to nedá zachránit. A přesto mezi námi chodívala žena, která klidně a s neochvějným pohledem kdysi řekla:
„Optimismus říká: ‚Všechno bude v pořádku.‘
Pesimismus říká: ‚Nic se nepodaří.‘
Naděje je ale něco jiného. Nemá v sobě žádné nejistoty. Je to vytrvalé odhodlání udělat vše, co je v našich silách, abychom proměnili budoucnost, po které toužíme, ve skutečnost.“
Dr. Jane Goodall – vědkyně, která celý život strávila pozorováním šimpanzů, ale nakonec promluvila k celému lidstvu. Nepromlouvá k lidem jako akademička, ale jako člověk, který viděl svět zblízka – jeho krásu i bolest – a přesto věří, že stojí za to pokračovat. Naděje v jejím pojetí není naivní. Není to čekání, že se věci zlepší. Je to rozhodnutí, že jsme to my kdo situaci zlepšíme.
Většina lidí si myslí, že naděje je druh optimismu – takové to tiché „snad to nějak dopadne“. Ale Jane Goodall to vidí jinak. Říká, že optimismus jen věří, že všechno bude v pořádku, pesimismus že nic nebude fungovat ale naděje?
Ta jedná.
Naděje je vytrvalé odhodlání, ta neústupná síla v nás, která říká: „Udělám, co je v mých silách, aby se svět změnil k lepšímu.“ Nečeká na zázrak. Je tím zázrakem.
Jane to ví, protože celý život pozorovala, jak i malý čin dokáže spustit obrovskou změnu — jedno zachráněné zvíře, jeden zasazený strom, jeden člověk, který se rozhodne pečovat místo vzdávání se. A právě v tom je síla jejího poselství: Naděje je to odpovědnost. Je to rozhodnutí zvednout hlavu, i když je všechno těžké. A zůstat laskavý, i když svět okolo je tvrdý.
Když Jane mluví o naději, nemluví o útěku od reality. Nezavírá oči před utrpením světa. Naopak, dívá se mu přímo do očí. Viděla ničené pralesy, osiřelá mláďata, ztrátu domovů, krutost i lhostejnost. A přesto neuhasla.
Proč? Protože pochopila, že naděje není pocit, ale rozhodnutí. Mnoho lidí čeká, až přijde naděje – až se něco změní, až bude situace lepší, až uvidí důvod věřit. Ale Jane připomíná, že to funguje obráceně: nejprve musíš uvěřit, aby se něco mohlo změnit.
Naděje, jak ji chápe, je vnitřní disciplína – tichá, neokázalá síla, která se zvedne po každém pádu. Není hlučná. Nenosí hlučné transparenty. Projevuje se v drobných činech, v každodenním „ano“ životu.
V péči, laskavosti, ve víře, že i když svět ztrácí směr, ty ho můžeš pomalu přenastavit – svým vlastním bytím. Neztratit naději neznamená necítit bolest. Znamená to nenechat ji přemoci světlo, které v tobě hoří.
Jsou chvíle, kdy i já mám chuť všechno zabalit. Kdy se zdá, že na světě převažuje bolest, hluk a necitlivost. Kdy se dívám kolem sebe a ptám se, jestli to má ještě vůbec cenu — snažit se, pečovat, mluvit se zvířaty, léčit, psát, tvořit.
A právě v těch chvílích, kdy je ticho mezi údery světa, můžeme slyšít její hlas. Tichý, ale neochvějný:
„Dělej, co můžeš. I kdybys byla poslední, kdo ještě věří, že to má smysl.“
Ta slova se mi vryla pod kůži. Připomínají mi, že síla člověka se nepozná v době hojnosti, ale ve chvíli, kdy všechno mizí – a on přesto zasadí strom.
Že naděje není závislá na výsledku. Je to postoj, rozhodnutí, tiché „ano“ v srdci, které říká: Zůstávám. Věřím. Dělám, co můžu. A možná právě to je dnes největší odvaha – neztratit citlivost.
Pokračovat v péči o svět, i když se zdá, že to nikdo nevidí. Mluvit se zvířaty, která ostatní nevnímají. Naslouchat přírodě, která už dávno přestala křičet a už jen z posledních sil šeptá. A dělat to ne proto, že si myslím, že to změní svět, ale proto, že prostě nemůžu jinak.
Tohle je naděje, o které mluvila Jane. Ne křiklavá, ne heroická, ale hluboce živá. A i když ona sama už odešla, ta naděje zůstává v každém, kdo se rozhodne dál sázet, pečovat, milovat.
Když se dívám na život Jane Goodall, vidím něco, co přesahuje vědu i lidské činy. Vidím most – mezi člověkem a zvířetem, mezi rozumem a srdcem, mezi tímto světem a něčím, co ho tichounce přesahuje.
A možná právě o to teď jde: abychom se znovu stali těmi, kdo ten most drží. Kdo si dovolí věřit v laskavost, i když se zdá křehká. Kdo si dovolí mluvit se Zemí, se zvířaty, s dušemi, které nás slyší, i když jim moderní svět přestal naslouchat.
Jane vždycky říkala, že zvířata nejsou „něco“, ale „někdo“. A že když se na ně podíváme s úctou, poznáme v nich část sebe. Právě tam se rodí skutečná naděje — ne v útěku z tohoto světa, ale v jeho znovu-probuzení skrze soucit.
Naděje je most, který propojuje všechny bytosti. Je to tiché světlo, které zůstává, i když jeden plamen dohoří. A my teď můžeme být ti, kdo ho ponesou dál – v doteku, v slovu, v péči, v odvaze být jemní.
Protože svět se neuzdraví křikem, ale činy, které vycházejí z lásky.
A ta nikdy neumírá.
