Smrt zvířete je něco, na co se nedá úplně připravit – ale můžeme se jí přestat bát. Tento článek není o bolesti, ale o přítomnosti. O tom, proč tolik lidí zůstane po ztrátě svého zvířecího parťáka zlomených, zaskočených, odpojených. O tom, jak nás společnost učí smrt vytěsnit, místo abychom ji pustili zpět tam, kam patří – do života. Protože právě to, že si připustíme konečnost, nás učí milovat hluboce už dnes. Ne zítra. Ne až bude pozdě. Teď.
O smrti (nejen) zvířat se téměř nemluví. Neučí nás, jak ji přijmout. Neučí nás, co dělat, když se blíží. A už vůbec ne, jak s ní žít dřív, než přijde. Většina lidí o ní nechce ani přemýšlet – protože bolí. Protože náš pes je přece ještě mladý. Kočka zdravá. Králík veselý. Ale právě v tom je ten klam: že máme ještě čas.
Jenže ten čas… nikdy není jistý.
Jednou mi někdo řekl: „Mému pejskovi je teprve pět. To máme ještě roky.“ A já si pomyslela – ač s láskou: A kolik je to u psa pět let? Kolik máš ještě Vánoc, kolik jarních procházek, kolik společných večerů v posteli, když budeš mít štěstí?
Mluvit o smrti není morbidní. Je to navrácení se k pravdě, kterou jsme v moderní společnosti odsunuli do kouta. Smrt je součást života – stejně přirozená jako narození. Jen jsme se ji naučili vytěsnit, protože narušuje naši iluzi kontroly.
A právě proto nás pak ztráta tak rozdrtí. Ne protože bychom byli slabí. Ale protože jsme na ni vůbec nebyli připravení.
Tento článek není úplně o tom, jak se se smrtí smířit. Je spíše o tom, proč má smysl se na smrt připravit už teď – právě proto, abychom mohli žít hluboce, plně, opravdově. Ne v budoucnu. Ale dnes. S tím zvířetem, které na tebe možná právě teď kouká a čeká, jestli s ním půjdeš ven. Jen tak. Ne protože musíš. Ale protože teď je ten čas.
Smrt zvířete nás bolí. Nejen proto, že přijdeme o milovaného parťáka. Ale i proto, že nás konfrontuje s naší vlastní nepřipraveností. S tím, co jsme nestihli říct. Nestihli cítit. Nestihli prožít. A tak ji radši odsouváme. Zlehčujeme. Dáváme do šuplíku „až jednou“.
Jenže zvíře nežije v „jednou“.
Žije teď.
A když se tvá kočka už po několikáté stáhne do ústraní nebo tvůj starší pes víc spí než chodí, něco v tobě to ví. Ale hlava to nechce slyšet.
Naše společnost nás neučí, jak se smrtí žít. Učí nás ji vytěsňovat. Potlačit emoce. Být silní. A hlavně – nebýt s bolestí moc dlouho. Většina lidí neumí sedět vedle zvířete, které umírá – v klidu, v přítomnosti, v pravdě. Ne proto, že jsou necitliví. Ale protože je to nikdo nenaučil.
A tak když smrt přijde, dost často nás přepadne jako lavina, kterou jsme nečekali – přestože známe její směr od samého začátku. Možná jsme doufali, že když o ní nebudeme mluvit, že když se budeme tvářit, že je to daleko, tak si nás nevšimne.
Ale smrt chodí nesutále okolo po špičkách.
Jenže společnost nás učí předstírat, že nejsme doma, když zaklepe.
Upřímně. Kolikrát sis řekl/a:
„Ještě máme čas.“
„Má jen dva roky, vždyť to je ještě štěně.“
„O víkendu si spolu víc užijeme. Až nebudu tak unavená. Až dodělám tu práci. Až…“
Ale život zvířat plyne jinak než ten náš. Rychleji. Intenzivněji. Přítomněji. A zatímco my máme tendenci oddalovat lásku na zítřek, oni nám ji dávají dnes – naplno.
Dva roky u psa můžou být kvůli skrytému zdravotnímu problému klidně už půlka života. S mým kocourkem jsem myslela, že máme před sebou všechen čas světa, neměli jsme ani tři roky. My nikdy nevíme, kdy život skončí. Život je tak křehký. A přesto se chováme, jako bychom měli nekonečný počet společných večerů.
Ale nekonečno není součástí téhle dohody.
Příliš často si to uvědomíme až ve chvíli, kdy už skoro není co zachraňovat. Když přijdeme domů a zjistíme, že náš pes už nedokáže vstát. Když kočka přestane jíst. Když najednou začne být „pozdě“ – a my se divíme, kde se to vzalo.
Jenže ono se to neobjevilo z ničeho.
Jen jsme nebyli přítomní.
Připravit se na smrt znamená podívat se pravdě do očí. Ne proto, abychom se zbytečně trápili, ale proto, abychom nepromarnili dny, které ještě máme.
Kolikrát jsi byl/a se svým zvířetem, ale ve skutečnosti nebyl/a? Na procházce, ale s mobilem v ruce. U misky, ale myšlenkami v práci. Vedle na gauči, ale uvnitř v napětí, co všechno ještě dnes „musíš“.
Zvířata žijí teď.
Nekalkulují, nečekají, neodpočítávají. A i právě proto nás tolik bolí, když si pozdě uvědomíme, kolik přítomných chvil jsme s nimi neprožili. Někdy se přistihneme, že na ně zbytečně křičíme. Protože spěcháme. Protože „už zas něco provedli“. Protože máme tisíc důvodů, ale žádnou přítomnost.
Jenže přátelé, dřív nebo později přijde den, kdy nám dojde, že se nám náš společný čas krátí nebo už ani žádný není. A my bychom dali cokoli za to, abychom mohli být s nimi – ale už nemáme z čeho brát.
Často vyděláváme peníze, abychom jim později mohli zaplatit drahé veteriny. Ale možná by víc pomohlo, kdybychom jim místo toho dali svůj čas. Svou pozornost. Své opravdové „tady jsem“.
Přítomnost je zadarmo.
Ale když ji promarníme, platíme za ni nejvyšší cenu.
Možná to zní zvláštně – připravovat se na smrt, když je všechno ještě „v pohodě“. Ale právě tehdy to má největší smysl. Ne z pozice paranoii. Nebo zoufalého čekání na konec. Ale jako hluboké rozhodnutí být víc přítomná v tom, co je teď.
Smrt, když ji necháme přiblížit se, nás neochromí. Ona nás uzemní. Ostrou pravdou nás vrací zpátky k životu. Připravit se na smrt svého zvířete neznamená se smiřovat nebo se trápit předem.
Když se přestaneš tvářit, že máte nekonečně času, něco se v tobě změní. Přestaneš spěchat. Méně křičíš. Více vnímáš. A každý společný den je hlubší, opravdovější, sytější.
Smrt nám nebere život.
Ona nám ho připomíná.
Nikdy nevíš, kdy přijde ten poslední den. Ale vždy můžeš udělat něco pro to, aby právě dnešek byl ten, u kterého si nebudeš jednou přát, aby bylo něco jinak – protože tvoje duše bude přítomná. A co můžeš dát víc?
Co všechno bys dneska udělal/a jinak, kdybys věděl/a, že nebude žádné zítra? Nechal/a by sis ujít ten jeden zvířecí pohled, když ses probudil/a. To, jak ti kočka položila tlapku na hrudník. Jak tě pes jen tak v tichu následoval krajinou.
Možná dnes neřekneš nic zvláštního. Možná se dnes nestane nic extra, ale budeš li tam, opravdově, nikdy nebudeš litovat. Vím to, protože mluvím z vlastní zkušenosti. Hořce jsem polykala každé moje “až jednou”, každé moje “vydrž, teď nemám čas”.
Taková věc člověka změní. Když se dnes dívám na naší fenku a vidím, že si chce hrát, okamžitě vše odkládám a jdu k ní. Je mlaďoučká, nejspíš jí nejsou ani dva roky, ale kolik nám doopravdy zbývá času? To nikdo neví. Ale co rozhodně vím, že nechci žádný ten čas s ní promarnit. A přesně tohle je ten největší dar od smrti.
Když smrt obejmete, bude vás učit žít.
Ne s hrůzou v očích, ale s jasností jako nikdy dřív.
Ne s úzkostí, ale s vděčností.
Ne až někdy potom
– ale právě teď.
A jestli tě tohle povídání zaujalo, nabízím ještě širší zamyšlení nad tímhle tématem i v článku: 10 důvodů, proč vnímat každý den se zvířetem jako by byl poslední.
