Jsou chvíle, kdy vím, že všechno je přesně tak, jak má být. A pak jsou chvíle, kdy cítím, že by to mohlo být úplně jinak. A obě pravdy jsou skutečné. Tento článek je tichým pozváním do prostoru, kde se nepotřebuješ rozhodovat mezi přijetím a změnou. Kde můžeš důvěřovat proudu života – a přitom se stát jeho vědomým tvůrcem. Pro ty, kdo milují Zemi, život i to, co se nedá posat slovy.
Někdy sedím na zemi a dívám se na stébla trávy. Jak se jemně sklánějí pod váhou větru. Jak se nechávají. Neodporují, ale nejsou slabé. Jen vědí, kdy je čas ohnout se – a kdy se znovu postavit. Sedím a dívám se na svět, který nemá žádný problém se sebou samým. Na stromy, které neřeší, jestli dělají dost. Na mraky, které nemají plán. Na ptáky, kteří netuší, co budou zítra jíst – a přesto zpívají.
A v těch chvílích vím.
Vím, že všechno je, jak má být. Že ten příběh, co se mi někdy zdá rozbitý, je součástí větší mozaiky. Že i bolest má svůj rytmus. Že i ztráta je někdy pozvánka domů. Ale pak přijde i jiný druh ticha. Ten, co mnou pohne. Co mě začne pálit v dlaních. Ten co mi šeptá:
„Tohle všechno může být jinak. Můžeš tvořit. Můžeš říct ne. Můžeš říct ano. Můžeš změnit úplně všechno, protože život není hotový obraz – ale barvy, co ti protekájí rukama.“
A tak sedím mezi dvěma pravdami.
Pravdy, které spolu nebojují.
Tančí.
Všechno je, jak má být.
A zároveň všechno může být jinak.
To je můj život.
Někdy si myslíme, že jsme zabloudili. Že jsme něco zkazili. Že jsme měli být jinde. Jiní. Jiné. Dál. Ale půda pod námi ví přesně, kam jsme došli. Všechno, co jsi cítil·a, kam jsi šel·šla, koho jsi ztratil·a, co se rozbilo, co se nezrodilo – všechno je vrytý do krajiny tvé cesty.
A ta krajina je nádherná právě ve své surovosti. Možná sis to takhle nevysnil·a. Možná tě to bolelo. Ale něco hlubokého tě vedlo. Život tě nikdy neodvede špatně. Ale občas tě odvede hluboko.
Do míst, kam by ses z pohodlí nerozhýbal·a. Do otázek, které nelze přeskočit. Do přítomnosti, která ti nakonec zachrání duši. Protože nic není náhoda.
Všechno je vlna. Vzorec. Skladba.
A ty jsi v ní přesně tam, kde máš být – i když to třeba zatím nedává žádný smysl.
Jen proto, že všechno je, jak má být, neznamená to, že to tak musí zůstat. Něco v tobě volá po změně. Po otevření dveří. Po jiné krajině, po jiném pohybu, po jiném způsobu bytí. A to volání je taky posvátné. Je to součást stejného orchestru.
Život není vězení, kde dostaneš roli a konec.
Je to otevřený kruh. A ty jsi ten·ta, kdo do něj kreslí. Můžeš odpustit. Můžeš odejít. Můžeš začít tvořit. Můžeš se rozhodnout, že už nebudeš žít podle starých skriptů. Že se tvoje tělo už nebude ohýbat v bolestech, které nejsou tvoje. Že tvůj den už nebude znít jako včerejšek.
Máš moc měnit.
A ne tu moc, co bojuje. Ale tu, co důvěřuje a tvoří. Co šeptá: „A co kdyby to šlo i jinak?“
Protože ono může.
Nejsi na houpačce mezi odevzdáním a změnou. Nejsi rozpolcen·á, když miluješ přítomnost a zároveň sníš o budoucnosti. Tohle není rozpor. To je tanec. Je v pořádku věřit, že všechno je, jak má být. A zároveň otevřít dveře a pustit dovnitř nový svět.
Tohle je alchymie. Tohle je lidskost.
Tvoje duše ví. Ví, kdy je čas spočinout. A ví, kdy je čas vzkřísit jiskru. Jsi stvořen·á pro ticho i tvoření. Pro klid i změnu. Pro hluboké přijetí i nezkrotnou svobodu. A možná právě tady – mezi oběma póly – se rodí ten nejskutečnější zázrak.
Život, který je živý.
Ne slovem. Ne větou. Ale tím zvláštním, neviditelným zatáhnutím v srdci. Jakoby ti země chtěla něco ukázat. Jakoby ti řekla: „Podívej, tady, tudy, tady to žije…“ Najednou ucítíš chuť změnit směr. Začneš kreslit obrazy, které jsi nikdy neviděl·a. Budeš chtít jít bos·a. Dotknout se hlíny. Zazpívat si v dešti. Zalit rostlinu s láskou tak hlubokou, že by z ní mohla vykvést celá nová planeta. To je volání života v tobě. Přirozený pohyb duše, která si vzpomněla, že je doma.
Tak to dovol.
Nedrž se starého jen proto, že „to dává smysl“.
Nedrž se nového jen proto, že „se to má“.
Drž se toho, co tě volá.
A když nevíš?
Zpomal.
Dřív nebo později to zaslechneš.
Ne nudný úkol, ne těžká zkouška. Ale kouzlo, které si můžeš dovolit znovu vidět. Země není jen planeta. Je to živá bytost. Milující matka. A ty jsi její dítě. Věčné, zvídavé, se špinavýma rukama od hlíny a očima plnýma hvězd.
Piješ vodu, co zpívala v potocích pradávných lesů. Dýcháš vzduch, kterým se smáli vlci. Tvoje tělo je z prachu hvězd a z lásky padajícího listí. A každé ráno je nová šance tančit v téhle kráse.
Můžeš se znovu divit.
Znovu věřit. Znovu si hrát. Můžeš tvořit – z radosti, ne z povinnosti. Můžeš milovat tuhle Zemi tak, až ti v srdci doopravdy rozkvete celý nový svět.
Protože to znamená mnoho…
Žít.
A vědět, že žiješ.
