V době, kdy všichni chtějí zářit, překonávat se a být výjimeční, jsem si našla jinou cestu, která mě teď hodně baví. Kráčím cestu obyčejnosti – hluboké, pravdivé a přesto neokázalé. Cestu, kde není potřeba se vysvětlovat, dokazovat, ani na sebe upozorňovat. Cestu, kde stačí být. Taková, jaká opravdu jsem. Se zvířaty, v tichu, s bylinkami v kapse a bosýma nohama na zemi.
Je ráno. Sedím v trávě, vedle mě naše fenka, co včera štěkala na celý svět a dnes jen tak vdechuje ticho. Nikdo to nefotí, nikdo to nesdílí, ale něco se děje. Kapky rosy na pampelišce, která si roste přesně tam, kde chce. A já najednou cítím, že tohle je ono. To, kvůli čemu jsem sem přišla.
Nejsou to světla reflektorů, nejsou to výjimečné zážitky, co mi berou dech. Je to tahle naprosto obyčejná chvíle – tak přítomná, že už víc být nemůže. A najednou vím, že obyčejnost není absence magie. Obyčejnost je magie, která se už nemusí nikomu dokazovat.
Dneska se všude říká: „Buď výjimečný. Zář. Překonej se.“
Jakoby už jen být, nebylo dost? Co když největší síla není ve výjimečnosti, ale ve schopnosti být tak moc sám sebou, že už nemůžeš být ničím jiným? Co když být „obyčejný“ není prohra, ale tolik toužený návrat? Domů. K sobě.
K pravdě, která už nemá nejmenší potřebu se vysvětlovat.
Slovo obyčejný dnes zní skoro jako urážka. Jsi obyčejná. To nemáš na víc? Zapadneš. Nevyčníváš. Nejseš zajímavá. Ale tohle je tak ohromně pokřivený význam, že se z něj úplně vytratil všechen život.
Skutečná obyčejnost pro mě není absence hloubky. Je to kořen. Je to ten tichý bod, ze kterého všechno roste. Neřve o pozornost, protože ví, kým je. Není to nudné, je to neokázalé. Přirozené. Pravdivé.
V přírodě není nic, co by se snažilo být „jiné“.
Dub si nehraje na bambus. Pampeliška se nesnaží být růže. A přesto každý z nich nese neuvěřitelnou krásu a sílu – právě proto, že je tím, čím je. Ale my lidé jsme si zvykli na to, že musíme být víc než jsme.
Musíme být zajímaví, výjimeční, inspirující, hlavně žít příběh (...ale čí příběh?).
A tak začneme vymýšlet, stylizovat, přidávat vrstvy – a s každou z nich se vzdalujeme pravdě, která je úplně obyčejná. A právě proto neuvěřitelná. Být obyčejný dnes znamená být svobodný. Nenechat se sežrat iluzí, že nestačíš.
Protože když jsi opravdu sám sebou – celý svět vydechne úlevou.
Přišla chvíle, kdy se ve mně něco zlomilo. Ne jako tvrdý pád na zem a křach. Spíš jako prasknutí staré skořápky, co už mě nedokázala držet. A z té trhliny se začaly vylévat barvy, které jsem dlouho potlačoval/a. Můj hlas. Mé pravdy. Mé „ne“. Mé „ano“.
A pak se to stalo.
Začala jsem být tak moc sama sebou, že už se nedokážu přetvařovat. Nedokážu se zmenšit, jen abych někomu sedla. Nedokážu se zapřít, abych nebyla moc. Prostě to nejde. Tělo to odmítá. Duše protestuje při každém pokusu zalíbit se.
Vím. Můžu ztratit lidi. Práci. Status. Pověst „té hodné, co nikoho neruší“. Ale víš co získávám? Živost. Tichou, hlubokou, nezničitelnou. A s ní i schopnost být věrná sobě – i když třeba celý svět čeká někoho jiného.
Tohle není esoterická póza. Je to životní alchymie. Oheň, který spálí všechno, co nejsem – aby zůstalo jen to, co skutečně jsem. A vím, že když tohle dovolím… Už nikdy nebudu muset být ničím jiným. A v tom je obrovská svoboda.
Magie se neukazuje. Nechlubí se. Nepotřebuje důkaz. Je jako dech stromů – probíhá, i když ji nikdo nezaznamená. Je v tom, že víš, co máš říct… a taky v tom, že zvolíš mlčení, když není co říct. Je v obyčejném čaji, který si uvaříš beze spěchu. V pohlazení, které promění den. Ve větě, kterou ti řekne zvíře – beze slov. A taky je v tom, čemu s úctou říkáš své ne.
Odmítáš hluk světa, který tě přesvědčuje, že jsi málo, pokud nejsi vidět. Že spiritualita musí být barevná, třpytivá a nejlépe certifikovaná. Že jen to, co má razítko, je „skutečné“.
To nejsilnější nemá logo. Nemá reklamu. Nemá slogan. Má jen přítomnost. Magie není v rituálu. Je v tom, že když umýváš misku svému psovi, cítíš, že sloužíš. Že miluješ. Že jsi součástí.
Je v tichu, kde se zjeví odpověď. V doteku půdy. V přijetí sebe. A možná právě proto je obyčejnost tím nejvyšším mystériem. Protože ji nemůžeš vlastnit, prodávat, tvořit, nahánět.
Jen žít.
Zvíře mě nikdy nesoudí podle toho, jak moc jsem jiná, zajímavá nebo „hotová“. Zvíře vnímá… jestli jsem tady. Teď. A doopravdy. Můj kocour mě to naučil dřív, než jsem to uměla pojmenovat. Mluvil skrze ticho. Skrze oči. Skrze lásku, která se nedá nacvičit.
A když odešel, rozpadlo se všechno, co nebylo pravda.
Vzpomínám, jak jsem točila videa, protože jsem si chtěla „něco uchovat“ – ale pak jsem hořce pochopila, že věci zůstávají, i když je nezaznamenám - a možná o to skutečněji. To je přesně ono. On mě učil obyčejnost až na dřeň – protože žít s duší zvířete je ten nejautentičtější rituál.
A naše fenka? Ta teď každý den testuje, jestli jsem v těle. Když jsem v hlavě – vyletí. Když jsem s ní – změkne. Zvířata mě nutí být pravdivá, protože jinak mě neslyší. A to je krása i náročnost téhle cesty: nemůžu jim nic „prodat“. Musím se jim ukázat. Nahá v duši.
A když to udělám… oni to ucítí. Přijdou blíž. A je to nadmíru jasné – tohle je ta obyčejnost, která je vším.
Ne hned. Ne navenek. Ale vevnitř se stalo něco hlubokého. Zklidnil se mi dech. Přestala jsem honit uznání. Vzniknul prostor – ve kterém mě věci začali nacházet. Lidé začali říkat: „Něco s tebou cítím jinak...“. Zvířata mě vyhledávají, protože ví, že je slyším.
Taky jsem začala dělat věci bez vysvětlování – protože mě to prostě vede. Není to ještě tak dávno, kdy jsem se bála, že když budu „jen“ tou ženou, která mluví se zvířaty a sbírá si bylinky v šumavském mechu, jestli to bude dost?
A teď… teď je to ten největší dar, který můžu dát sobě. I světu.
Být sama sebou není cíl. Je to cesta. Život. A jak jsem ho jednou ochutnala, už z něj nemůžu couvnout. Protože když se to stane – když se staneš sebou… svět se nerozpadne, nezrhoutí. Naopak. Začne dýchat s tebou.
Možná už ses taky unavil/a z neustálého hledání, kdo jsi. Možná sis už tisíckrát přečetl/a, že máš zářit, odlišit se, vystoupit z davu. Ale co když i pro tebe je to vlastně celé naopak? Představ si na chvíli prostě jen “obyčejný ty”…
Co to doopravdy znamená?
Kdo jsi?
A kdo určil, že růže je vznešená a pampeliška jen obyčejná? Matka Země nikdy neporovnává své děti. Každý květ kvete podle své vlastní písně. A když se podíváš srdcem, pochopíš, že pravda nemá hierarchii. Co je skutečné, to je vždy výjimečné – bez ohledu na okvětní lístky.
Co když tvá největší síla není v tom být jinak – ale v tom být přesně tím, čím už dávno jsi?
Bez přikrášlení. Bez dokazování. Bez přehánění.
Obyčejná. Pravdivá. Nedokonalá. Přítomná.
Obyčejný. Pravdivý. Nedokonalý. Přítomný.
