Dneska vás vezmu nahlédnout do části svého příběhu, který mě velmi dlouho formoval. Docela dlouho jsem totiž klamala sama sebe a myslela, že „na sobě makám“. Meditace, ticho, klid. Vypadalo to správně. Jenže uvnitř to bylo celé nějak… sevřené. Až jsem si musela přiznat, že možná jen elegantně utíkám od sebe. A že právě v tom tichu, co mě mělo zachránit, jsem se nakonec ztratila. Naštěstí ne navždycky.
Dlouho (a tím myslím opravdu léta) jsem si myslela, že medituju. Seděla jsem rovně, dýchala přesně podle návodu, dařilo se mi “nemít myšlenky”, spouštěla aplikaci, počítala nádechy, odškrtávala si dny, kdy jsem „zvládla meditaci“.
A čím víc jsem „zvládala“, tím víc jsem byla… unavená. Zaseknutá. Mimo. A co hůř – naštvaná sama na sebe, když mi to nešlo. Nebo když mi to “šlo”, ale „necítila jsem výsledek“. Jo, meditace se pro mě stala další výzvou na seznamu seberozvoje, další disciplínou, ve které jsem chtěla být dobrá.
Dosaď si za to cokoli – biohacking, dechová cvičení, spirituální deníky. U mě to bylo to i to včetně meditování. Jenže pak přišlo něco, s čím tenhle můj vnitřní výkonnostní systémem vůbec nepočítal: pes.
Nepřišel mě učit meditaci. Jen si lehl vedle mě. Dýchal. A já najednou cítila… že je něco jinak. Najednou tu bylo ticho, o které jsem se nemusela nijak snažit. Jen tu bylo. Jak zajímavé. Ono se totiž lehce říká, že ticho se nedá chytit, když se za ním běží. Ale jak opravdu poznáš, že ten běh přestal, když běžet se dá i v tichu?
Stáhla jsem si appku. Měla krásný design, uklidňující hlas, možnost výběru hudby podle nálady. Měla i kalendář, kde jsem si mohla odškrtávat, kolik dní v kuse jsem vydržela „být v přítomnosti“. Bavilo mě to. Další věc co mi “šla” přirozeně. Nemusela jsem se snažit. Všem jsem vyprávěla o síle meditací.
Jo… paradox v přímém přenosu.
Každé ráno jsem si nastavila časovač. Sedla si rovně. Zavřela oči. A spustila se série vnitřního pnutí, hlavně: „Dej pozor na dech… Ne, nemysli teď na snídani. Klidněji. Pomaleji. Dýchej! No tak, dýchej správně!“
A tak jsem tam seděla. Údajně v klidu. V realitě ve vnitřním maratonu a totálním vypjetí.
Meditace se pro mě stala součástí „duchovní výkonnosti“. Když jsem byla unavená – bylo to tím, že málo medituju. Když jsem nebyla dost „nahoře“ – potřebuju jinou techniku. Nový přístup. Jiný kurz. Jiného učitele.
Ale to, co jsem VŮBEC nevnímala, byl ten tlak, který jsem si na sebe kladla i v tom, co mě mělo uvolnit. Jak absurdní. Ale já to neuměla jinak. Takže jiná možnost v té době ani nebyla součástí mojí reality.
Byla jsem pyšná na to, že dokážu sedět v klidu. Nemít myšlenky. Dýchat pravidelně. Být „disciplinovaná“. Na povrchu to vypadalo dokonale. Ale uvnitř bylo napětí, které jsem si vůbec neuvědomovala.
Dneska tomu říkám ticho pod tlakem.
Navenek jsem vypadala jako zenová socha. Uvnitř jsem držela všechno na uzdě: tělo, dech, pohyb očí, mikroimpulsy, které by mohly narušit tu posvátnou rovnováhu. Cítila jsem se duchovně výkonná. A taky unavená. Ale ne fyzicky – unavená z toho, že se pořád držím v „klidové zóně“. Jak moc jsem to nechápala.
Ono to klid možná připomíná… ale neuzdravuje tě to. Nevede tě to k sobě. Jen tě to udržuje v iluzi, že to „dáváš“. A teď ti možná běží hlavou: „Jojo, to znám.“ A nebo naopak: „Tohle se mě netýká, já si jen dýchám.“
Možná máš pravdu. Ale možná taky ne.
Proto tenhle článek píšu. Protože tenhle bod se dá tak snadno přehlédnout. Dokážeš být v napětí i bez jediné myšlenky. Dokážeš meditovat roky – a přitom se nikdy opravdu neuvolnit. Říkám to jako někdo, kdo tím prošel. Kdo v tom seděl, klidný navenek, ale v sobě pořád… ve výkonu.
Tohle ti totiž nikdo v žádné aplikaci neřekne.
Že i v tichu můžeš na sebe tlačit. Že můžeš sedět bez jediné myšlenky a přitom být celý čas v napětí, protože se snažíš být správně přítomná. A právě tohle napětí – nenápadné, jemné, skoro svaté – mi zvířata rozbila jako domeček z karet. Protože jsem se naučila, že když jsem s nimi, žádné „správně“ neexistuje.
Tahle žena nepřišla s žádným esoterickým slovníkem. Nehrálo tam harfa v pozadí. Nebylo to ani mystický, ani dramatický. Ale to, co se stalo, bylo jeden z největších aha-momentů mojí cesty. Jakoby mi někdo sundal z očí závoj, co jsem ani netušila, že nosím.
Jakoby vzal neviditelnou skleněnou stěnu, která mě oddělovala od opravdového prožitku, a rozbil ji kladivem. A já teprve v tom tříštění pochopila, že jsem celou dobu meditovala z hlavy. Emily mluvila o tom, že meditace není něco, co máš „dělat správně“. Že to není technika, ale stav.
Ne něco, co kontroluješ. Ale něco, co dovolíš.
A mě to naprosto rozhodilo. Protože já si myslela, že právě to už dávno vím. Ale ne – já jsem pořád seděla v tom výkonnostním tichu, zatnutá do nitra, soustředěná na to, abych se soustředila. A najednou jsem slyšela větu, která mi prolomila vnitřní ticho z betonu:
“Nemusíš přestat myslet. Jen si přestaň myslet, že musíš přestat myslet.”
A v ten moment to spadlo. Ne všechno najednou – ale jako by se ta zeď v mé hlavě začala drobit. Začala jsem se poprvé uvolňovat ne z hlavy, ale jako čistá reakce těla, co konečně nemusí nic držet.
Už jsem chvíli nebyla ve fázi „přepnutého mozku“. Už jsem věděla, že nemám na sebe tlačit. Ale pořád jsem se to učila cítit. Mysl sice nějak chápala, ale duše a tělo pořád vyčkávaly na svolení.
A pak jednoho dne… jsem jen seděla. Ne proto, že bych chtěla „meditovat“. Neměla jsem úplně den. Nevěděla jsem kudy kam. Prostě jsem si sedla na zem, rozbitá, tichá, bez záměru. A Ollie přišel. Nepřitulil se. Nevtíral se. Jen si lehl vedle mě.
A dýchal.
Klidně. Pomalu. S důvěrou.
Abyste chápali, Ollie není klasický mazlící pejsek, který přichází jen tak. Ollie byl v té chvíli součástí smečky traumatizovaných pejsků, kteří si toho dost prožili. A já, podobně jako s meditací, myslela jsem si, že něco musím, nějak být, abych jemu nebo ostatním psům v azylu byla aspoň k něčemu.
Ale ten jeho klidný příchod mojí výkonnostní mysl nějak dostal: byla jsem "k ničemu". A on přišel. Nedávalo to smysl. Ale tím, že zůstal, mě pozval poprvé opravdu do ticha. Tehdy jsem poprvé procítila, že tohle je ono. V tom tichu mezi námi nebyla ani špetka tlaku. Žádný mentální úkol. Žádná snaha.
Jen dech. Jen přítomnost.
A to, že mě přijal v tomhle stavu, aniž bych se o cokoli snažila – to byl zlom. Zvířata totiž neřeší, jestli jsi v alfavlnách. Nezajímá je, jestli máš klidnou mysl nebo správně nastavenou páteř. Oni vnímají, jestli jsi tu opravdu.
A když jsi, oni zůstanou.
A když nejsi… jemně odejdou. Bez soudů. Bez hluku. Ale pravdivě. Ollie mi poprvé ukázal, co je to bytí bez scénáře. Bez struktury. Bez kontroly. A od té doby chápu, že některé lekce prostě nepřijdou přes slova, i kdyby na ně bylo tisíce vědeckých studií.
Meditaci se zvířaty je kouzelná věc a pokud tě láká, více jsem se v ní rozepsala ve článku tady: Meditace se zvířaty: Jak společně nalézt klid a rovnováhu.
Nechápejte mě špatně. Appky na meditaci nejsou špatné. Ani kurzy, ani techniky. Pomáhají nám zorientovat se, když ztrácíme kompas. Ale není to totéž jako sedět pod stromem, cítit mech pod nohama a vedle sebe psa, který dýchá v úplně jiném rytmu než tvoje myšlenky.
V aplikaci máš hlas, co ti říká, co dělat. Hudbu, co tě má uklidnit. Příjemný ženský tón nebo hluboký mužský dech, který ti vysvětluje, co se právě děje ve tvém těle.
Ale příroda ti neřekne vůbec nic. A právě tím tě dřív nebo později dostane.
V lese tě nebude nikdo vést. A přitom všechno kolem tebe bude jemně volat přítomností. Vítr. Půda. Zvíře, co si lehne do trávy vedle tebe. Ne proto, že medituješ. Ale proto, že zpomalíš natolik, že tě znovu pozná.
Appka tě často vede k tomu, co máš dělat.
Příroda tě nevede vůbec. A přesně tím tě vrací k sobě. A víš co? Možná právě proto ten klid zůstává i poté, co vstaneš. Protožes tenhle klid nevyprodukuješ. Nepřinutíš.
Můžeš ho jen přijmout. Jen být.
Možná sis při čtení řekl/a: „Tohle nejsem já. Já jsem v klidu.“ A pokud ano, tak ti moc gratuluju. Možná jsi ale cítil/a lehké píchání: „Sakra… možná trošku jo.“ A možná ti spadl kámen ze srdce, protože jsi zjistil/a, že v tom nejsi sama/sám.
Tímhle článkem neříkám, že appky jsou špatně a stromy jsou dobře.
Tenhle článek je o mém osobním prožitku a zjištění, že bytí nejde vynutit. Což se velmi dobře chápe myslí, ale pro některé z nás daleko složitěji žije. Protože tlak se někdy umí schovat i do ticha. A i když všechno „vypadá správně“, nemusí člověk být uvnitř úplně v pohodě.
A možná to právě teď někde hluboko v sobě taky víš. Cítíš to v dechu. V napětí v ramenou. V tom, jak na sebe tlačíš i v těch nejjemnějších chvílích. A tak ti chci říct: Zkus jen na chvíli zjemnit.
Ne se zvířetem jako terapeutem. Ne v lese jako na velké scéně národního. Ale jen tak… zastav se na minutku. Sedni si. Dýchej. A nedělej nic. A možná se vedle tebe posadí někdo, kdo na tenhle moment už čeká dávno.
A i když ne – vůbec nic se neděje.
A přesně o to jde.
