O penězích se v našem světě šeptá. Někdy s opovržením, někdy se studem. Ale málokdy s úctou. Co když ale peníze nejsou zlo, ani ctnost? Co když jsou to jenom zrcadla – a my se v nich často bojíme vidět sebe?
Možná to taky znáš. Sedíš v kruhu lidí, co mluví o světle, lásce, léčení. Všechno krásné – dokud nepřijde na peníze. Najednou je v místnosti dusno.
„Mně stačí málo.“
„Na penězích mi nezáleží.“
„Já jsem skromný člověk.“
A ta nejčastější mantra:
„Peníze kazí charakter.“
Ale zamysleme se spolu: Kdy přesně jsme se jako lidstvo rozhodli, že peníze jsou zlo?
Představ si, že někdo říká: „Nechci být moc chytrý/á, to by bylo moc! Radši zůstanu trochu hloupej/hloupá, ať mě ty vědomosti nezkazí.“ Zní to absurdně, že? A přece u peněz používáme přesně stejný narativ. Jen místo mozku se bojíme hojnosti.
Jenže peníze nejsou démon. Ani bůh. Jsou inteligentní proud, který můžeš použít jako štětec nebo jako zbraň – stejně jako mozek. A co je na tom nejzajímavější? Mnoho nejkrutějších činů v historii neudělali „hloupí lidé“. Udělali je ti nejchytřejší, s diplomy, plánem a strategií.
Stejně tak peníze nejsou samy o sobě morální nebo nemorální. Jsou neutrálním polem, které zesiluje naše úmysly. Peníze nejsou problém. Problém je, co si s nimi (ne)dovolíme. A taky to, co jsme o nich kdysi přijali jako „pravdu“.
Bez ověření, bez otázek. Jen jako tichý podkres celé kultury, která tiše šeptá: „Hojnost je podezřelá. Chudoba je ctnost.“ Ale co když tenhle šeptající hlas není tvůj? Co když ho někdo zasadil do kolektivního vědomí záměrně?
Peníze nejsou věc. Jsou proud. Nejsou z papíru. Jsou z důvěry. Nejsou dobré. Nejsou zlé. Jsou tím, co z nich uděláš.
Peníze jsou jako oheň – ohřejí tě, nebo tě spálí.
Jako nůž – nakrájí chleba, nebo zraní.
Jako slovo – může uzdravovat, nebo ničit.
To, co dělá peníze „světlými“ nebo „temnými“, není v nich. Je to v rukou, které je drží. Ve záměru, který jimi proudí. Když peníze přijdou k člověku, co chce tvořit dobro – stávají se nástrojem lásky. Když se dostanou do rukou manipulace – promění se v řetězy.
Ale samy o sobě? Peníze jsou čirá energie směny. Mají pohyb, inteligenci, přitažlivost. Cítí, kde jsou vítány. A kde ne. A přesto se často děje tohle: Nejvíc se jim brání právě ti, kdo by je použili nejčistěji.
V kruzích lidí, co léčí, tvoří, pomáhají, se peníze často odmítají nebo démonizují. Ale proč? Kdo z toho těží? Protože upřímně… Co všechno bychom mohli dokázat, kdyby se proud peněz pustil do našich rukou?
Ta představa, že peníze kazí charakter, se neobjevila jen tak. Nevznikla spontánně na louce u čaje s meduňkou. Byla zaseta. A cíleně zalévána. Podívejme se do historie. V mnoha náboženstvích se objevuje myšlenka, že trpět = být blíže Bohu. Že pokora znamená žít s málem. Že bohatství je past a pokušení.
Zní ti to povědomě?
🧙♂️ „Snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského.“
Takový výrok není jen poetický. Je to program. A je velmi efektivní. Protože když uvěříš, že peníze tě „odpojují od světla“, tak svůj potenciál vědomě zmenšíš. Zůstaneš malý/á. Bez moci. Bez zdrojů.
A hádej co? Moc pak zůstane jinde. U těch, kdo se tohoto strachu nebojí.
Je naprosto v pořádku mít duchovní život. Je v pořádku žít jednoduše. Ale není v pořádku považovat hojnost za hřích. Protože pak se děje přesně to, co dnes vidíme kolem:
Je čas vrátit si tuhle sílu zpět. Je čas začít vnímat peníze jako spojence – ne jako zkoušku víry.
Zeptej se sám/a sebe: Umím přijímat? Opravdu? Bez výmluv, bez pocitu viny, bez potřeby něco vracet? Většina z nás byla naučena dávat. Pomáhat. Starat se. Ale přijmout?
🎁 Pochvalu. Pomoc. Lásku. Peníze.
To už najednou bolí. To se musí rychle vyrovnat, odrazit, něčím “zasloužit”. Ale tady je pravda, kterou stojí za to si připomenout: Přijímat není slabost. Je to akt důvěry v život.
A sebeláska není úplná, pokud si nedovolím přijímat i hojnost.
Peníze nejsou odměna za výkon. Nejsou potvrzením, že jsme „dost dobří“. Jsou souhlasem se životem. Jsou ano k možnosti být podpořen/a, žít v pohodlí, tvořit v klidu.
A víš, co je zvláštní? Ti nejlaskavější lidé často přijímají nejméně. Stydí se říct si o peníze. Mají v sobě program, že „dobro se nemá prodávat“. Ale tím, že se podhodnocujeme, vlastně učíme svět, že naše práce má malou hodnotu. A to je škoda. Nejen pro nás. Ale pro všechny, kdo by z té práce mohli čerpat.
Přijímat hojnost je odvaha. Je to rozhodnutí, že už nebudeme žít v přežívání. Že život nemusí bolet, aby byl hodnotný. Že můžeme tvořit z radosti – ne z nouze. A pokud tohle pochopíme… Začneme hojnost nejen přijímat, ale i přirozeně šířit dál.
Řekněme si to upřímně: Nový svět nevznikne ze skromnosti. Nevznikne z toho, že se budeme krčit v rohu a čekat, až „někdo jiný“ něco zařídí. Nevznikne tím, že si budeme tiše přát, aby nás někdo podpořil. Vznikne tehdy, když my sami začneme přijímat. Hodně. A beze studu.
Peníze nejsou překážkou světla. Jsou palivem pro všechny krásné a bláznivé nápady, které zatím leží na dně šuplíku. Jsou nástrojem, kterým se duch může stát hmotou.
A teď otázka: Proč by právě ti, kdo léčí, tvoří, podporují a spojují, měli mít nejmíň?
Kdo nám tohle namluvil?
A proč to ještě posloucháme?
Dost bylo hraní si na malost.
Dost bylo čekání na svolení.
Dost bylo toho, že lidé s krásnými vizemi nemají prostředky je uskutečnit.
Tohle přeci vůbec není o chamtivosti. Je to revoluce lásky. Tohle není sen. To je realita, která čeká za dveřmi našeho přesvědčení. Ale potřebuje jedno jediné: Abychom se přestali bát hojnosti. A začali ji vítat jako spojence.
Zkus se na chvíli zastavit. Zavři oči. A představ si: Jak by vypadal tvůj život, kdybys měl/a tolik peněz, kolik skutečně potřebuješ… a ještě něco navíc? Ne jako přebytek, ale jako důvěru, že je o tebe postaráno. Jak bys tvořil/a? Jak bys mluvil/a? Co bys přestal/a dělat? A co by konečně dostalo prostor?
A teď ještě hlubší otázka: Jaký by mohl být svět, kdyby všichni léčitelé, tvůrci, ochránci, umělci, průvodci a vizionáři měli dostatek?
Dostatek na klid.
Na svobodu.
Na to říct NE tomu, co není v souladu – a ANO tomu, co uzdravuje.
Tento článek je pozváním. Pozvání položit si otázku: Opravdu mi peníze vadí – nebo jsem jen uvěřil/a příběhu, který mi nepatří?
A tak možná dnes začíná něco nového. Ne kampaň za bohatství. Ale návrat k rovnováze. K přirozenosti. K souhlasu se životem. Protože možná… Hojnost není odměna. Možná je to tvůj přirozený stav.
💌 Pokud tě tahle slova pohladila, podráždila, zasáhla nebo otevřela – zůstaň s nimi chvíli. A pokud cítíš, že nastal čas změnit vztah k penězům, začni drobně:
A pak klidně přijď sem zpátky a napiš mi, co se změnilo. Protože tvoje vnitřní revoluce je i součástí té kolektivní.
A jestli tě tenhle článek bavil, nabízím jít ještě o něco hlouběji, v článku Peníze jako vědomá bytost, kde se zabývám energetickou podstatou penízků opravdu podrobně.
