Dneska mám pro tebe svůj vnitřní třes, otázky bez odpovědí a jednu větu, která mě už roky dráždí jako ostrý kamínek v botě: „Všichni jsme jedno.“ Co to vlastně znamená? Proč se to říká? A komu tím pomáháme? Pojďme se spolu podívat pod slupku téhle duchovní fráze. Jen my dva a moje nahé povídání.
Dneska bych s vámi ráda sdílela zamyšlení, které mi často brnká na solar. Není to hladivé, ani zrovna láskyplné. Je to spíš syrové a tak trošku nasrané, jako když si sednete ven na pařez a najednou zjistíte, že sedíte na mraveništi. Přesně tak na mě totiž působí věta: „Všichni jsme jedno.“
Ruku na srdce – proč to vlastně říkáte? Co se tím má vyřešit? Pomůže to někomu, kdo právě trpí? Změní to realitu toho, co se děje mezi námi? Je to lék, nebo jen další forma duchovního potlačování?
Tahle věta se dneska trousí jako lesklé konfety na ezo festivalech – lehce, bez závazku, se zenovým výrazem, který spíš než klid připomíná emoční anestézii. A mně pokaždé vyskočí v hlavě tahle jednoduchá otázka: „Dobře. Všichni jsme jedno. Ale co jako? Co teď mám s tou větou dělat?“
Má to jako být omluva? Útěcha? Únik z nepohodlí rozdílnosti? Nebo jen další způsob, jak se vyhnout hlubokému naslouchání? Protože když mi někdo řekne „jsme jedno“ ve chvíli, kdy potřebuji být viděná, slyšená a respektovaná ve své jinakosti – tak to není jednota. To je zkratka. Zástěrka. Duchovní ctrl+c/ctrl+v.
Tak mám chuť si na tuhle frázi chvilku posvítit pod světlem. Ne rozcupovat ji, ale opravdu se jí podívat do očí. Třeba zjistíme, že potřebujeme nový jazyk pro propojení. Opravdovější. A třeba taky zjistíme, že „být jedno“ nestačí. Že být spolu je mnohem těžší – ale taky mnohem důležitější. A třeba taky ne a i to je v pohodě, protože ty zas vidíš něco, co já ne a i to je důležitý.
Znáš ten pohled. Trochu přivřený oči, pomalý přikyvování, hlas jak pohlazení od tibetské mísy. Říká se tomu klid. Já tomu říkám maska. Duchovní mimikry. Tohle není zen. Tohle je výraz člověka, co se chce cítit nad věcí – a přitom je od sebe kilometry daleko. Není přítomnej. Není skutečnej. Je jen… nahozenej.
A právě odtud často přichází ty věty: „všichni jsme jedno“, „všechno je jen zrcadlo“, „tvůj stín tě učí“. Jasně. Ale víš co? Někdy prostě potřebuju, aby mě někdo doopravdy viděl. Ne abys mi řekl, že ty jsi já a já jsem ty a oddělenost je jen iluze. Než mi tohle řekneš – sedneš si se mnou aspoň chvíli do tmy?
Protože já už tuším, co je to opravdovej klid. Poznávám ho. Je tichej, beze slov, přítomnej. Ale není odpojenej. Je to klid, co umí sedět vedle bolesti, aniž by ji hned chtěl přeprogramovat do světla. Tahle póza duchovního míru, kterou si spousta lidí nasadí jako obleček – ta není pohlazením od boha. To je obrana. A často pěkně rafinovaná.
Takže když mi někdo říká „jsme jedno“ a přitom necítím ani kousíček skutečnýho kontaktu – vím, že se nedívám do očí vědomí. Dívám se na dobře vycvičenenou únikovku z reality.
Jedna z největších ezo floskulí, co se mi zarývá pod kůži, zní: „Vše je iluze. Dualita je vězení a zdroj utrpení.“ Jakože fakt? Celej ten tajuplnej, nádhernej, syrovej svět kontrastů – den a noc, tělo a duše, láska a bolest, zrození a smrt – to je jen ten problém? Omyl matrixu?
Pro mě to je umění. Dualita za mě není vůbec problém. Není to vada na kráse existence, ale právě ta samotná krása. Já jsem a zároveň nejsem ty. A právě proto můžeme spolu tvořit něco opravdového. Ne proto, že se slijeme v jeden beztvarý blob a pak se společně vypaříme, ale protože se podíváme jeden druhému do očí a uznáme: ty jsi jiný. A to obohacuje i mě.
Tisíce let bádání a filosofování o tom, jak utéct utrpení a bolesti pro co? Proč prostě nedokážeme přijmout, že bolest sem patří? Že i ona má své místo. Že má sakra svůj smysl. Že bolest nás nezabije, a že ji můžeme přijmout. Že není před čím utíkat? Čeho se pořád tak bojíme, že nemůžeme přestat vymýšlet tyhle únikový fráze?
Jednou jsem slyšela na workshopu, jak žena sdílela, že jí právě zemřel malý syn. Slova se jí lámala v hrdle, bolest jí tryskala z očí i z těla. A víš, co se stalo? Někdo se z publika zhluboka nadechl, nasadil ten „vím-víc-než-ty“ výraz a řekl jí, že ještě nepochopila dualitu, že všechno je iluze, že se to vlastně nestalo.
A v tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco vaří. Protože tohle není vědomí. Tohle je duchovní násilí zabalené do bílého kabátku.
Když matce umře dítě, není čas na filozofii. Je čas na to být s ní. Držet. Mlčet. Dýchat vedle bolesti. Ne se schovávat za koncepty, které v opravdovém lidském prostoru nemají vůbec význam. Někdy není třeba nic říkat. Někdy stačí být. A mít dost pokory, abych nepoužil/a „duchovno“ jako hradbu proti tomu, co je skutečně těžké, protože já na to zrovna “nemám koule”.
Už jsi někdy seděl/a vedle květiny? Jen tak. V tichu? Beze slov? Ta rostlina ti neříká „jsme jedno“. Ona ti jen je. A v tom „bytí vedle tebe“ vzniká to nejčistší propojení – ne protože jste jedno, ale protože si dovolíte být spolu jako dvě odlišné, pravdivé existence.
Jasně, máme společný zdroj. Určitě jsme napojení na tu stejnou „velkou nabíječku“. Ale v reálu tohoto světa jsi ty – ty. A já jsem já. A to je posvátný. Tak proč to pořád někdo zkouší spláchnout do jednotné polévky vesmírného „všechno je jedno“?
Jakoby snad někdo chtěl, aby nám to bylo jedno? Mně to jedno není. Já tenhle svět miluju. Nechci bejt jedna hmota. Chci bejt živý, dychtivý, rozdílný já – co s tebou sdílí tenhle divokej svět. Ne proto, že jsme stejní. Ale proto, že jsme oba tak neskutečně jiní.
Tak jo. Řekněme, že připustím tu slavnou myšlenku: „Všichni jsme kapky z jednoho oceánu.“ Hezký, poetický, často citovaný.
Ale víš co? I kapky mají různé tvary.
A mně se zdá, že na tohle se dneska trochu zapomnělo. Že se to slévá. Rozmazává. Všechno se má „splynout“, „rozplynout“, „přestat lpět na jáství“. Jenže já se ptám: co když právě to jáství je ten klíč? Co když nejde o to se rozmazat, ale tak hluboce vejít do sebe, až v tom doteku se svou vlastní duší zjistíš: aha, tady je i všechno ostatní.
Protože opravdová jednota není o tom, že zmizíme v jednom světle. Ale že se podíváme do vlastního stínu, a skrze něj najdeme cestu k druhému.
Jednota není guláš. Je to symfonie. A v té symfonii má každá nota svůj jedinečný tón. Bez něj by to nebyla harmonie. Byla by to nuda. Duchovní mrtvola přikrytá dekou slov jako „vědomí“, „splynutí“, „vibrace“.
A to za mě není spojení. To je emoční lobotomie.
Takže ne, děkuju. Nechci být rozpuštěná ve světle. Chci být cítící, celistvá a vědomě jiná. Chci potkávat ostatní ne proto, že jsou mnou – ale protože jsou sami sebou. A právě tam – v tom mezidomí rozdílnosti – pro mě začíná ta skutečná jednota. Ne jako prázdný koncept. Ale jako hluboký vztah.
Všiml/a sis někdy, že zvířata nedělají rituály? Nechodí na ceremoniály, nepálí šalvěj, nedělají kruhy. A přesto – jsou božská každým svým nádechem. Oni jsou rituálem. Celým svým tělem. Každým krokem, výdechem, pohledem. Jsou v přímém spojení s tím, co se my snažíme nahmatat skrz meditaci, zpěv, modlitbu.
A nikdy ti neřeknou: „Všichni jsme jedno.“
Nepotřebujou to. Protože jejich propojení není bezduchý koncept. Je to prožitek. Když sedíš vedle psa, co se ti stočí ke stehnům, když pozoruješ kočku, jak sleduje světlo na zdi, když jdeš vedle koně, co ti dovolí být součástí stáda – tam je to. Tam je přítomnost, která neřeší slova. Tam je blízkost, co nemá potřebu tě přetvářet.
Zvíře tě nikdy nepožádá, abys zapřel/a sebe. Ani ti nevyčte, že jsi moc jiná/ý. Ono ví, že jsi, kdo jsi. A že právě v tom je tvoje místo ve smečce. To není duchovní. To je pravda. A někdy i bláto. A blecha. A rozkousaná bačkora.
Tak mi řekni – když vidíš je, když s nimi jsi – opravdu si myslíš, že potřebujeme další duchovní frázi, další rituál, další retreat, další cokoliv abychom se cítili víc spojení?
Anebo stačí prostě jen být.
Víc jako oni.
Mám pocit, že se dneska víc cení „vysoké vibrace“ než pravda. Že když máš slzy na krajíčku, smutek v očích, nebo dokonce vztek v hlase – tak tě někdo hned poučí o stínu. Nebo ti s laskavým pohledem sdělí, že „všechno je jen zrcadlo“.
A já na to říkám: ano. A právě proto bych ocenila, kdyby ses do toho zrcadla taky občas podíval/a. Protože to nejposvátnější, co můžeš druhému dát, není vyleštěná verze sebe sama. Je to přítomnost. Nahá, neučesaná, nefiltr.
Ne když jsi ve světle – ale když jsi v sobě.
Věřím tomu, že pravda má větší vibraci než jakákoli mantra. A že někdy je ta pravda těžká, škaredá, bolavá. Ale nese v sobě klíč. Ke spojení. K soucitu. Ke skutečnosti.
Když mi někdo řekne „jsme jedno“, ale nemá odvahu být se mnou, když jsem rozbitá – tak nejsme jedno. Jsme dvě bubliny, co se míjejí v duchovním cosplayi. Ale když mi někdo řekne: „Nevím, co říct. Ale jsem tady.“ – pak se děje magie.
Pak se spojujem. Ne přes slova. Ale přes pravdu. Přes dech. Přes lidskost.
Tak mi přestaň říkat, že všechno je iluze, když se mnou nejsi ochotný cítit, co je teď. Radši mi řekni: „Vidím tě. I když tomu nerozumím. I když s tebou nesouhlasím. Ale jsem tu.“ To je pro mě duchovno.
Živoucí, planoucí. Ne naučená fráze z knihy.
Ano jsme v podstatě jedno. Ano jsme výstřižek z jedné energie, která zapomněla na svou jednotu. Ale taky jsme každý jiskra, co hoří jinak, voní jinak, tančí jinak. A možná právě proto je tenhle svět tak nádherně živý.
Třeba jde o to splynout.
Třeba jde o to potkat se.
Třeba jde o to potkat se ve splynutí.
Kdo ví. Každý má právo vidět to svoje. S plnou úctou ke všemu, co je mezi námi jiné. Ne přes to přehodit duchovní placku - ahoj tady osvícení. Ale dívat se. Dýchat. Být svědky. Možná je tvým cílem stát se „jedním“. Mým cílem je být jeden vedle druhého – v opravdovosti, v přijetí, v prostoru, kde se nic nemusí říkat, a přesto všechno zazní.
Protože to nejposvátnější se neděje v jednotě. Ale v rozdílnosti tady na té nádherné Zemi, když se přestaneš bránit svému vlastnímu doteku.
Tak co na to říkáš?
Můžeš to přijmout alespoň na chvíli…
Já jsem já.
Ty jsi ty.
Nemusíme spolu souhlasit.
A přesto tu můžeme být spolu.
A to – to mi dává smysl.
