Dlouho jsem věřila, že realita je jen zrcadlem mého vnitřního světa. Každý stín venku jsem považovala za svůj vlastní, každý obraz za znamení. Jenže tahle představa mě držela v zajetí nekonečného hraní. Teprve když jsem pochopila, že realita nikdy nebyla jen zrcadlem, ale hlavně prázdným plátnem, objevila jsem svou skutečnou sílu – tvořit přímo, bez odrazů.
Hodně lidí kráčejících po spirituální cestě si myslí, že realita je zrcadlo.
Že svět odráží, kdo jsme – naše činy, naše hodnoty, naše selhání. A tak se začneme chovat, jako bychom stáli na jevišti, odkud je vidět každý náš pohyb. Hrajeme pro odraz, který jsme si sami vymysleli, a věříme, že právě on je pravdou.
Ale realita nikdy nebyla soudce. Nikdy nebyla zkouškou, nikdy se na nás nedívala s přísným pohledem. Pravda je mnohem jednodušší, ale taky radikálnější: realita není zrcadlo, je to prázdné plátno.
Když si myslíme, že realita je odrazem nás samých, začne se náš život stávat divadlem. Nevědomky vstupujeme na scénu, kde nejsme tvůrci, ale herci před vlastním odrazem.
Najednou se měníme podle toho, co si myslíme, že zrcadlo ukazuje. Snažíme se vypadat správně, působit dostatečně, hrát roli, která bude přijata. Jenže tahle hra je nekonečná a vyčerpávající – protože odraz se nikdy nezastaví, nikdy nám nedá konečnou odpověď, nikdy nás neocení dostatečně.
Čím víc se díváme do zrcadla, tím méně vidíme sebe. A čím víc se snažíme obstát, tím víc zapomínáme tvořit. Realita se tak promění v past, v nekonečný výkonnostní program. A my, místo abychom žili, začneme jenom hrát.
Ve chvíli, kdy přestaneme hledat svůj odraz, začne se dít něco zajímavého. To, co jsme považovali za zrcadlo, se nám postupně začne jevit jako prázdná plocha – plátno, které čeká. Čeká na dotek, na tah štětcem, na náš rukopis.
A prázdné plátno nedává známky, nesoudí barvy, nesrovnává. Jen přijímá to, co do něj vložíme. Tady končí hra na odraz. A začíná svoboda, která není o hraní rolí, ale o přímém autorství reality.
Když už nehrajeme pro odraz, přestane existovat potřeba důkazu vlastní hodnoty. Najednou si uvědomíme, že svět nás nikdy neposuzoval – všechno to hodnocení jsme na scénu přinesli jen my sami.
A pak se stane něco zvláštního: ticho.
Ticho, ve kterém není žádné publikum, žádné kulisy, žádný potlesk. Jen prostor, kde se může zrodit skutečná tvorba. V tom tichu začínáme znovu psát. Ne podle našich očekávání, ale podle vnitřního hlasu, který byl celou dobu schovaný za oponou.
A s každým tahem se víc a víc ukazuje, že realita není vůbec palác se samými zrcadli, ale otevřená krajina, do níž můžeme vnášet své vlastní barvy.
Dlouho jsem věřila, že všechno kolem mě je zrcadlem mého nitra. Že třeba když přicházely překážky, byly to jenom odrazy mých vnitřních stínů.
A ano – na té myšlence je kus pravdy. Vnitřní svět má vliv na to, jak kráčíme realitou. Ale když jsem se do té představy ponořila úplně, stalo se něco nebezpečného: zapomněla jsem na svou vlastní sílu tvořit kulisy, ne jen hrát roli uvnitř nich.
Začala jsem se vnímat jako postava, kterou neustále formuje okolní odraz. A tak jsem nevědomky odevzdávala svou moc. Přijímala jsem scénář, který nikdy nebyl můj. Teprve když jsem si dovolila zpochybnit samotný princip „zrcadla“, otevřel se mi jiný obraz reality. Ne odraz, ale prázdné plátno.
Zůstává jen čistý prostor. A v něm moje ruka, moje barvy, můj příběh.
Píšu to proto, že vím, jak snadné je uvěřit, že svět nás odráží. A jak bolestné je, když tomu uvěříme příliš doslova – protože pak se celý život stává inscenací, kde se snažíme uhrát správnou roli.
Ale realita nás nikdy nesledovala. Nikdy nás nehodnotila. Jen čekala, až si vzpomeneme, že jsme autoři, ne herci. A tak ti chci říct jedno: pokud i ty máš pocit, že žiješ před zrcadlem, zkus ho na chvíli odložit. Zkus se nadechnout toho ticha, kde žádné publikum není. A dovol si začít tvořit přímo.
Protože žádné zrcadlo nikdy nemá poslední slovo.
To slovo patří tobě.
