Občas narazím na titulek typu: „Vědci potvrdili, že zvířata mají emoce.“ A já si říkám… opravdu tohle ještě musíme dokazovat? Vždyť stačí vyjít ven, zadívat se do očí svého psa, kočky nebo srnky na kraji lesa – a všechno je jasné. Jak jsme se vůbec dostali do bodu, kdy potřebujeme „oficiální potvrzení“, že bytosti, se kterými sdílíme planetu, cítí a vnímají? A proč tahle debata stále existuje, když odpověď máme přímo před nosem?
Nedávno jsem zahlédla článek, který slavnostně oznamoval, že vědci prokázali, že zvířata mají vědomí. Před časem jiný titulek tvrdil, že mají emoce. A pak ještě perla: zvířata vytvářejí silnější vazby, než se vědci domnívali.
A já si říkám… vážně? Potřebujeme k tomu studii? Potřebujeme výzkumný grant na zjištění, že pes radostí kňučí, když se vrátíš domů, nebo že kůň smutní, když přijde o parťáka? To je jako kdyby zítra vyšel článek: „Nová studie potvrzuje, že voda je mokrá.“
Proboha neříkejte mi, že jsem jediná nebo divná, ale mně na to stačí vyjít ven, kouknout se kolem a použít oči a srdce.
Jak jsme se dostali tak daleko od reality, že potřebujeme potvrzení od „odborníků“, aby nám řekli, že bytosti, které žijí po našem boku miliony let, něco cítí?
Možná je to dědictví doby, kdy jsme se postavili nad přírodu a začali se tvářit, že jen člověk má rozum, duši a pocity. Věda – v té své odtržené, laboratorní podobě – si často žádá „tvrdé důkazy“ pro věci, které by stačilo prostě vidět a cítit.
Jenže když příliš dlouho žijeme odříznutí od přírody, začneme ztrácet schopnost číst její řeč. A tak místo přímého zážitku přichází studie, grafy a měření, které mají potvrdit něco, co bylo pro naše předky naprosto samozřejmé.
Protože když se odřízneme od přírody, automaticky se odtrhneme sami od sebe. My nejsme „oddělené bytosti“, které přírodu pozorují zvenčí – my jsme příroda. Každý nádech, každý tep, každá buňka to ví. Jen naše hlava se nechala přesvědčit, že potřebuje potvrzení od vědy, aby mohla věřit tomu, co cítí. Bez razítka a studie si dnes mnozí pomalu ani neprdnou.
Takže, nejspíš to celé není o tom, že zvířata mají nebo nemají vědomí – ale o tom, že to lidé o něj přišli. Proto ho teď hledají všude kolem, místo aby ho znovu objevili sami v sobě.
Nemusíš být přeci žádný vědec ani mít diplom z etologie, abys poznal(a), že zvíře cítí. Stačí chvíli pozorovat, jak kočka přede, když se cítí v bezpečí, jak pes radostně běží k člověku, kterého miluje, nebo jak vlaštovky zoufale krouží kolem místa, kde přišly o hnízdo.
Tyhle projevy nejsou vůbec žádná náhoda. Jsou to jasné signály, že jejich svět je minimálně stejně bohatý a barevný jako ten náš – jen mluví jiným jazykem. A ten jazyk je dostupný každému, kdo zpomalí a otevře se.
Možná by stačilo, kdybychom místo debat o tom, jestli zvířata prožívají, začali mluvit o tom, co způsobuje, že někteří z nás přestali jejich cítění vnímat? Protože když uvidíš, jak moc jsou propojená se životem, začneš si klást úplně jinou otázku: Jak jsme mohli kdy věřit, že je to jinak?
Je čas přestat se tolik spoléhat na to, co nám někdo „potvrdí“ a začít znovu věřit vlastnímu prožitku. Stačí vyjít ven, zpomalit a být chvíli opravdu přítomný. Dívat se, poslouchat, cítit.
Uvidíš, jak se kůň jemně přisune blíž, když jsi v klidu. Jak se ptačí rodiče okamžitě objeví u svého hnízda s mladými přesně v tu chvíli, kdy se přiblížíš až moc blízko. Jak pes reaguje na tvůj úsměv nebo úzkost – bez jediného slova.
Tohle je řeč, kterou umíme všichni, ale většina z nás ji zapomněla používat. A když se k ní vrátíš, zjistíš, že nepotřebuješ číst žádný článek o tom, zda zvířata cítí. Protože ti to řeknou sama – přímo, jasně i když bez lidských slov.
