Poslední dobou jsem se často cítila, že klesám na mysli. Ztrácela jsem smysl, nevěděla kudy kam a měla pocit, že stojím v mlze. Až mi došlo, že žiju příliš v budoucnosti – v obavách, plánech, v nekonečném seznamu toho, co „musím“. V tu chvíli jsem narazila na myšlenku, která mě zasáhla přímo do srdce: že čas se dá vnímat úplně jinak. Ne jako šipka, která nás žene do dálky, ale jako kruh, rytmus událostí, které se dějí tady a teď. A právě to mi pomohlo znovu se vrátit zpátky k sobě, k přítomnosti a k životu, který je skutečně před mýma očima.
Nedávno jsem narazila na větu, která se mi okamžitě zaryla pod kůži. Pochází od Johna S. Mbitiho, afrického filozofa a teologa, který kdysi napsal: „Africké národy nemají pojem budoucnosti.“
Když jsem ji četla poprvé, zarazila jsem se. Vždyť jak by mohli lidé žít bez budoucnosti? V naší kultuře je přece budoucnost vším – plánováním, termíny, kalendářem, to-do listy. Celý život máme pocit, že běžíme za něčím, co nás čeká až „tam někde“.
A přesto mi ta věta připadala zvláštně geniální. Asi hlavně proto, že mě vždycky přitahuje vše, co je pro mě jiné, nové. A jejich pojetí času je opravdu úplně jiné: čas není šipka, která míří do nekonečna, ale spíš kruh, tanec událostí, rytmus přírody a života.
Pořádně jsem se do toho tématu ponořila, chtěla vědět víc a napříč tím vším bádámním jsem si uvědomila, jak moc jsme u nás odpojili čas od prožitku. Jak často se utápíme v termínech a přitom zapomínáme, že skutečný život se odehrává jen teď – v událostech, které se dějí, v příbězích, které vkládáme do přítomného okamžiku.
A možná právě tady se skrývá klíč: co kdybychom začali vnímat čas jinak – ne jako závod s budoucností, ale jako sérii živých událostí, do kterých můžeme vstupovat s plným vědomím?
John S. Mbiti, který celý život zkoumal africké náboženství a filosofii, popsal čas úplně jinak, než jsme zvyklí v Evropě. Podle něj se tradiční africké kultury neřídí lineárním během od minulosti k budoucnosti, ale rozlišují dva hlavní prostory času:
A pak je tu to, co my považujeme za samozřejmost – vzdálená budoucnost. V Mbitiho pojetí skoro neexistuje. Není totiž ještě zakotvená v konkrétní události. Mluvit o něčem, co se stane za padesát let, nedává smysl – dokud to není reálně očekávané a součástí sasa, je to jen prázdná možnost.
Tento pohled je pro nás téměř nepochopitelný, protože jsme vyrostli ve světě kalendářů, termínů a dlouhodobých plánů. Ale právě proto je tak osvobozující: co kdyby čas nebyl nekonečný běh k budoucnu, ale střídání událostí, které mají smysl teď?
V naší kultuře je čas přímka. Začíná v minulosti, žene se vpřed a my všichni běžíme s ním – s kalendářem v ruce, s pocitem, že musíme stihnout všechno, co nás „čeká“. Už od školy nás učí dívat se na čas jako na nekonečnou šipku, která míří do budoucnosti.
A co je možná nejhorší – lineární čas nás odřízl od rytmu přírody. Strom nikdy nespěchá, aby měl listy rychleji. Pes neřeší, co bude za pět let. Kočka nemá kalendář. Jen my jsme uvěřili, že budoucnost je cennější než přítomnost, a tak se ženeme pořád kupředu.
Ale čím víc žijeme v budoucnosti, tím víc nám uniká život tady a teď. A když se podíváme zpátky, často cítíme jen únavu: jako bychom sice běželi rychle, ale nevěděli přesně kam. Možná proto mě Mbitiho myšlenka tolik oslovila. Nabízí úplně jiný obraz: že čas nemusí být šipka, ale rytmus, tanec a kruh událostí.
Když jsem začala přemýšlet o Mbitiho pohledu, došlo mi, že zvířata i příroda žijí přesně takto. Pes neřeší, co bude za rok. Strom si v létě neplánuje, kolik listů vyžene příští jaro. Všechno kolem nás žije v rytmu událostí – slunce vyjde, měsíc doroste, tráva se zazelená, mládě se narodí, někdo odejde.
Tohle je událostní čas: ne nekonečná linie, ale mozaika okamžiků. Každá činnost, každé setkání má svou vlastní hodnotu, protože se děje právě teď.
A když se podívám na svůj den tímhle objektivem, najednou vidím vše nějak víc jasně:
Najednou z úkolů mizí tlak a objevuje se prožitek. Čas se mění v živý rytmus, do kterého se dá vstupovat s lehkostí – jako do tance.
A tady začíná ta pravá svoboda. Protože když se čas stane událostí, přestane nás honit. Přestáváme se cítit jako věční dlužníci budoucnosti a znovu se napojujeme na rytmus, který byl odjakživa náš: rytmus přírody, těla a vztahů.
Možná si říkáš: dobře, zní to krásně, ale jak to udělat v běžném dni, kdy máme povinnosti, práci, musíme platit účty? Odpověď je jednoduchá: začít drobnými posuny. Nepotřebujeme ze dne na den změnit celý náš život. Můžeme ale měnit postupně svůj vztah k tomu, co právě prožíváme.
Místo klasického to-do listu si ráno napiš seznam toho, co tě ten den čeká – ale jako události, ne úkoly:
Když to pak večer čteš, cítíš rozdíl – tvůj den je soubor živých okamžiků, ne jen vyškrtaných povinností.
Zkus vnímat čas spíš skrze rytmy: kdy vychází a zapadá slunce, jak se mění měsíc, kdy rozkvétají byliny, kdy tělo volá po odpočinku. Každý měsíc si můžeš zapsat, jaké události tě čekají – novoluní, sklizeň, tvoje menstruace, svátky. Budoucnost existuje jen tehdy, když má konkrétní tvar.
Zvířata jsou mistři sasa času – žijí v přítomnosti a blízké budoucnosti.
Před každou činností se na chvíli zastav a řekni si: „Teď vstupuju do události.“ Můžeš se nadechnout, položit ruku na srdce a vnímat, že jdeš ne „něco udělat“, ale něco prožít.
Občas si představ, že stojíš na mostě mezi dvěma světy:
Tvůj život se odehrává tady, na mostě. Všechno ostatní – vzdálená budoucnost – zatím není třeba řešit.
Těchto pár kroků dokáže změnit, jak se cítíš každý den. A možná zjistíš, že už nepotřebuješ víc času, jako spíš jiný vztah k němu.
Možná si říkáš: hezky poetické, ale co to má společného s něčím tak praktickým, jako jsou třeba peníze? Překvapivě hodně. Protože i náš vztah k financím je většinou úkolový a lineární: musím zaplatit účty, musím si vydělat, musím našetřit. Stejný tlak, který cítíme u času, vnášíme i do peněz.
A co když i peníze mohou být událost, proud, výměna energie?
Když se na peníze podíváme tímto pohledem, přestávají být strašákem a stávají se spojencem. Už to není o tom, že nás ovládají čísla na účtu, ale že jsme součástí živého proudu, kde se energie hýbe, tančí a vrací.
A najednou cítíme, že „finanční flow“ není jen moderní fráze, ale způsob, jak peníze prožívat: s lehkostí, vděčností a vědomím, že se účastníme výměny, která nás všechny spojuje.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc cítím, jak zásadní to ve skutečnosti je. Na první pohled se může zdát, že jde „jen o slovíčka“ – napsat si do deníku místo „uklidit byt“ třeba „pozvat čerstvý dech do domova“. Jenže právě v těchto maličkostech se skrývá obrovská síla.
Když změníme jazyk, kterým o svém dni mluvíme, začneme pomalu měnit i to, jak ho prožíváme. Najednou to nejsou úkoly, které nás tlačí, ale události, které nás zvou. A to je rozdíl, který dokáže úplně proměnit naše každodenní vnímání – den za dnem, krok za krokem.
Pro mě osobně je to veliký pomocník k přenastavování vlastní mysli na život v přítomnosti. K tomu, že život se neodehrává někde v nekonečné budoucnosti, ale tady a teď – v malých setkáních, obřadech a chvílích, které mají vlastní rytmus a smysl. Čím víc to zkouším, tím víc cítím klid a větší blízkost sama k sobě, ke zvířatům i k přírodě.
Možná právě tady je ten klíč: přestat utíkat za budoucností a místo toho si znovu zvykat být účastníky přítomného života. A věřit, že když se vrátíme k rytmu událostí, vrátíme se i k sobě.
Na první pohled to může znít abstraktně – „žít událostně“ místo „úkolově“. Ale rozdíl se stane hmatatelným, když si vezmeme úplně obyčejné činnosti z každodenního života. Najednou zjistíme, že i vaření, úklid nebo telefonát se mohou proměnit v malé obřady, když změníme jazyk, kterým o nich mluvíme. Tady je několik příkladů, jak se úkoly mění v události:
Vidíš? To jsou úplně obyčejné věci, které denně děláme. Ale když je přepíšeš do událostního jazyka, najednou v sobě nesou jinou energii – nejsou to povinnosti, ale momenty dne, které mají vlastní atmosféru.
