Možná jsi na chvíli uvěřil·a, že jsi sám·a. Že tě svět nevidí. Že musíš bojovat. Ale to nikdy nebyla pravda. Přesvědčili tě, že spojení je luxus, ne podstata. Že příroda je něco „tam venku“. Ale spojení s ní nikdy nezmizelo. Jen ses od něj odvrátil·a. Ale teď už je čas se znovu otočit. Tichounce. Bez námahy.
Možná sis to taky někdy myslel·a. Že jsi sám·a. Že tě nikdo nevidí. Že tvůj svět končí u tvé kůže a všechno ostatní je „venku“. Ale to je lež, kterou jsme slýchali tak často, až jsme jí začali věřit.
Učili tě, že příroda je něco mimo tebe. Že zvířata jsou nižší formy života. Že duchovní svět je někde “nahoře”. Že tělo je jen nástroj a bolest se má přetrpět.
Ale pravda je jiná.
Nikdy jsi nebyl·a oddělen·á. Nikdy jsi nebyl·a odříznut·á od přírody, od vesmíru, od života. Jen tě to naučili. A ty jsi to v sobě pohřbil·a tak hluboce, že jsi skoro zapomněl·a, jak zníš, když jsi doma. Ale to spojení se nevytratilo.
Je pořád tady. A čeká, až ho znovu ucítíš.
Už jako malé dítě jsi cítil·a, že svět kolem tebe žije. Že stromy nejsou jen „rostliny“. Že když pohladíš zvíře, něco se mezi vámi stane. Že vítr ti odpovídá a voda tě objímá. Ale co jsi slyšel·a?
„To je jen tvoje představivost.“
„Nebuď tak citlivý·á.“
„Zvířata nemluví.“
„Musíš být silný·á, ne brečet kvůli ptákovi.“
A tak jsi začal·a zavírat dveře. Dveře, kterými proudilo spojení. Učil·a ses myslet víc než cítit. Kontrolovat víc než vnímat. Přežít, místo žít. A tím ses začal·a považovat za ostrov. Oddělenou entitu, která má nějak „uspět“ ve světě.
Ale ty nejsi ostrov. Jsi součást krajiny. Jsi dech lesa, ozvěna vlčího vytí, voda v potůčku a plamen, co si pamatuje celé věky.
Tělo to ví dřív než mysl. Když se bosýma nohama dotkneš hlíny. Když ti kapka rosy sklouzne po zápěstí. Když se ti dech sladí s dechem psa, který u tebe spí.
To je ono.
Nepotřebuješ složité rituály. Nepotřebuješ desetiletí studia. Stačí se ztišit. Dotknout. Naslouchat. A začneš slyšet jazyk, který jsi nikdy doopravdy nezapomněl·a.
Jazyk větví, které tě volají jménem.
Jazyk ptáků, kteří ti zpívají, když jsi sama sebou.
Jazyk ticha, který tě obejme líp než slova.
Tohle spojení nebylo nikdy přerušené. Jen jsi se od něj odvrátil·a. A teď, když se otočíš zpět, je tady. Celé. Trpělivé. Přítomné. Jako věrné zvíře, které tě nikdy nepřestane milovat.
Vstoupit do lesa. Ztišit se. Zavřít oči. Poslouchat ptáky. Dotknout se mechu. Cítit, co to s tebou dělá. Tohle kdysi nebyla disciplína. To byl život. Dneska si na to musíš koupit workshop. Lesní quest. Kurz meditace. Týdenní retreat na „zpřítomnění“.
Uvědom si, jak absurdní to je.
Potřebujeme lektora, abychom si připomněli, že máme tělo. Potřebujeme certifikát na to, že se dokážeme na pět minut ztišit. Potřebujeme vedení, abychom si všimli, že tráva má vůni a ptáci mají názor.
A tohle není můj výsměch – je to pláč moderního člověka, který si vzpomíná. Sama jsem si tím vším prošla jen abych si uvědomila, že nic z toho není doopravdy potřeba. Už nevěříme vlastnímu pocitu. Nevěříme, že když nám nějaká bylina zavoní, tak je pro nás dobrá. Nevěříme, že když nám v těle zazní ano, tak to úplně stačí.
Chceme to slyšet od autority. Od lektora. Od výzkumu. Od systému. A přitom jsme kdysi věděli všechno jen tím, že jsme byli naživu. Že jsme ráno vstali, vdechli mlhu, sáhli do hlíny, pozdravili včelu a naslouchali vnitřnímu pulsu světa.
Tohle není jen nějaká jemná nostalgie. To je vzpomínka, kterou si naše buňky šeptají každý den. Jen jsme je přehlušili… a tak teď potřebujeme instruktáž k tomu, jak jenom být.
Už ani nevěříme, že něco může být prosté. Máme podezření, když to nezní složitě. Když to nemá odborný název, PDF výstup a deset let výcviku. A tak jsme se vzdálili od života – ve jménu důkazů.
Kolik energie věnujeme tomu, abychom si to mohli dovolit cítit. Než si připustíme, že je nám dobře ve svém těle, musíme mít k tomu povolení: protokol, učebnici, odkaz na studii.
Ale život se přece nestuduje. Život se žije.
Nebo taky ne.
Zahlcujeme se daty a pojmy. Místo abychom si sedli pod strom a dovolili si být prostě jen součástí. Příroda tě nikdy nepožádá o vysvětlení. Nechce po tobě tabulku. Neptá se, jestli jsi dost dobrý·á na to, aby ses jí dotkl·a. Ona tě už dávno přijala.
Jen ty sis vytvořil·a systém, ve kterém jsi musel·a zapomenout, že jsi její součástí. To spojení, které hledáš, není za desátými dveřmi uvnitř devadesáté techniky.
Je hned tady.
V hlíně pod tvýma nohama.
V nádechu, který nemusíš kontrolovat.
V obyčejném tichu, které je ve skutečnosti to nejvíc posvátné, co znáš.
Nemusíš nikam jít. Nemusíš se stát ničím jiným, než kým jsi vždycky byl·a. Nemusíš projít stovkami kroků, abys cítil·a spojení. Protože to spojení tady je. A vždycky bylo. To, co tě bolí, není ztráta napojení. To bolí ten okamžik, kdy ses od něj odvrátil·a.
Ale teď jsi tu znovu.
S očima, co začínají vidět. S ušima, co se znovu učí slyšet. S tělem, co dychtivě vzpomíná, jaké to je být celý·á. Zvířata tě slyší. Stromy tě vítají. Tvé tělo – ten chrám duše – se usmívá. Nevracíš se do přírody.
Vracíš se k sobě.
