Kolikrát jsem se ptala, proč se mé tělo nechce uzdravit. Až jsem jednou pochopila, že tady vůbec nejde o nemoc – ale o to, že moje tělo už se odmítá vracet tam, kde jsem mu tolikrát lhala. Do života, který mu tolik ubližoval.
Dělala jsem “všechno správně”. Jedla jsem dobře. Dýchala. Meditovala. Ctila svoje vnitřní dítě. Pila jsem ty byliny, co voní jako les. Chodila jsem na terapie, i když se mi nechtělo. Snažila jsem se tolik… a stejně mě z toho zase bolelo tělo.
A pořád to nepřicházelo. Úleva. Uzdravení. Ten pocit, že už je to za mnou. Pořád to viselo ve vzduchu. Jako těžký oblak, co se tvářil jako já. A tak jsem se ptala: „Co ještě mám udělat?“ A vzápětí, tišeji – „Co je se mnou špatně?“ Ale pak mi to došlo. Bylo to jako pomalé rozechvění v těle, které se už nechtělo dál přetvařovat.
Tělo ví přesně, co dělá.
A tehdy jsem pochopila, že se vůbec nebrání uzdravení. Jen se nechce vrátit do stejného systému bolesti, ze kterého se mu konečně podařilo alespoň na chvíli vymanit.
Dřív jsem si myslela, že moje tělo selhává. Že už mě zase „neposlouchá“. Že je pomalé, unavené, nespolehlivé. Ale ono ve skutečnosti poslouchalo dokonale – jen ne mě.
Poslouchalo pravdu.
Dnes už vím, že tělo není porouchaný stroj. Je to inteligentní bytost, která přesně ví, co potřebuje. A když se nechce hnout, když se nechce uzdravit, vůbec tím neříká „nejde to“ – jen říká „tady už jsem bylo, a tam se vracet nebudu.“
Tělo se totiž neřídí plánem ega. Neposlouchá přání tvé výkonnostní mysli. A nepřizpůsobí se systému, který ho zradil. A já jsem konečně pochopila, že v tom nebyla žádná sabotáž. Byla v tom loajalita vůči mně samotné.
Tělo bylo poslední, kdo mě ještě bránil – přede mnou samotnou.
Léčba neznamená „vrátit se tam, kde to fungovalo“. Protože ono to právě nikdy dopravdy nefungovalo – jen jsme se naučili přežívat.
A tělo to mooooc dobře ví.
Vědělo, že pokud se „uzdraví“, bude se muset znovu usmívat, když se mu nechce. Znovu zvládat víc, než je přirozené. Znovu snášet tlak, ticho, ignoraci, vnitřní sevření – jen aby bylo „vše v pořádku“.
A tak řeklo ne.
Ne jako sabotáž mě, ale jako hranici, kterou jsem si neuměla jinak nastavit. Ne jako slabost, ale jako první zdravý reflex po letech přizpůsobování. Uzdravení, které znamená návrat do stejného systému bolesti, není uzdravení.
Je to maska. Funkčnost. Znovuzapadnutí.
A tělo se na tom už odmítá podílet. Až když jsem to pochopila, změnilo se všechno. Přestala jsem tlačit. Začala jsem se ptát: „Co ve mně se uzdravit nechce, protože by to znamenalo popřít samu sebe?“
A v tom tichu se konečně ozvala pravda.
Ne z hlavy.
Z těla.
Někdy jsme tak dobří v přežívání, že si ani nevšimneme, že už dávno nežijeme. Zvykneme si na tlak. Na přetížení. Na napětí v hrudi. A když to trvá roky, stane se z toho „normál“.
A tělo?
Dlouho šeptá. Dlouho to zkouší jemně: únavou, nevolností, mírnou bolestí. Ale když ho neposloucháš, musí křičet. Někdy jediným jazykem, který zbývá: nemocí. Selháním. Kolapsem.
Ne proto, že by tě chtělo zničit. Ale protože je to poslední způsob, jak tě zastavit. A říct: „Tady končíš. Tohle už nedáš. A ani to nemáš dávat.“ Bolest není trest. Bolest je volání po změně. Možná jsi o ni dokonce vědomě prosil·a, ale nevěděl·a jsi, že přijde tímhle způsobem.
A přesto – přišla správně.
Přišla, když už nic jiného nezabíralo.
Tělo se nevrací zpátky do pohody. Tělo kráčí kupředu do bezpečí. A je potřeba pochopit, že to bezpečí nikdy nebude „jako dřív“. Kdyby vše bylo v pořádku jak bylo, nikdy by neonemocnělo.
Tělo potřebuje k uzdravení nový prostor, kde už nemusí utíkat, stydět se, kousat se do jazyka, přetvařovat se, snášet. Skutečné uzdravení nikdy není návrat do staré verze sebe sama. Je to zrod úplně nové verze. Takové, která už nemusí být hodná, silná, výkonná, odolná, klidná. Nemusí být nic – kromě pravdivá.
A tělo… to pozná.
Pozná, kdy už se nemusí bránit. Kdy už mu nehrozí návrat do stejného pekla jen s novým kabátkem. A pak – možná pomalu, možná divoce – začne samo. Léčit. Uvolňovat. Přetvářet se. Ne kvůli tobě.
Ale společně s tebou.
Tělo nikdy není překážka na cestě. Ono je ta cesta. Nečeká, až ho opravíš. Nečeká, až si to všechno „zpracuješ“ a budeš „vysoko vibrovat“.
Jen čeká, až mu přestaneš lhát.
Až nebudeš chtít zdraví jako způsob, jak zase zvládat víc, i když už dávno nemůžeš. Až pochopíš, že ten, kdo se doopravdy uzdravuje, už nemůže být stejný. Tělo se uzdravuje, když se konečně může cítit v bezpečí být tím, kým doopravdy jsi. A to nikdy není jen o uzdravení samotném.
Skutečné uzdravení si žádá tvoje plné znovuzrození.
