Kult čistoty vs. divoká duše: Proč špína není hřích

V tomto článku se podíváme na posedlost sterilním světem, který nás odřízl od hlíny, zvířat i vlastního těla. Proč se bojíme pachu, špíny a divokosti? A co všechno nám tím uniká? Zvířata mají jasno. Možná je čas jim zase začit naslouchat – a zapomenout na navoňavé přetvářky.

Publikováno:
26.5.2025
Aktualizováno:
26.5.2025
Ilustrace spokojeného psa v bahně: symbol života a opravdovosti

🌿 Čistota, sterilita… a dusno

Naše moderní posedlost „čistotou“ začíná vonět trochu podezřele. Všechno musí být bílé, voňavé, uhlazené. Sterilní. Emočně i fyzicky.

Ale co když je čistota jen jiný druh kontroly?

Co když je to jen další nálepka, za kterou se schovává strach z divokosti, tělesnosti, živosti? Strach z potu, z pachu, z hlíny za nehty. Strach z projevené emoce, z nespoutanosti, z vlastního těla.

Příroda není čistá. Nikdy nebyla. Je plná rozkladu, vůní, výkalů, tlející krásy. A přesto všechno je posvátná. A možná právě proto.

Tohle je článek pro každého, kdo cítí, že by se rád znovu umazal – od hlíny, od pravdy, od života. Protože možná… když se nebojíš být trochu špinavý, se konečně trošku uvolníš a dotkneš se něčeho pravdivého.

1. Když vůně lesa voní víc než dezinfekce

Kdy přesně jsme začali věřit tomu, že čisté = správné? Že jen to, co voní jako letní louka ve spreji, je přijatelné? Vlastní pot jsme si přejmenovali na „trapas“. Z hlíny se stal „bordel“. A dotek bláta už není léčení, ale problém.

Jenže příroda se nesnaží vonět. Nesnaží se být fotogenická. Je živá. A když je živá, tak i smrdí, lepí, teče, zanechává stopy. A stejně je plná lásky.

Zvířata to vědí. Válí se v trusu, očichávají se navzájem, očistí si srst a jdou dál. Není v tom žádná vina, žádná hanba. Jen přítomnost. Autentičnost. Vztah s vlastním tělem a světem.

A my? Lijeme na sebe litry sprchových gelů, zakrýváme svou vůni, potlačujeme přirozené projevy. Odpojujeme se. Od sebe. Od země. Od divokosti. Ale co když právě vůně potu, hlíny a zvířete je to, co nás znovu vrací k sobě? Co když čich není jen nástroj, ale brána?

Tak ji pojďme otevřít.

2. Ezo iluze a instagramové lesy

V posledních letech se duchovno tak trochu… zabalilo do balicího papíru. Všechno je čisté, laděné, bílé a vonící po šalvěji z e-shopu. Všechny ty oltářky, měsíční rituály na podložce z juty, zpěvy v kruhu žen… krásné, ano. Ale někdy taky trochu vyprané. Od divokosti. Od těla. Od duše.

Skutečný rituál není vždy líbivý. Někdy to je pláč na zemi v hlíně. Křik v lese. Krvavý hadr v ruce. A prázdný pohled, co trhá oblohu.

Jenže na to se filtry nehodí.

Je rozdíl mezi duchovnem a estetikou duchovna. Jedno voní klidně potem, to druhé pouze luxusní vůní z difuzéru. To první tě rozloží na prvočinitele a znovu poskládá. To druhé ti dá pět afirmací a pěknou fotku. A zatímco živá spiritualita tě zve ke střetu se sebou, ta pozlátková tě učí, jak se tvářit mile, i když uvnitř hoříš.

Ale příroda si na instagram nehraje. Bouře neprší symetricky. Vlci nemají hezky rozcuchaný kožich. Tak proč bychom to měli dělat my?

3. Dotek hlíny: Když se tělo uzemňuje

Přemýšlej chvíli o tomhle: Kdy ses naposledy dotkl(a) Země – doopravdy? Ne podrážkou boty. Ne skrz podložku na jógu. Ale rukama. Bosýma nohama. Čelem?

Věda tomu říká grounding. Tělo se dotýká země, ionty se přepólují, stres se vypařuje. Ale příroda na to slovo kašle. Prostě si tě přitáhne zpátky. Zpátky do těla. Zpátky k sobě. Děti to vědí. Milují bláto. Ládujou se pískem. Malují si hlínou po tvářích a nikdo jim to nemusí vysvětlovat. Jsou napojené. Ještě nezapomněly.

A my? Desinfekční ubrousky. Mycí gely. “Fuj, hlavně se neumazej!”

Ale hlína není špína. Je to paměť. Je to kód, který nám skrz tělo připomíná, že nejsme oddělení, Že nejsme stroje. Jsme z masa, krve, kostí a divokých kořenů. Zrození z matky Země.

Uzemnění není mentální stav. Je to fyzický dotek s pravdou. Je to ten okamžik, kdy ti ruce vibrují z hlíny. Kdy se opřeš o strom a v břiše to zavrní. Je to návrat domů. A i když je domov někdy dost zaprášený. Je skutečný.

4. Zvířata nás to učí každý den

Zvířata se neumí přetvařovat. Ani nechtějí. Když něco cítí, prostě to projeví. Když chtějí klid, odejdou. Když mají radost, vrtí celým tělem. Když se jim něco nelíbí, zavrčí, vycení zuby nebo se stáhnou. Bez viny. Bez výčitek. Bez zbytečných slov.

Je v tom síla. Je v tom pravda. A hlavně je v tom svoboda.

Kolikrát už ses setkal(a) se psem, který se s chutí vyválel v hnijícím listí, nebo rovnou v mrtvole? A co udělal pak? Nic. Byl spokojený. Protože v tu chvíli to prostě potřeboval. Možná ho to uzemnilo. Možná mu to připomnělo život. Možná jenom chtěl být víc zvířetem.

A kočky? Ty se sice čistí, ale taky tě občas olíznou po obličeji, i když jsi celý den strávil(a) v lese a voníš jako čaj z pryskyřice. Neřeší to. Cítí tě. Milují tě. Vnímají tě jako celou bytost.

Ve své praxi komunikace se zvířaty se s tím setkávám pořád. Někdy mi řeknou i věci, které bych nejraději neslyšela. Třeba:

  • 🌀 „Dost si hraješ na světlo, ale nechodíš dost do tmy.“
  • 🌀 „Máš bordel v hlavě. Pojď nejdřív uklidit tam.“
  • 🌀„Přestala jsi být pravdivá. Hraješ roli, která ti nesedí.“

Zní ti to tvrdě? Možná. Ale všechna tahle slova je projevem absolutní důvěry a lásky. Zvíře by mi to neřeklo, kdyby nevědělo, že to zvládnu slyšet. A že moje duše je připravená růst.

Tohle je jejich jazyk. Syrový, přímý a přesně načasovaný. Ale vždy z místa lásky. A v té syrovosti je větší spiritualita než v celé hodině meditace, kde se snažíme něco cítit. Zvíře je přítomnost. A přítomnost není čistá. Je skutečná.

5. Kult čistoty jako zástěrka strachu

Když se podíváme hluboko pod povrch, mnohdy nejde o hygienu. Jde o kontrolu. Touhu mít věci pod dohledem. Sterilní, bezpečné, předvídatelné. Jako bychom si řekli: „Když je to čisté, nemůže se nic stát.“

Ale příroda není bezpečná. Je živá. A život znamená i smrt, chaos, rozklad, špínu. Tlení, slzy, pot, krev, pach, který dráždí a přitahuje. Kult čistoty nám ale říká, že máme být jiní. Čistí, uhlazení, voňaví, klidní, neutrální.

Ale za tím vším se často schovává:

  • strach z bolesti (nechceme si připomenout ztrátu – krev a špína nám ji připomínají)
  • strach z vlastní zvířecí podstaty (protože když si dovolím být instinktivní, ztratím kontrolu?)
  • strach z odmítnutí (co když mě takovou/takového, jaká(ý) doopravdy jsem, nebudou mít rádi?)

Jenže… kde je špína, tam je i život. Kde je pot, tam je pravda. Kde je chaos, tam je často brána k hlubšímu řádu. A možná je načase přestat se snažit být tak čistí.

A místo toho být víc živí.

6. Svět, kde se nečistota stala hříchem

Vyrůstáme ve světě, kde špína = selhání. Pokud máš flek na šatech → nedbalost. Pokud máš neumyté vlasy → neúcta. Pokud máš doma zvíře, co občas zanechá stopu → jsi “špindíra”.

Ale co když… to není tvoje vina? Co když je to prostě život?

Moderní kultura tlačí na ideál, který není lidský. Filtrované obličeje. Klinicky čisté domácnosti bez známky toho, že tam někdo doopravdy žije.

A co tím ztrácíme?

  • Autentičnost.
  • Smyslový prožitek.
  • Kontakt se zemí. Se sebou.

Všimli jste si někdy, jak zvířata milují místa, kde to “voní životem”?

Jdou si lehnout na kompost, válejí se v tlejících listech, čmuchají do míst, která by nás naprosto odradila. Proč? Protože tam je energie. Pravda. Puls. Ale my? My to postříkáme dezinfekcí. A jdeme dál.

Není hřích být špinavý. Hříchem je zapomenout, že život není dokonalý. Je syrový. Dechberoucí. A často lepivý od hlíny, krve nebo slz. A to je v pořádku. Takhle se tvoří nové světy.

Závěrem: Je špína hřích – nebo cesta zpátky k sobě?

Neříkám, že bychom měli být všichni špinaví. Jen, že možná je to o tom, že nemusíme být pořád tak čistí. Protože někdy je právě ta špína, hlína, pot nebo rozcuchanost tím, co nás čistí nejvíc.

Když se necháš obejmout mokrým psem, co právě přišel z louže – je v tom víc lásky než v parfému za tisíc. Když si sáhneš do hlíny – něco v tobě se probudí. Země tě poznává. A ty poznáváš sebe.

Možná přišel čas vyjít z bubliny. Nechat ze sebe spadnout vrstvy očekávání, lesku a filtru. Možná je čas být… opravdová. Opravdový.

A možná zjistíš, že pravda nakonec přece jen trochu smrdí.
Ale přesto voní po domově.
Po svobodě.
Po tobě.

Martina Matheo – Začínající průvodkyně zvířecí komunikace, která pomáhá lidem lépe porozumět zvířatům a nalézt s nimi harmonii a skvělý kocour Theo, patron tohoto projektu

Autorka článku: Martina Matheo

Věnuji se intuitivní komunikaci se zvířaty a hledání přirozených a přírodních cest, jak zlepšit jejich pohodu i psychické zdraví. Mou vášní i mým posláním je prohlubovat porozumění mezi lidmi a zvířaty.
Více o mně

Další podobné příspěvky na blogu

Zvědavé srdce vítáno 🤍

Chceš být u toho, až se moje mise rozkvete do dalších směrů?
Možná jednou přijde kurz, možná workshop, možná kouzelný balíček s bylinkami nebo nové příběhy ze světa, kde se mluví se zvířaty a naslouchá se přírodě.

Pokud chceš občas dostat vzkaz (a fakt jen občas – spíš jako dopis od kamarádky než lavinu spamu), nech mi tu svůj mailík. Až přijde něco hezkého, ozvu se...  💌
Děkuju ti.
Luna právě obíhá počítač s radostí – máme dalšího parťáka!
Ozvu se, až se něco krásného narodí.
Ajaj. Zpráva neodešla. Zkus to prosím znovu. Kdyby to ani podruhé nešlo, zkust to později, nebo mi prosím napiš na email: martinamatheo@pm.me
Začínající zvířecí komunikátorka Martina Matheo vám pomůže navázat harmonické vztahy se zvířaty a lépe chápat jejich jedinečné potřeby.