Každý z nás v sobě nosí hlasy. Rozum, strach, hrdost, zkušenost… a někde v koutě stojí láska. Nemá argumenty. Jen tiše opakuje: „Je to, co to je.“ Láska není vždy něžná. Někdy bolí, někdy rozvrací vše, co jsme si pečlivě postavili. A přesto – když všechno ostatní křičí, ona jen šeptá. A v tom šepotu může být víc než ve všech hlasech světa.
Tuhle báseň jsem si přečetla několikrát. Ne proto, že by byla těžká na pochopení, ale protože mi pokaždé něco udělá. V těle, v hrudi, někde za očima. Vždycky trochu jinak – podle toho, co zrovna řeším. A přesto je pokaždé stejná. Nepodbízí se. Neříká „věř mi“. Jen ti postaví před oči všechny ty hlasy, které znáš. A pak ti ukáže ještě jeden.
Je to text, který nevykládá lásku jako něco růžového a sladkého. Naopak – jako něco, co často bolí, nedává smysl, drásá hrdost a obchází všechny logické zámky. A přesto je tím nejpravdivějším, co můžeš cítit.
„Je to, co to je,“ říká láska.
A tím říká úplně všechno.
Kolikrát už jsme to slyšeli – „Buď realistická“, „Tohle nemá cenu“, „Mysli hlavou, ne srdcem“. Hlas rozumu bývá hlasitý. Má argumenty, tabulky, vzorce a statistiky. Vypadá chytře. A často nás vede do bezpečí.
Ale někdy… někdy se objeví něco, co do těch vzorců nezapadá. Člověk. Zážitek. Touha. A rozum začne panikařit: „To je nesmysl. To nemá budoucnost. To je jen bolest.“ A v tu chvíli někde vzadu, tiše, bez potřeby obhajoby, stojí srdce. A ví.
Nevysvětluje, proč. Neumí to logicky obhájit. Ale nedá se přeslechnout, když se na něj naladíš. Říká jen jediné: „Je to, co to je.“
A to buď přijmeš… nebo s tím budeš bojovat, dokud tě to úplně nevyčerpá.
Láska nekřičí. Neprosí o pozornost. Nezávodí s rozumem, strachem ani hrdostí. Všichni ostatní v tobě vedou hlasité diskuze, zvedají varovný prst, šermují zkušenostmi a budoucími scénáři. Ale láska? Ta jen stojí a dívá se.
Je jí jedno, jestli ji nazveš bláhovostí nebo slabostí. Ona nepotřebuje vítězit. Neříká ti, co máš dělat. Jen prostě je. Důsledně, klidně, přítomně. A pokaždé, když ji odstrčíš, počká. Nezmizí. Nevyčítá. Jen znovu řekne: „Je to, co to je.“
A v tom je právě ta bolest. Protože láska se často nehodí do plánů. Nezajímá ji čas, logika ani souhlas okolí. Je nepohodlná. Ale zároveň je to ten jediný hlas, který tě nikdy nezradí.
V člověku nežije jeden hlas. Jsme celá rada mluvčích – rozum, strach, hrdost, zkušenost, opatrnost… každý má mikrofon a každý má co říct. A v krizových chvílích se o slovo přetahují. Rozum ti říká, co se “má”. Strach křičí, co hrozí. Zkušenost připomíná, co už tě zranilo. A hrdost? Ta chce přežít se ctí.
A do toho všeho přijde láska. Bez křiku. Jen s tím svým tichým „ano“.
A tak v tobě vzniká konflikt. Ne mezi dobrem a zlem – ale mezi tím, co je bezpečné, a tím, co je pravdivé. Mezi tím, co znáš, a tím, co cítíš. Někdy je to boj na život a na smrt. Protože láska tě může vyzvat k tomu, abys opustil/a všechno, co ti dosud dávalo smysl. Aby ses znovu stal/a zranitelný/á. A to děsí.
Ale ten boj tě nemusí zničit. Může tě přetavit. Pokud se rozhodneš slyšet i ten nejtišší hlas.
Možná nejsme na světě proto, abychom všechno pochopili. Možná stačí, když se naučíme vnímat. Nesoudit, nevyhodnocovat. Jen být přítomní u toho, co je. A právě tam – ve chvíli, kdy přestaneme hledat správné odpovědi – zazní ten zvláštní klidný hlas.
„Je to, co to je.“
Ne „bude to dobré“. Ne „měla bys to ukončit“. Ne „dej tomu šanci“. Jen prosté konstatování, ve kterém se rozpustí všechny výčitky, očekávání i snaha to opravit. A možná právě tehdy, když ztichneme, začneme konečně slyšet.
Takže dnes se tě nechci ptát, co si o tom myslíš. Chci se tě zeptat jinak: Co v tobě říká láska? A jak by vypadal tvůj život, kdybys jí uvěřil/a?
____________________
Je to nesmysl
říká rozum
je to co to je
říká láska
To je neštěstí
říká úvaha
není to nic než bolest
říká strach
Je to beznadějné
říká náhled
Je to
co to je
říká láska
Je to směšné
říká hrdost
je to lehkovážné
říká opatrnost
je to nemožné
říká zkušenost
je to
co to je
říká láska
- Báseň Ericha Frieda
