Telepatická komunikace není jen výsadou několika vyvolených, je přirozenou schopností každého z nás. Už samotný význam slova napovídá: "teli" znamená vzdálenost a "pathos" emoci, pocit. Jde tedy o sdílení myšlenek, emocí a vjemů mezi dvěma bytostmi, bez nutnosti slov nebo jiných fyzických projevů.
Telepatická komunikace je spojení dvou energetických forem a je to vlastně jen přirozená součást našeho bytí, kterou jsme v průběhu času zapomněli používat. Navíc. Tato forma komunikace není omezena jen na zvířata. Vše kolem nás je energie a na úrovni energie je možné vést dialog s jakoukoli bytostí či přírodním elementem.
Jedna z nejčastějších otázek. A je logická. Jsme od dětství vedeni k tomu, abychom věřili jen tomu, co můžeme vnímat pěti smysly. Telepatická komunikace ale funguje jinak. Jakmile ji začneme praktikovat, pochybnosti postupně ustupují, protože vlastní zkušenost je nenahraditelná.
Důležité je zůstat neutrální. Komunikátor není ten, kdo informace interpretuje, ale pouze ten, kdo je přijímá a předává. Čistá komunikace není zatížena soudy. Zvířata nemají potřebu soudit nebo obviňovat, sdílí jen to, co jejich člověk skutečně potřebuje vědět. Aby informace proudily čistě, musíme se zbavit jakýchkoli očekávání, soudů a domněnek. Skutečně přijatá zpráva není nikdy interpretací, ale pouhým předáním toho, co je.
Naše mysl nám ráda podsouvá vlastní myšlenky a fantazie. Jak tedy rozlišit telepatickou informaci? Jedno vodítko existuje. Skutečně přijatá zpráva nikdy neobsahuje soud nebo hodnocení. Zvířata neříkají, co je dobré nebo špatné. Prostě to jen je.
Navíc, zvířata nám vždy sdělí jen to, co opravdu potřebujeme vědět. Informace často nejsou jen o nich, ale i o nás, jejich lidech. Často nám také ukazují naše vlastní emoce, strachy nebo vzorce chování, abychom je mohli změnit.
Telepatická komunikace nám nabízí hlubší propojení s naším zvířetem, díky kterému můžeme vidět svět jeho očima. Pomáhá nám porozumět jeho emocím, strachům i radostem, a tím měnit nejen jeho život, ale i ten náš.
Taková komunikace se zvířaty pomáhá proto, že se nejedná o snahu „opravit“ zvíře, ale pochopit ho. Neprojektujeme si na něj naši představu o tom, co by mělo dělat, ale ptáme se ho, co skutečně potřebuje. Dost často také zjistíme, že problém, který jsme považovali za zvířecí, je ve skutečnosti jen naším vlastním zrcadlem.
Naše zvířata nám ukazují, co jsme přehlíželi, co v sobě potlačujeme. Když se naučíme jim naslouchat, otevíráme se tím nejen hlubší komunikaci s nimi, ale i hlubšímu spojení sami se sebou. A možná právě to je ten největší dar telepatické komunikace. Nejen porozumění zvířatům, ale i sami sobě a taky sobě navzájem.
