Proč po smrti našich zvířat cítíme tolik viny?

Všimla jsem si jedné zajímavé věci. Když mi lidé píší po smrti svých zvířat, většinu z nich netíží pouze velmi silný smutek. Tíží je také vina. Někdy ani ne úplně zjevně. Někdy se vina objevuje jen tiše, mezi řádky. V otázkách, které se vracejí znovu a znovu.

Kdybych tehdy…
Co když jsem měl(a)…
Možná jsem to mohl(a) udělat jinak.
Možná jsem toho mohl(a) udělat víc.

I mně samotnou překvapilo, jak silná vina po smrti zvířete dokáže být. Ten pocit, že jsem selhala. Že jsem někde udělala chybu. Že kdybych byla pozornější, vyspělejší, moudřejší… možná by tu ještě byl….

Čas mi ale ve své zvláštně hořké laskavosti postupně odhalil, že tato vina po ztrátě zvířete nevzniká proto, že bychom udělali něco špatně. Vzniká proto, že jsme milovali hluboce. A že jsme nesli zodpovědnost za bytost, nad jejímž životem jsme nikdy neměli plnou kontrolu.

Když milujeme jakoukoliv bytost tímhle způsobem, netruchlí jen srdce. Truchlí i tělo a společně s tělem i mysl. A právě mysl má tendenci vracet se zpátky. Hledat jiný konec. Jinou možnost. Jiný okamžik, kde by se dalo něco změnit. Pokud tedy i ty teď cítíš vinu, chci ti říct, že to neznamená, že jsi selhal(a). Znamená to, že tvé srdce se snaží pochopit ztrátu, která přišla příliš brzy, příliš tvrdě, příliš nespravedlivě….

A tohle tvé bolavé srdce prostě zatím ještě neví, kam s tou vší láskou – která tu zbyla – jít.

‍

Vina má jen špatnou pověst

Bereme ji jako symbol selhání. Jako soudce, který vždy vypovídá o tom, že jsme něco zanedbali, pokazili, přehlédli. Jenže ve skutečnosti vina v případu ztráty zvířete (a jiných blízkých bytostí) spíše než o chybách, vypovídá o vztahu.

Ano. Vina se v případě smrti blízkých objevuje tam, kde byla hluboká péče i láska. Kde jsme si přáli chránit. Kde jsme brali naši zodpovědnost za druhou žijící bytost velmi vážně. Kde nám na někom záleželo natolik, že jeho odchod otřásl celým naším vnitřním světem.

Je třeba pochopit, že když zvíře odejde, nezmizí jen jeho tělo. Společně s ním zmizí i naše role, kterou jsme v jeho životě měli. Ten tichý závazek: dohlížím na tebe, hlídám tě, pečuju, jsem tu.

A s tím vždy přichází bolestivá otázka, kterou si mnoho lidí dřív nebo později položí:
Udělal(a) jsem pro ni/něj opravdu všechno?

Vina je v tomto případě pokus mysli najít odpověď. Najít místo, na které by se dalo ukázat prstem. Protože kdyby přeci jen existovala jedna jasná chyba, možná by se s tou ztrátou dalo žít snáz. Bolest by mohla dostat tvar. Směr. Vysvětlení.

Jenže život – a smrt – takhle nefungují.

Můžeme se starat. Milovat. Rozhodovat s nejlepším vědomím, které v danou chvíli máme. A přesto jednou přijde okamžik, kdy už dál rozhodovat nemůžeme. Vina pak nepřichází proto, že jsme selhali. Vzniká proto, že jsme narazili na hranici lidské moci. A to nás posílá na místo, které je pro mnoho z nás nesnesitelně těžké přijmout.

‍

Jak to vnímají zvířata?

Vím, že nemůžu mluvit za všechna zvířata. Ale můžu mluvit za ta, se kterými jsem mluvila a že jich nebylo málo. Je tu totiž jedna věc, která se v mých komunikacích se zemřelými zvířaty opakuje znovu a znovu.

Zvířata nikdy nic nevyčítají. Ne tak, jak to děláme my lidé. Nevracejí se pořád dokola k minulosti, aby ji rozebrala na drobné kousky. Neptají se, co mělo být jinak. Nesoudí rozhodnutí zpětně očima dnešního dne. Nevedou v sobě tiché soudní procesy.

Když mluví o svém životě, mluví o něm jako o celku. O cestě. O vztahu. O lásce, kterou prožily – a která pro ně byla skutečná, naplněná a dostatečná. Velmi často slyšíme věty, které zní jinak, než čekáme:

„Měla jsem krásný život.“
„Byla jsem milovaná.“
„Všechno proběhlo podle plánu...“

A pokud se v jejich sděleních něco opakuje opravdu vytrvale, pak je to jedno přání.

Žádají nás, abychom si odpustili.

Oni vidí, jak se trápíme. Jak si neseme tíhu, která k našemu vztahu s nimi nepatřila. Zvířata nikdy nevnímají smrt jako selhání nás lidí. Nevnímají ji jako trest ani chybu. Vnímají ji jako přechod – někdy těžký, někdy bolestivý, ale nikdy popírající to, co bylo mezi námi živé a skutečné.

Z komunikací mi jasně vyplývá, že zatímco my zůstáváme stát se zrakem upírajícím se do minulosti, oni už dávno stojí vedle nás. Tiše. Bez výčitek. S láskou, která se nezmenšila ani o kousek. A trpělivě čekají, až zase budeme tady, zpátky, s nimi – i když teď už v jiné formě.

‍

Semínka ve velké tmě

Je jedna pasáž z nedávných komunikací, ke které se v poslední době vracím znovu a znovu. Četla jsem ji snad stokrát. Pokaždé mě zasáhne trochu jinak a ráda bych jí s vámi sdílela:

„Je důležité dívat se dopředu, vzadu za námi zůstávají pouze semínka, ze kterých jednou vyklíčí moudrost. Některá semínka více než jiná musí do velké hloubky, je tam temno, veliká tma, někdy dokonce přejde mnoho zim, než některá z nich vykvetou, ale vykvetou vždy…“ 

Když jsem ta slova četla poprvé, měla jsem pocit, že tato velká moudrá duše velmi jemně pojmenovala něco, co jsem sama nedokázala ještě plně uchopit. Že vina = hloubka. 

Jasně. Semínka, která padají hluboko do temna, nevypadají jako něco, co se vydává na pouť za štěstím. Ne. Oni se vydávají do tmy. A tíha, která je svírá, se může zdát zbytečná a nekonečná. A přesto… semínko se nevydává do tmy, aby tam zůstalo navždy. Potřebuje ticho. Tmu. Hloubku. Čas. Někdy dokonce mnoho zim…

Možná tedy i vina, kterou po smrti zvířete neseme, patří právě sem do tohoto světa. Jako proces, který ještě nemá svůj tvar. Něco, co v nás teprve zraje. Něco, co jednou – až přijde správný čas – může vykvést jako porozumění. Nebo větší jemnost. Nebo tiché smíření.

A možná po nás ani není chtěno, abychom tu vinu hned pustili. Možná jen, abychom se v ní neztratili. A dřív nebo později jí dovolili, aby se v něco jiného proměnila.

‍

I já tu vinu znám

Moji milý, jen abyste si nemysleli. I já si nesu kus viny. Není to něco, co bych měla jednou provždy vyřešené a odložené v šuplíku. Je tu jako můj tichý stín, který se tu a tam znovu ozve. V nečekaných chvílích. Ve vzpomínkách. V obrazech, které se vrátí bez pozvání.

Někdy třeba přijde otázka, jestli jsem nemohla něco pochopit dřív. Někdy myšlenka, jestli to celé nemělo přece jen dopadnout jinak. A někdy jen zvláštní tíha, která nemá konkrétní tvar, ale je tam a je nepříjemně těžká.

Proč tohle celé píšu je hlavně proto, abych sdílela, jak dlouho jsem si myslela, že když tu vinu cítím, znamená to, že jsem ještě pořád rozbitá. Že kdybych byla silnější, vědomější, „dál“, už by tam nebyla. Jenže postupně mi začalo docházet, že vina, stejně jako smutek, k tomu celému prostě nějak patří. A stejně jako smutek, i ona je známkou vztahu, který byl skutečný. A také toho, jak moc mi na něm záleželo.

A stejně jako u smutku mi došlo, že není mou úlohou tu vinu přemoci. Ale naučit se s ní zacházet jemně a jen jí ukázat kam může a kam už nepatří. Třeba v mém případě jí říct, že tu není, aby řídila můj život nebo aby přepsala to, co bylo krásné a pravdivé.

Když se ale dnes vina ozve, zastavím se, už se jí nepokouším umlčet, ani překřičet. Spíš se jí zeptám, odkud přichází. A vždy hlouběji pod ní najdu další kus lásky, která ještě nenašla svůj nový domov. A to je přesně to, co se snažím celou dobu říct.

‍

Závěrem

Moc ti přeji, ať se jednoho dne ohlédneš a zjistíš, že vina už není tak hlasitá. Přeji ti, až budeš připravená(ý), aby ses zhluboka nadechl(a) a přestal(a) se dívat jen zpátky. Zvířata nechtějí, abychom zůstali stát u posledního dne s nimi.

Jejich láska nebyla pouze tím jedním okamžikem – byla časem, který jsme spolu sdíleli. To, co se stalo, se stalo. Ale to, co mezi námi bylo, zůstává.

Některé věci v nás potřebují čas. Ticho. Hloubku. A když přijde správný čas stačí udělat krok dopředu a vzít s sebou to, co bylo pravdivé, něžné a živé.

A pak uvidíš jak – pomalu – i to semínko v té největší temné díře zase jednou vykvete.