Otevírám email a čtu příběh o pejskovi, který právě dotančil svůj poslední tanec s rakovinou, o kočičce, která jednou odešla ven a už se nikdy víc nevrátila domů, o malém osmáčkovi, který znamenal pro svého člověka celý svět, a ten svět se teď otřásá v základech, protože osmáčkovi v něm právě vypršel jeho čas.
Každý příběh je jiný, každá bolest jedinečná. Ale všude mezi těmi řádky plnými smutku a vzpomínek, tam vždycky je – ta jedna otázka, kterou potřebujeme všichni vědět:
„Prosím řekni mi… je v pořádku?“
Vím sama moc dobře, jaké to je. Jakkoliv se různé filozofie i důkazy o posmrtném životě mohou jevit pro mysl užitečné, pro truchlící duši neznamenají vůbec nic. Člověk procházející ztrátou nechce slyšet žádné velké vesmírné pravdy, útěchy ani moudrá slova. Člověk chce ze všeho nejvíc jednu jedinou věc: alespoň nějakou úlevu.
Když nám odejde milované zvíře, nebolí to „jen trochu“ – jak se nám často společnost snaží namluvit. Je to, jako by z našich plic zmizel vzduch, ze života smysl. Jako by někdo potichu odnesl kus našeho srdce a nechal po něm prázdné místo na gauči, u dveří, na zahradě. Všechno se mění. Všechno je jinak. Nic není jako dřív. Je to všechno najednou velká neznámá. A logicky – společně s tím vším novým a neznámým často přichází i zmatek a strach.
Co když jsem něco udělal(a) špatně?
Co když jsou někde sami?
Co když trpí?
Našli klid?
A pokaždé, když tu otázku slyším, láme mi to srdce znovu a znovu. Protože bych si přála, aby se na ni lidé vůbec nemuseli ptát. Proč?
Mám za sebou už desítky nejrůznějších rozhovorů. Desítky zvířecích duší. Desítky lidských srdcí, která nemohla najít klid. A mezi tím vším moje maličkost, ještě stále trochu ohromená tím, jak vlastně láskyplný a klidný tenhle posvátný prostor duší je.
Nevidím žádné velké nebe. Nemám žádné dramatické vize. Spíš takový jemný pocit, jako když vstoupíš do lesa plného mlhy, kdy je vzduch vlhký a všechno je tak moc klidné a tiché. Ztiším hlavu. Dýchám. A nechám se vést intuicí. A pak to přijde…
Pocity. Obrazy. Tělesné vjemy. Slova smíření. Jednou cítím tak obrovskou lehkost, jako když ze sebe shodíš ohromně těžký batoh po celodenní túře. Jindy vnímám takové radostné „uiiiii, běžím!“ – věřím, že hodně podobná energie, jakou mívali, když ještě měli tělo a byli plní sil. Někdy vnímám jen hluboký, obyčejný klid. Takový ten klid, kdy víš, že je všechno v naprostém pořádku.
Ano, občas, hlavně u náhlých nebo tragických odchodů, na chvíli ucítím zmatek. Záblesk strachu. Vztek. Šok. Ale je to spíš, jako by to patřilo k posledním sekundám jejich těla. Jako daleké zahřmění, jako tichý dozvuk bouřky. Když se ponořím hlouběji… tam už nic takového není.
Jen ticho. Lehkost. Smíření. Klid.
A něco, co se strašně těžko popisuje slovy, ale nejblíž má asi k pocitu domova.
Ještě se mi nikdy nestalo, aby mi některé ze zvířat dalo pocit, že trpí.
Že je ztracené. Že by nebylo v pořádku.
Spíš naopak.
Často mám dokonce pocit, že uklidňují oni mě. Cítím blaženost a lásku v celém své těle až v takové míře, že mi mravenčí dlaně, ruce, nohy, někdy i hrudník. Oči se mi pak často zaplaví slzami dojetí a kolikrát musím jen dlouhé minuty sedět a hluboce dýchat a dýchat, jaká je to síla. V tom nejlepším slova smyslu – samozřejmě.
Časem mi začalo docházet, že to, co při těch setkáních vnímám, vlastně není nic tajemného ani „nadpřirozeného“. Spíš velmi přirozeného. Jako bychom si jen my lidé zvykli to celé komplikovat. Začala jsem to cítit jednoduše takhle:
Máme tělo.
A pak máme něco, co to tělo obývá.
Vědomí. Duši. Jiskru života. Říkejme tomu, jak chceme. Tělo je nádherný nástroj – ale je hutné a těžké. Bolí. Stárne. Nese si chemii mozku, hormony, instinkty přežití, strachy. Musí řešit hlad, nemoc, bezpečí.
A k tomu všemu máme ještě ego, ano, i zvířátka ho mají, jen ne zdaleka tak silné, jako my lidi. A jen pro upřesnění, ego zdaleka nevnímám jako nepřítele. Spíš jako hlídače. Takového toho věrného psa, který štěká, když se něco blíží. Chrání nás. Drží nás naživu. Jen občas, když se mu nenastaví ideální hranice, se umí urvat ze řetězu.
Odejde i tenhle všechen hluk a tíha. Odejde bolest. Napětí. Celá ta složitá biologie a chemie. Poplachový systém. A to, co zůstane, je jen to čisté vědomí pod tím. Když se na zvířata po smrti napojuji, je to, jako bych najednou mluvila právě s touhle jejich částí.
Nemluvím s jejich tělem ani s jejich instinkty. Ale s tím klidným, jasným „já jsem“.
Jako když po nekonečně náročném dlouhém dni konečně zahodíš boty a dáš nohy do čisté příjemně chladivé řeky, pak si lehneš do trávy a vydechneš. Nic nemusíš. Nikdo po tobě nic nežádá a nikdo nic nepotřebuje. Jsi v naprostém bezpečí, hojnosti a balohobytu. Jen jsi.
V tomhle stavu… je opravdu strašně těžké si představit, že by někdo nebyl v pořádku. A tak kdyby se mě dnes někdo zeptal: „Jsou duše zvířat v pořádku?“
Troufnu si říct, že možná ještě víc, než si umíme představit. Nemají bolesti těla. Nemají strachu. Necítí nejistotu ani tlak. Jen lehkost. Klid. Přítomnost. My tady dole ještě pláčeme, držíme jejich obojek v ruce a díváme se na prázdné místo v pelíšku.
A oni?
Ti mají často pocit, jako by konečně zase volně běželi. Kdykoliv se na ně při komunikacích napojím, necítím utrpení. Cítím lásku. A zvláštní druh míru, který říká:
„Jsem v bezpečí. Je to dobré. Opravdu.“
A právě tenhle klid bych z celého srdce přála každému, kdo o své zvířátko přišel.
Pokud jsi dočetl(a) až sem a stále máš na srdci tuto nebo jinou otázku, pokud potřebuješ slyšet „jak se má“ právě ten tvůj chlupatý parťák, můžeš se mi ozvat. Ráda ti pomůžu se s ním znovu na chvíli spojit:
Informace o službě komunikace s duší zvířat najdeš tady: Komunikace s duší zvířat
S láskou, Marti
