
„Zavři oči a představ si, že stojíš uprostřed lesa.“ Kolikrát už jsi podobnou větu slyšel/a? Při meditaci, vizualizaci, energetické práci nebo na kurzu telepatické komunikace se zvířaty. Průvodce tě vyzve, abys uviděl/a strom, své silové zvíře, světelnou bytost nebo třeba zlaté světlo proudící tvým tělem. A ty zavřeš oči a jediné, co vidíš je tma. Žádný les. Žádný strom. Ani náznak zlatého světla.
Přesně takhle vypadá moje zkušenost.
Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Že se neumím dostatečně uvolnit, že nejsem správně napojená nebo že mám nějaký blok, který mi brání vidět to, co ostatní popisují s takovou samozřejmostí. Až později jsem objevila něco, co mi pomohlo pochopit vlastní způsob vnímání. Afantazii. A s ní přišla úleva. Protože jsem konečně začala rozumět tomu, proč některé postupy, které ostatním připadají naprosto přirozené, pro mě nikdy nefungovaly.
Afantazie (anglicky aphantasia) označuje výrazně omezenou nebo zcela chybějící schopnost vědomě vytvářet mentální obrazy. Představ si jablko. Většina lidí si dokáže ve své mysli vybavit alespoň nějakou jeho vizuální podobu. Vidí červenou nebo zelenou barvu, jeho tvar, lesklou slupku. Někteří dokážou obrazem dokonce otáčet, měnit jeho velikost nebo si představit, jak do jablka zakusují.
Člověk s afantazií přitom velmi dobře ví, jak jablko vypadá. Dokáže ho popsat, nakreslit, poznat mezi jiným ovocem. Jen ho ve své mysli nevidí. Pro lidi, kteří afantazii nemají, se to může zdát jako zvláštní zkušenost. Ale pro nás je to běžná realita, víš přesně, o čem přemýšlíš, ale žádný obraz se neobjeví.
Afantazie totiž neznamená absenci představivosti. Znamená odlišný způsob jejího prožívání. A stejně tak neznamená nedostatek kreativity, inteligence, paměti nebo schopnosti představovat si budoucnost. Lidé s afantazií dokážou tvořit umění, psát knihy, řešit složité problémy a přemýšlet abstraktně. Jen k tomu nepotřebují vnitřní filmové plátno.

Zajímavé je, že někteří lidé s afantazií mají během spánku živé vizuální sny, přestože v bdělém stavu nedokážou obrazy záměrně vyvolat. Což je třeba i můj případ. Jiní neprožívají vizuálně ani své sny. Naše vědomí zkrátka zdaleka nefunguje u všech stejně.
Podle současných výzkumů se úplná afantazie vyskytuje přibližně u 1 % populace. Pokud zahrneme také lidi s velmi slabou vizuální představivostí, dostáváme se zhruba ke 3–4 %. To znamená, že přibližně každý dvacátý pátý až třicátý člověk může mít výrazně omezenou schopnost vytvářet mentální obrazy.
A řada z nich o tom vůbec neví.
Afantazie byla vědecky pojmenována teprve v roce 2015. Do té doby spousta lidí jednoduše předpokládala, že výrazy jako „představ si to před očima“ nebo „vidím to úplně živě“ jsou jen obrazná vyjádření. Že přece nikdo doopravdy nevidí ve své hlavě obrázky. Jenže vidí. A pro člověka s afantazií může být tohle zjištění docela převratné.
Tady se dostáváme k tématu, které je mi osobně velmi blízké. Když jsem začínala rozvíjet telepatickou komunikaci se zvířaty, opakovaně jsem se setkávala s popisy nejrůznějších způsobů intuitivního vnímání. Někdo viděl obrazy. Někdo vnímal barvy. Jinému přicházely celé scény, jako by sledoval krátký film. Zvíře mu například ukázalo místo, kde rádo odpočívá, oblíbenou hračku nebo vzpomínku na určitou událost.
Já nic takového nezažívala.
A docela dlouho jsem s tím bojovala. Snažila jsem se vidět. Čekala jsem na obrazy. Zpochybňovala jsem informace, které ke mně přicházely jiným způsobem, protože jsem měla pocit, že bez vizuálního vjemu jim něco zásadního chybí.
Často jako okamžité pochopení. Jednoduché vědění. Někdy jako tělesný pocit, jindy jako slovo nebo celá myšlenka, která se objevila najednou. Postupně jsem si začala uvědomovat, kolik energie věnuju snaze přijímat informace způsobem, který pro mě není přirozený. A kolik toho přitom přehlížím.
Afantazie mi nabídla nový pohled. Můj nervový systém nepotřebuje každou informaci převádět do vizuální podoby, abych s ní dokázala pracovat. Z mé osobní zkušenosti mi tady vyplývá jedno důležité uvědomění: způsob, jakým prožíváme vlastní myšlenky, představy a intuitivní dojmy, může výrazně ovlivnit naši důvěru ve vlastní vnímání.
A právě v tomto ohledu považuju porozumění afantazii za velmi osvobozující.
Sedíš na kurzu, posloucháš ostatní účastníky a jeden po druhém popisují, co všechno viděli. Někdo zahlédl koně běžícího po louce. Další viděl modrou barvu kolem zvířete. Jiný popsal konkrétní místnost. Ty jsi nic neviděl/a. A přesto dám ruku do ohně za to, že ti informace přišly. Jenže ve chvíli, kdy je začneš porovnávat s vizuálními prožitky ostatních, mohou ti připadat méně hodnotné.
Tohle bývá podle mého názoru jedna z největších překážek. Začneš totiž pochybovat o svém vnímání jen proto, že má jinou podobu.
V duchovním prostředí se často setkáváme s přesvědčením, že neschopnost vizualizovat souvisí se zablokovaným třetím okem, strachem z vlastních schopností nebo nedostatečně otevřenou intuicí. Jenže afantazie je skutečný a vědecky zkoumaný rozdíl ve způsobu mentálního zobrazování.
Pokud ji máš od narození, není důvod automaticky předpokládat, že je výsledkem traumatu nebo energetického bloku. A už vůbec z ní nevyplývá, že bys měl/a méně rozvinuté vědomí. Představ si, kolik zbytečné frustrace si člověk dokáže způsobit, když se celé roky snaží odstranit něco, co vůbec nemusí být problémem.
Když přijde vizuální obraz, máme tendenci považovat ho za konkrétní informaci. Ale když se objeví pouhé vědění? „To jsem si přece jen vymyslela.“
Tuhle větu jsem si říkala mnohokrát.
Jenže mentální obraz sám o sobě není nositelem jasného významu dané informace. A stejně tak úplná absence obrazu neznamená, že je prožitek bezcenný. Při intuitivní práci je podle mě alfou a omegou rozvíjet vedle citlivosti také schopnost rozlišovat vlastní očekávání, přání, asociace a skutečně ověřitelné informace. A tady v tomto případě může být absence obrazu nakonec ještě velkou výhodou.
„Představ si ochrannou bublinu.“ „Uvidíš před sebou bránu." „Nech zvíře, aby ti ukázalo obraz.“
Pro lidi s afantazií mohou být podobné instrukce vyčerpávající. Zvlášť když se snaží splnit je doslova. Přitom stejnou meditaci lze prožít úplně jinak. Místo vizuální představy ochranného prostoru se můžeš soustředit na pocit bezpečí v těle. Místo obrazu lesa na vědomí, že stojíš mezi stromy a jejich vůni. Místo světla proudícího tělem na svůj dech, teplo svého těla, uvolnění nebo jednoduchý záměr.
Při práci se zvířaty můžeš položit otázku a všímat si slov, tělesných reakcí, emocí a spontánních asociací, aniž bys očekával/a konkrétní obraz. A najednou se z techniky, která tě dřív frustrovala, stane něco použitelného. Na mé cestě mi také velmi pomáhá otázka: "Kdybych to či ono viděla svýma očima - jak by to vypadalo? Jakou by to mělo barvu. Jaký bych z toho měla pocit. A tak dále..."
Někteří lidé nedokážou vytvářet vizuální obrazy, ale velmi dobře si v mysli vybavují zvuky, vůně nebo tělesné pocity. U jiných je omezená představivost napříč několika smyslovými oblastmi. Odlišná vizuální představivost tedy sama o sobě neurčuje, které další schopnosti bude mít člověk silnější. Z praktického hlediska ale můžeme začít vědomě rozvíjet jiné způsoby vnímání.
Pro mě osobně se nejdůležitějším způsobem intuitivního vnímání stalo jasnovědění. Věnovala jsem mu samostatný článek Jasnovědění: Dar, který nepotřebuje oči, kde podrobněji popisuju, jak tento způsob vnímání prožívám a jak se projevuje při komunikaci se zvířaty.
Teď bych se ráda na chvíli vzdálila od neurovědy a podívala se na afantazii z duchovního hlediska. Věřím, že naše životní zkušenosti v sobě nesou příležitosti k poznání. A ráda přemýšlím nad tím, co nás učí i zdánlivě obyčejné odlišnosti. Pokud připustíme představu, že si duše před narozením volí určité podmínky své pozemské zkušenosti, nabízí se zajímavá otázka. Proč by si vybrala mysl, která nedokáže vytvářet obrazy?
Nemám na ni jednoznačnou odpověď. A nepovažuju za správné tvrdit, že každý člověk s afantazií má nějaké předem určené duchovní poslání. Přesto mě právě s ní napadá hned několik souvislostí.
Žijeme ve světě, kde zrak představuje jeden z hlavních zdrojů informací. Potřebujeme vidět, abychom uvěřili. A podobný přístup si často přenášíme i do duchovní práce. Člověk s afantazií se ale může během života setkávat s otázkou, jak důvěřovat vlastnímu prožitku bez vizuálního potvrzení. Pro mě je tohle velmi silné téma.
Obraz nám poskytuje spoustu detailů. Barvy, tvary, vzdálenosti, pohyb. Jenže informace lze zpracovávat také prostřednictvím významů, vztahů a souvislostí. Když přemýšlím o někom, koho miluju, nepotřebuju před sebou vidět jeho obličej, abych věděla, co pro mě znamená. Znám jeho povahu. Pamatuju si naše zážitky. Vím, jak se v jeho přítomnosti cítím. A právě tahle zkušenost mi připadá důležitá i při vnímání přírody a zvířat.
Tady se dostáváme k lekci, kterou jsem si sama musela projít. Dokud jsem se snažila vnímat jako ostatní, neustále jsem měla pocit, že něco doháním. Že zaostávám. Že se musím ještě víc otevřít, ještě víc meditovat, ještě víc pracovat na své schopnosti vidět. Teprve když jsem začala respektovat vlastní způsob zpracovávání informací, část toho tlaku odešla. A začala jsem mít více prostoru věnovat pozornost tomu, co skutečně prožívám.
Z duchovního hlediska si proto ráda pohrávám s představou, že afantazie může některé lidi učit právě této důvěře. Důvěře ve vlastní jedinečnost. Ve způsob poznávání, který nemusí odpovídat zkušenosti většiny.
Pokud máš afantazii a věnuješ se intuitivní nebo telepatické komunikaci, zkus na chvíli odložit představu, jak by taková komunikace měla vypadat. Mně pomáhá několik jednoduchých principů.
Ptej se bez očekávání konkrétní formy odpovědi.
Namísto čekání na obraz si polož otázku a vnímej, co se v tobě objeví. Slovo, pocit, asociace, vzpomínka nebo myšlenka.
Pracuj s tělem.
Všímej si dechu, napětí, uvolnění a emocí. Zároveň pamatuj, že tělesná reakce může mít mnoho příčin. Není automatickým potvrzením, že zachycuješ stav druhé bytosti.
Rozvíjej pozornost při skutečném kontaktu s přírodou.
Sedni si ke stromu. Vnímej jeho kůru, vůni okolní půdy, zvuky větru a proměny světla. Pozoruj zvířata, jejich pohyb, řeč těla a reakce na prostředí. Přímé smyslové vnímání může být nádhernou cestou k hlubšímu vztahu s přírodou. Nepotřebuješ si nic vizualizovat.
Zapisuj si své dojmy a uč se je ověřovat.
Při komunikaci se zvířaty je užitečné oddělovat spontánní dojmy od informací, které už o zvířeti víš. Zpětná vazba ti pomůže poznávat, kdy jsou tvé interpretace přesné a kdy do nich vstupují vlastní očekávání.
Uprav si techniky podle sebe.
Vizualizaci můžeš nahradit vědomým záměrem, slovy, pohybem, fyzickým předmětem nebo prací s tělesnými pocity. Vnitřní obraz není povinnou součástí meditace, hlubokého soustředění ani vztahu s přírodou.
Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuju si, kolik času jsem strávila snahou naučit se vidět. Přitom jsem celou dobu dokázala přemýšlet, tvořit, cítit, milovat, vnímat přírodu a rozvíjet svou vlastní podobu intuitivní práce. Jen jsem od sebe očekávala jiný vnitřní prožitek. A právě to bych ráda předala každému, kdo při meditacích nebo komunikaci se zvířaty zavírá oči a místo barevných vizí nachází jen tmu.
Nemusíš proměnit svůj vnitřní svět v kino, abys mohl/a prožívat hluboké spojení se světem kolem sebe. Afantazie nám připomíná, jak rozmanité lidské vědomí je. Že lidé dokážou dojít k podobnému pochopení různými cestami. A že naše zkušenost se světem není univerzálním měřítkem zkušeností ostatních. Pro mě se tohle poznání stalo důležitou součástí cesty ke komunikaci se zvířaty i k sobě samotné.
Dnes už nepotřebuju, aby moje mysl fungovala stejně jako mysl ostatních. Učím se jí naslouchat takové, jaká je. A když zavřu oči a objeví se tma? Už v ní nehledám chybu.