Historie mediumnity, příběhy médií a jak se tato praxe rozvíjí

Jak vlastně vypadá škola mediumnity? Co se tam učí, kdo vás vede a podle čeho poznáte, že se zlepšujete? V posledním dílu série se vydáme od příběhů známých médií do dnešních učeben a nahlédneme i do mojí vlastní cesty s Annou Karinou León Girón. Přidám také pár studijních snů, protože jakmile se této praxi otevřete, seznam míst, kam se chcete podívat, podezřele rychle roste.
Akvarelová ilustrace ženy kráčející se světelnými siluetami kočky a psa k historické anglické univerzitě, symbolizující studium mediumnity.

Jak vlastně vypadá kurz mediumnity? Přijdete, posadíte se a lektor oznámí: „Dnes budeme procvičovat kontakt s druhou stranou“? A podle čeho poznáte, že se vám daří?

Jsou to docela přirozené otázky. Sama bych je měla, kdybych o téhle oblasti slyšela poprvé.

V předchozích článcích Co je mediumnita, jak ji prožívám a proč své práci důvěřuji? a Historie mediumnity, příběhy médií a jak se tato praxe rozvíjí jsem vám přiblížila svoji zkušenost a podívala se na to, jak lze mediumnitu zkoumat. Teď se ještě zaměříme vyloženě na lidi, kteří se jí už léta věnují. Jejich příběhy, způsob učení a prostředí, ve kterém své zkušenosti sdílejí.

Co se člověk skutečně učí, když rozvíjí mediumnitu? Jak rozlišuje vlastní představy od toho, co prožívá jako přijaté sdělení? A kdo mu pomůže poznat rozdíl mezi rostoucí jistotou a rostoucí přesností?

Pro mě má tahle otázka i osobní rozměr. Jsem součástí komunity komunikátorů a měla jsem možnost sledovat Annu Karinu León i další komunikátory přímo při práci. Viděla jsem předávat informace, pro které jsem podle toho, co jsem o situaci věděla, nenacházela běžné vysvětlení. 

Tato setkání výrazně posílila moji důvěru. Zároveň mě vedou k zájmu o to, jak se podobné schopnosti rozvíjejí a jak s nimi lidé zacházejí.

V tomto posledním dílu proto nahlédneme do současných škol a přiblížíme si, co jejich výuka obnáší. Zmíníme si stručne pár nejznámějších jmen současnosti. Prostor dostane také moje vlastní cesta a zkušenost s učením v komunitě.

A nakonec přijde otázka, kterou považuji za stejně důležitou jako samotné vnímání: Jakou odpovědnost máme, když to, co zachytíme, předáváme někomu dalšímu?

‍

Od seancí ke školám mediumnity

Abychom pochopili dnešní kurzy a školy, stojí za to vrátit se do 19. století. Právě tehdy získává moderní zájem o komunikaci se zemřelými podobu organizovaných hnutí, spolků a později také výzkumných společností.

Z této historie vyrůstají různé přístupy, které se dodnes potkávají pod slovem mediumnita. Jejich představy o duši, způsobu komunikace nebo smyslu praxe se přitom mohou lišit.

Spiritualismus a spiritismus: podobná slova, různé tradice

V anglicky mluvícím prostředí se rozvíjel moderní spiritualismus, pro který se kontakt se zemřelými stal významnou součástí duchovního života. Vedle soukromých setkání postupně vznikaly organizace, které pořádaly přednášky a věnovaly se rozvoji médií. Dnešní londýnská College of Psychic Studies například navazuje na London Spiritualist Alliance, která zahájila činnost už v roce 1884.

Ve Francii mezitím působil Allan Kardec, jehož knihy položily základy směru označovaného jako spiritismus. Roku 1857 vyšla jeho Kniha duchů a roku 1861 Kniha médií. Druhá z nich se zabývá podobami údajných duchovních projevů, rozvojem mediumnity i obtížemi spojenými s její praxí.

Už tehdy tedy existovala snaha zkušenosti třídit, promýšlet a vytvářet pro ně pravidla. Je ale fér říct si, že Kardecovy texty ovšem představují spiritistické učení; jejich historický význam sám nepotvrzuje pravdivost jednotlivých tvrzení.

Když se přidali výzkumníci

V roce 1882 vznikla v Londýně Society for Psychical Research, společnost zaměřená na systematické zkoumání jevů spojovaných mimo jiné s mediumnitou. Její historie zahrnuje zájem o některá média i podezření na podvody a spory o interpretaci pozorovaných událostí.

To je pro mě na této historii zajímavé: vedle duchovního přesvědčení tu od počátků organizovaného výzkumu najdeme otázky, kontrolování a nesouhlas. Ani lidé kolem jednoho stolu nemuseli být zajedno v tom, co se u něj právě stalo.

Co z toho přetrvalo dodnes?

Současná výuka vyrůstá z různých tradic. Když tedy někdo řekne „studovala jsem mediumnitu“, stojí za to zeptat se: Kde? U koho? Jakým způsobem jste pracovali a dostávali zpětnou vazbu?

Taková otázka pomáhá pochopit, co má člověk skutečně za sebou. Název kurzu nám toho sám řekne poměrně málo.

Než se ale podíváme do dnešních učeben, zastavíme se u pár známých osobností.

‍

Osobnosti, které dávají mediumnitě současnou tvář

Od historických seancí vede cesta až k dnešním médiím, která svou práci představují veřejně, učí další generace a některá se zapojují také do výzkumu. Jejich příběhy ukazují, jak rozmanitě se může schopnost vnímat a předávat sdělení rozvíjet.

Patří mezi ně například Suzanne Giesemann, bývalá důstojnice amerického námořnictva, Laura Lynne Jackson, učitelka angličtiny a výzkumné médium centra Windbridge, nebo Gordon Smith, někdejší skotský kadeřník, jehož práce přitáhla také pozornost badatelů. Vedle nich stojí známé osobnosti jako John Edward, James Van Praagh nebo Lisa Williams, které mediumnitu přiblížily široké veřejnosti.

V jejich práci mě fascinuje především konkrétnost: osobní vzpomínky, charakteristické detaily a souvislosti, ve kterých lidé rozpoznávají své blízké. Právě takové příběhy posilují i mou vlastní důvěru v to, co dělám, a inspirují mě dál se učit, rozvíjet a bádat. Každý z těchto lidí má co předat.

Chcete je poznat blíž? V navazujícím článku o známých světových médiích představuji deset osobností, jejich příběhy a přístupy k práci: Tváře světové mediumnity: Když mají sdělení konkrétní podobu.

‍

Kde se mediumnita vyučuje dnes?

Výuka mediumnity může mít podobu pobytového kurzu, pravidelných online setkání i dlouhodobého studia v duchovní komunitě. Pod stejným názvem tak najdeme různá pojetí i očekávání.

Následující příklady ukazují, jak svou výuku popisují samotné instituce.

Arthur Findlay College: pobytové studium i online kurzy

Britská Arthur Findlay College nabízí kurzy mediumnity, transu, duchovního rozvoje a spirituálního léčení. Výuka probíhá na místě i online a programy se rozlišují podle zkušenosti účastníků.

U pokročilejší výuky takzvané evidenční mediumnity škola předpokládá předchozí zkušenost s předáváním konkrétních informací v soukromých sezeních nebo při veřejných ukázkách. Samostatnou oblastí je práce s transem. Škola tedy rozlišuje různé disciplíny i úrovně jejich zvládnutí.

Slovo evidenční zde označuje zaměření na informace, podle kterých má příjemce poznat zemřelého. Samo o sobě neznamená, že každé takové sdělení prošlo vědeckým ověřením.

College of Psychic Studies: vysvětlení, meditace a praktická práce

Londýnská College of Psychic Studies má kurzy od začátečnických po pokročilé, osobně i online. Konkrétní představu nabízí její šestitýdenní úvodní kurz How to Become a Medium: First Steps. Podle zveřejněného programu kombinuje výuku, praxi, diskusi, sdílení, vedenou meditaci a práci ve dvojicích či skupinách.

Člověk tedy nemusí jen poslouchat lektora. Zkouší cvičení, popisuje zkušenosti a pracuje s ostatními. Jak přesně se při tom hodnotí správnost sdělení a zachází s chybami, je dobrá otázka pro konkrétního učitele.

Brazilská spiritistická centra: studium jako příprava ke službě

V brazilském spiritistickém prostředí najdeme také systematické studijní materiály. Program Brazilské spiritistické federace Mediunidade: Estudo e Prática — Mediumnita: studium a praxe — propojuje teoretickou a praktickou přípravu.

Je určen zejména lidem, kteří se chtějí zapojit do mediumních setkání a duchovní péče v centrech. Studium je zde součástí konkrétního spiritistického rámce a přípravy na činnost v komunitě.

A co znamená osvědčení?

Je potřeba podívat se, kdo ho vydává a co přesně ověřuje. Například britská Spiritualists’ National Union má vlastní systém vzdělávání a hodnocení médií, která ji reprezentují. Její akreditace má dokládat splnění standardů této organizace.

Potvrzení účasti, hodnocená kvalifikace a nezávislé experimentální ověření schopnosti jsou různé věci. Při výběru výuky proto stojí za to ptát se na obsah a způsob hodnocení, nejen na název výsledného dokumentu.

Pro mě je na těchto příkladech podstatné, že mediumnita má také svoji učební stránku: čas věnovaný praxi, vedení a práci s vlastní zkušeností. Co se při takovém rozvoji člověk učí rozpoznávat — a podle čeho poznává pokrok?

‍

Co se člověk při rozvoji mediumnity učí?

Když se podíváme do konkrétních výukových programů, najdeme vedle duchovního výkladu také práci s pozorností, meditaci, poznávání vlastních vjemů a praktická cvičení.

Například úvodní kurz College of Psychic Studies zahrnuje ztišení mysli, rozlišování intuitivní a mediumní zkušenosti i práci ve dvojicích a skupinách. To všechno škola zasazuje do svého přesvědčení o komunikaci s duchovním světem.

Co si pod tím ale představit v praxi?

Všimnout si vjemu dřív, než z něj vznikne příběh

Objeví se obraz, slovo nebo pocit. A téměř okamžitě přichází naše vlastní vysvětlení. Vidím zahradu. Znamená to, že zemřelý rád zahradničil? Že tam trávil čas s rodinou? Nebo jde o úplně jinou souvislost?

Zachycený obraz a moje interpretace jsou dva různé kroky. Považuji za důležité naučit se mezi nimi udělat trochu prostoru. Popsat nejprve to, co skutečně vnímám, a u dalšího výkladu přiznat, že už jde o moje porozumění.

Naše mysl umí být pohotová. Než řekneme „zahrada“, stihne k ní přistavět altánek a vymyslet rodinnou historii.

Předat sdělení srozumitelně

Další částí je hledání slov. Jak popsat vnitřní obraz člověku, který ho nevidí? Jak předat nejistý dojem, aniž by zněl jako nezpochybnitelný fakt?

Pomáhá rozlišovat: „Vidím tento obraz“, „působí to na mě takto“ a „vykládám si to tímto způsobem“. Příjemce pak lépe pozná, co mu vlastně předávám.

Zároveň potřebuje dostat prostor odpovědět vlastními slovy. Pokud mu význam postupně vložím do úst, připravím se o možnost zjistit, zda moje sdělení opravdu odpovídalo jeho zkušenosti.

Přijmout zpětnou vazbu včetně nesouhlasu

Pro mě patří k učení také schopnost zastavit se u věty „tohle nesedí“. Nemusím ji okamžitě vysvětlovat ani zachraňovat dalšími možnostmi.

Užitečný může být původní zápis: co přesně zaznělo před reakcí druhého člověka, co se potvrdilo, co nesedělo a co zůstalo neověřené. Z takového záznamu se mohu učit přesněji než z celkového dojmu, že setkání bylo silné.

Jak poznat skutečný pokrok?

Větší sebejistota a větší přesnost nemusí růst stejným tempem. Mohu se cítit klidněji při mluvení před skupinou, a přesto předávat stejně neurčitá sdělení jako dřív.

Za důležité proto považuji sledovat také konkrétnost informací, způsob jejich ověřování a vlastní ochotu uznat omyl. Stejně tak schopnost říct, že právě teď nic jasného nepřichází.

Takto si představuji poctivý rozvoj: důvěra postupně roste společně s rozlišováním a odpovědností. Právě s tímto pohledem se vracím i ke své vlastní cestě a k tomu, co mi dalo učení v komunitě.

Podle čeho bych vybírala učitele?

Vedle zkušeností a způsobu práce bych se zajímala především o jeho reakci na chybu. Umí ji připustit? Dává prostor otázkám? Respektuje osobní hranice a soukromí účastníků?

Za dobré znamení považuji prostředí, kde se člověk může učit bez tlaku a kde „nevím“ není ostuda. Nikdo nemusí vyrobit sdělení jen proto, že už na něj přišla řada.

Pro mě patří k profesionalitě také schopnost zastavit se. Přiznat nejistotu. Omluvit se za chybný výklad. A mít stále na paměti člověka, který sedí na druhé straně – se svým příběhem, vlastními hranicemi a právem ponechat si svůj úsudek.

‍

Co mi dala moje vlastní cesta a komunita

V této sérii jsme se věnovali školám a příběhům lidské mediumnity. Moje vlastní praxe se soustředí na komunikaci se zvířaty a na zkušenost spojení s jejich dušemi. Vidím mezi těmito oblastmi styčné body, zároveň je třeba je rozlišit.

Ve srovnání s tradicemi, které jsme si představili, vnímám komunikaci se zvířaty jako méně známou oblast. Ve svém okolí ale pozoruji, že se o ni zajímá stále více lidí. Chtějí svým zvířatům lépe porozumět, mají vlastní zkušenosti a hledají místo, kde o nich mohou otevřeně mluvit.

Moje učitelka Anna Karina León Girón

Já sama se učím přímo od Anny Kariny León Girón v její Škole pro komunikátory se zvířaty a přírodou. Její vedení i komunita, která kolem školy vzniká, jsou důležitou součástí mojí cesty, která stále trvá a pokračuje.

Měla jsem možnost sledovat Anničku přímo při práci a zažít okamžiky, kdy předávala informace, pro které jsem podle toho, co jsem o situaci věděla, nenacházela běžné vysvětlení. Podobné zkušenosti výrazně posílily moji důvěru a chuť dál se učit.

Jsem vděčná, že ji na své cestě mám. A pokud vás komunikace se zvířaty (ať už živými, nebo s těmi zesnulými) přitahuje a chcete ji sami prozkoumat, její škola je místem, které vám mohu doporučit z vlastní zkušenosti.

Učení pokračuje i mimo kurzy

Vedle přímého vedení čerpám z knih, videí, rozhovorů, výzkumů a dalších materiálů, ke kterým se dostanu. Když mě nějaká otázka zaujme, málokdy mi stačí první odpověď. Otevřu jednu knihu, k ní další rozhovor a najednou mám rozečtených několik věcí současně. Zvědavost má občas dost nepraktický vztah k času.

Zajímá mě, jak svou zkušenost popisují jiní lidé, co se jim osvědčuje a v čem se jejich přístup liší od mého. Ne všechno přijímám za své. Ráda ale poznávám další pohledy a vracím se s nimi k vlastní praxi.

Kam bych se chtěla vydat dál

Mým snem je jednou osobně navštívit některé školy a centra, o kterých jsme si tady povídali, a dál v nich rozvíjet své vnímání. Láká mě také prostředí evropských i světových univerzit — poznávat, jak se tam přistupuje k vědomí, lidské zkušenosti a jejímu zkoumání.

Vedle toho bych ráda prohlubovala telepatii a intuici u dalších učitelů komunikace se zvířaty. Jednou z cest, které mě přitahují, je Wynter Worsthorne a její Animaltalk Africa Online Academy, která nabízí vzdělávání v komunikaci se zvířaty a vychází z jejího působení v Jižní Africe. Ráda bych zavítala i do oblastí, které mají velmi blízko k šamanským tradicím, například zcela na sever do Laponska, nebo klidně i do oblasti Sibiře, kde tyto tradice žijí svým vlastním velmi bohatým životem.

To jsou zatím moje přání do budoucna. Mám radost, že i po letech praxe existuje tolik věcí, které chci poznat, a tolik lidí, od kterých se mohu učit.

Jak už jsem několikrát říkala, své práci a tomu, co dělám dnes důvěřuji naplno. A právě proto jí chci věnovat další péči, studium a poctivou praxi. Čím víc prostoru v mém životě dostává, tím důležitější pro mě je zacházet pozorně s tím, co předávám druhým.

A právě u této odpovědnosti se potřebuji zastavit. Protože sdělení, které předám během několika minut, si někdo může nést v sobě ještě velmi dlouho.

‍

Odpovědnost za to, co předáváme

Když se na mě člověk obrací kvůli svému zemřelému zvířeti, přináší s sebou společný příběh. Někdy také smutek, vážné otázky nebo výčitky. Moje slova tak mohou dopadnout na velmi citlivé místo.

Důvěra v moji práci proto musí jít ruku v ruce s odpovědností za způsob, jakým sdělení předávám.

Moje jistota nesmí přehlušit vaši zkušenost

Pokud vám něco nesedí, potřebujete mít možnost to říct. Bez obavy, že vás označím za málo otevřené nebo že budete muset přijatou informaci složitě napasovat na svůj život.

Stejně důležité je odlišit samotný vjem od mého výkladu. Jasný obraz mohu zachytit velmi přesvědčivě a přesto mu nesprávně porozumět. Síla mého prožitku nemůže rozhodovat o tom, co je pravda ve vašem životě.

Citlivá informace potřebuje zvláštní péči

Během komunikací někdy vnímám také osobní rodinné a vztahové souvislosti. Právě tam považuji za zásadní zdrženlivost. Neověřený dojem může člověka znejistit, zvlášť pokud se týká ztráty, viny nebo vztahu s někým blízkým.

Ne každý vjem je vhodné okamžitě vyslovit. Potřebuji zvážit, jak je jasný, zda souvisí s tím, s čím člověk přichází, a jestli si přeje takové téma vůbec otevřít. Souhlas s komunikací pro mě není neomezenou pozvánkou do všech koutů jeho soukromí.

Rozhodování zůstává ve vašich rukou

Přeji si, aby moje práce přinášela prostor k porozumění. Klient si ale musí zachovat svou část zodpovědnosti za to, co mezi námi právě probíhá a svobodu rozhodovat, nesouhlasit i další komunikaci odmítnout.

Skrz komunikace nikdy nikoho nenutním radikálně měnit vztah(y), vzdát se péče odborníka nebo učinit zásadní životní rozhodnutí. A už vůbec nechci vytvářet pocit, že bez dalšího sezení člověk něco zanedbá nebo ztratí spojení se svým milovaným zvířetem.

‍

Co bych si přála, abyste o mojí práci věděli

Na začátku téhle série jsem vám otevřela dveře do své práce. Popsala jsem, jak prožívám spojení s dušemi zvířat, co mě překvapuje a z čeho vyrůstá moje důvěra v to, co dělám. Potom jsme se podívali na výzkum, historii i prostředí, ve kterých se mediumnita rozvíjí.

Přála jsem si ukázat vám více toho člověka, který za tou prací stojí. Se všemi dosavadními zkušenostmi, přesvědčením, stále nezodpovězenými otázkami a občasnými chybami.

Své práci důvěřuji naplno. Zároveň vím, že každé jednotlivé sdělení potřebuje poctivost, pozornost a prostor pro zpětnou vazbu. Obojí pro mě patří k sobě.

Moje důvěra má kořeny ve vlastních zkušenostech, ve spojení s milovaným Theem i v tom, co jsem viděla při práci dalších komunikátorů. Chápu ale, že pro vás mohou mít tyto příběhy jinou váhu. Že vás některé osloví a u jiných zůstanete s otázkami. Nemusíme dojít ke stejnému přesvědčení, abychom spolu mohli vést otevřený rozhovor.

Proč se tomu dál věnuji

Miluju svět zvířat. Jejich osobitost, vztahy s námi a všechno, co v každodenním soužití snadno přehlédneme. Chci tomuto tématu věnovat svou maximální pozornost a pomáhat vytvářet prostor, ve kterém pro nás všechny bude mnohem snažší jim naslouchat. Ať už ve fyzickém těle, nebo ve světě duší.

Také se chci dál učit. Být stále přesnější v tom, co předávám, a srozumitelnější v tom, co o své práci říkám. Umět stát za svou zkušeností i prací a přitom se nebát slyšet, když mi někdo řekne, že něco nesedí.

Pokud vám tahle série pomohla lépe pochopit, co dělám, splnila svůj účel.

Děkuji, že jste se mnou prošli až sem. Zvládli jsme můj osobní pohled a zkušenosti s dušemi, statistické informace a vědecké pokusy i školní osnovy – a to už je docela výprava.

— Martina Matheo, Komunikátorka se zvířaty a přírodou
Kategorie článku:

Další články z této kategorie:

The Telepathy Tapes: příběhy, které otevírají svět za hranicemi slov

The Telepathy Tapes: příběhy, které otevírají svět za hranicemi slov

Pustíte si jeden díl. Jen tak, ze zvědavosti. A najednou máte chuť zaklepat na rameno někomu, s kým to můžete probrat. The Telepathy Tapes otevírá témata, která mě osobně naprosto fascinují, a pokud vás stejně jako mě přitahují jemnohmotné světy, tenhle projekt by vám rozhodně neměl uniknout.
Přečíst si více
Žena kráčí šumavským lesem po boku světelných duší sněžného leoparda a kočky. Pastelová ilustrace k článku o vědomé duchovní komunikaci.

Otevřené srdce, vlastní úsudek: Zůstáváme při duchovní komunikaci sami sebou?

Nedávno jsem narazila na text o měsíční a sluneční mediumnitě. A tento text mě přiměl pozastavit se u něčeho, co se dotýká i mojí vlastní praxe. Vybavil se mi dokument o himálajských orákulech a otázka, která mě fascinuje od samého začátku: Co se vlastně děje s námi a naším tělem, když nasloucháme neviditelnému?
Přečíst si více
Zkušenosti blízké smrti (NDE), osobní příběhy a otázky vědomí i duše. Dnes se spolu podíváme na to, jak může dotek neznámého proměnit pohled na život a smrt.

Dotek neznámého: Co lidé vyprávějí o zkušenostech blízké smrti

O smrti máme spoustu představ. Většinu jsme ale odněkud převzali; a některé si raději ani nepřipouštíme. Pak ale někdo začne vyprávět... a v tom, co jsme dosud považovali za samozřejmé, se objeví trhlina. Právě do ní se dnes chci podívat.
Přečíst si více
Akvarelová ilustrace Martiny Matheo u stolu s poznámkami a lupou, vedle světelné siluety kočky a kresby mozku, k tématu výzkumu mediumnity.

Mediumnita a věda: Co (zatím) víme o komunikaci se zemřelými?

Věda mě vždycky bavila. Ráda věcem přicházím na kloub a u mediumnity mám otázek opravdu dost — i po letech vlastní praxe. Pustila jsem se proto do čtení výzkumů, abych zjistila, co už se podařilo ověřit, co nevyšlo a kde zatím tápeme. Některé výsledky stojí za pozornost, ale pravda je, že co se přesně při těchto zkušenostech děje, zatím vědecky spolehlivě vysvětlit neumíme. V tomhle naše poznání pořád pokulhává. A právě proto mi dává smysl dál se ptát...
Přečíst si více