Mediumnita a věda: Co (zatím) víme o komunikaci se zemřelými?

Věda mě vždycky bavila. Ráda věcem přicházím na kloub a u mediumnity mám otázek opravdu dost — i po letech vlastní praxe. Pustila jsem se proto do čtení výzkumů, abych zjistila, co už se podařilo ověřit, co nevyšlo a kde zatím tápeme. Některé výsledky stojí za pozornost, ale pravda je, že co se přesně při těchto zkušenostech děje, zatím vědecky spolehlivě vysvětlit neumíme. V tomhle naše poznání pořád pokulhává. A právě proto mi dává smysl dál se ptát...
Akvarelová ilustrace Martiny Matheo u stolu s poznámkami a lupou, vedle světelné siluety kočky a kresby mozku, k tématu výzkumu mediumnity.

Představte si, že vám někdo předá informaci o vašem zemřelém blízkém. Je konkrétní, sedí a vy si nedokážete vysvětlit, odkud ji mohl znát. Pro vás to může být okamžik, na který nikdy nezapomenete.

Pokud se na téma ale chceme podívat z více vědeckého hlediska, potřebujeme položit několik dalších otázek. Co dotyčný věděl předem? Mohl dostat nápovědu? Kolik dalších informací nesedělo? A poznali byste svoje sdělení, kdyby leželo mezi několika cizími a nikdo vám neřekl, které je vaše?

To romantické mystérium mezitím obléká bíly laboratorní plášť. Právě tyhle otázky nám ale mohou pomoci lépe porozumět tomu, co se v komunikaci se zesnulými skutečně odehrává.

V prvním dílu jsem vám přiblížila vlastní zkušenost s mediumnitou a to, z čeho vyrůstá moje důvěra v práci s dušemi zvířat. Teď chci udělat ještě jeden krok dál a podívat se, co na toto téma aktuálně říká samotná věda.

V tomto článku se proto podíváme na konkrétní experimenty, jejich výsledky i slabá místa. Vysvětlíme si, co znamená přesnost, jakou roli hraje náhoda a proč naše paměť potřebuje při ověřování trochu dohled.

Pozornost budeme věnovat především výzkumu médií, která předávají sdělení o zemřelých lidech – protože to je jediná oblast, která se zatím zkoumala. Jeho výsledky budeme držet v tomto rámci; pro moji práci se zvířaty mohou být podnětné, ale je důležité si říct, že z vědeckého hlediska, to prostě není jedno a to samé.

I tam mě ale zajímá, co při takovém zkoumání obstojí. Co nás překvapí. A kde zatím jediná poctivá odpověď zní: fakt zatím nevíme.

‍

Co vlastně chceme ověřit?

Když se zeptáme „funguje mediumnita?“, zní to jako jednoduchá otázka. Jenže pod slovem funguje si každý můžeme představit něco jiného.

Pro člověka, který truchlí, může být zásadní pocit blízkosti a úleva. Médium může mluvit o jasném prožitku spojení. Výzkumník se může zajímat především o správnost předaných informací. Všechny tyto roviny stojí za pozornost. Abychom se ale domluvili, potřebujeme vědět, kterou právě zkoumáme.

1. Co člověk prožívá?

První otázka míří k samotné zkušenosti. Co médium vnímá? Obrazy, slova, tělesné pocity? Jak se tento stav liší od vzpomínání nebo představivosti?

Tady se zajímáme o podobu prožitku. Jeho intenzita a přesvědčivost jsou důležitou součástí výpovědi člověka, který ho zažívá. Samy však nestačí k určení, odkud vnímaný obsah pochází.

To platí i pro mě. Když popisuji jasný vnitřní obraz, říkám tím něco o své zkušenosti. Otázka, zda odpovídá skutečnosti a jak vznikl, vyžaduje další bádání.

2. Odpovídají informace skutečnosti?

Tady už přecházíme od prožitku k obsahu sdělení.

Představme si dva smyšlené výroky. „Měl vás velmi rád“ a „každý večer schovával jednu konkrétní hračku pod polštář v ložnici“. Oba mohou člověka oslovit, ale druhý nabízí mnohem konkrétnější možnost ověření.

Potřebujeme přitom zaznamenat celé sdělení. Vedle shod také omyly, obecné výroky a informace, které zatím nikdo nemůže potvrdit. Jinak bychom mohli nevědomky sestavit výborný výsledek z několika povedených okamžiků.

Některé experimenty proto používají anonymní sdělení a sledují, zda účastníci dokážou rozpoznat to, které bylo určeno právě jim. Takový postup použila například studie Tressoldiho a kolegů, k níž se ještě vrátíme.

3. Odkud správná informace přišla?

Tohle je další, samostatná otázka.

I když se určitý detail potvrdí, potřebujeme prozkoumat, zda ho médium mohlo znát předem, odvodit z dostupných souvislostí nebo zachytit z reakcí druhého člověka. Musíme počítat také s náhodou a se způsobem, jakým byla shoda vyhodnocena.

Ani výsledek nad úrovní náhody sám o sobě neurčuje, že zdrojem byl zemřelý. Je důvodem podrobněji zkoumat, co se za daných podmínek podařilo zjistit a jaká vysvětlení připadají v úvahu.

A tím se dostáváme k další praktické otázce: jak připravit test, ve kterém budou mít nápověda, předchozí informace a naše očekávání co nejmenší prostor?

‍

Jak vypadá poctivý test mediumnity?

Představte si, že má médium předat informace o vašem zemřelém blízkém. Při běžném setkání můžete sedět naproti sobě, povídat si a reagovat na jednotlivá sdělení. Pro výzkum přesnosti ale taková situace přináší komplikaci: slova, výraz tváře i přikývnutí mohou poskytovat nápovědu.

Nemusí jít o vědomý záměr. Proto potřebujeme podmínky, ve kterých bude podobných vodítek co nejméně.

Kdo co ví — a kdy?

Právě tady vstupuje do hry zaslepení. Poněkud dramatický název znamená, že určité informace zůstanou během experimentu skryté před lidmi, kteří by jimi mohli ovlivnit výsledek.

Například ve studii Tressoldiho a kolegů médium nekomunikovalo přímo s pozůstalým. Dostalo pouze jméno zemřelého od tazatele, který o něm další informace neměl. Sdělení pak účastníci hodnotili v anonymní podobě.

Některé výzkumné postupy rozdělují úkoly mezi několik lidí: jeden zná účastníky, jiný vede rozhovor s médiem a další zajišťuje hodnocení. Výzkumné centrum Windbridge popisuje pět úrovní zaslepení, které mají omezit předávání informací i ovlivňování při vyhodnocování.

Poznáte svoje sdělení mezi cizími?

Další krok se týká člověka, který sdělení hodnotí. Pokud víte, že text vznikl právě pro vás, můžete v něm hledat souvislosti s vlastním životem. Kontrolní sdělení umožňuje zjistit, zda vám to vaše odpovídá lépe než text určený někomu jinému.

V uvedeném experimentu účastníci dostali dva anonymní seznamy informací, z nichž byly odstraněny obecné detaily. Jeden se vztahoval k jejich zemřelému blízkému, druhý k jinému zemřelému. Nevěděli, který je který.

Při náhodném výběru ze dvou možností očekáváme v dlouhé řadě pokusů přibližně polovinu správných voleb. Výsledek pak můžeme porovnat s tímto očekáváním. Čím menší počet pokusů máme, tím opatrněji musíme rozdíl posuzovat.

Jeden experiment je začátek

Přesvědčivý výsledek stojí za pozornost. Dalším krokem je zkusit, zda se objeví znovu: s dalšími účastníky, podle předem stanoveného postupu a ideálně také pod vedením jiného týmu.

Osobně v tom vidím smysl. Pravidla nám pomáhají zjistit, co za konkrétních podmínek obstojí. A když už máme mluvit o výsledcích, zaslouží si stejnou pozornost povedené shody i nepovedené pokusy.

Jak tedy dopadly konkrétní studie? Právě na to se teď podíváme.

‍

Jak dopadly konkrétní studie?

Teď už víme, na co se při čtení výzkumu obecně dívat. Pojďme tedy ke konkrétním výsledkům. Vybrala jsem několik příkladů, které ukazují, proč se kolem mediumnity stále vede odborná debata.

Když účastníci poznali svoje sdělení častěji než při hádání

Ve studii týmu Patrizia Tressoldiho, zveřejněné online v roce 2021, vytvořilo devět médií celkem 38 sdělení. Média nebyla v přímém kontaktu s pozůstalými a dostala pouze jméno zemřelého. Účastníci následně hodnotili anonymní seznamy informací.

Sdělení určené právě jim správně rozpoznali v 65,8 % případů, oproti 50 % očekávaným při náhodném výběru ze dvou možností. Cílová sdělení také podle hodnocení účastníků obsahovala více správných informací než kontrolní. Autoři výsledek interpretovali jako podporu možnosti získávání informací neobvyklým způsobem.

Je to zajímavý výsledek. Současně jde o malý soubor: 38 sdělení od devíti lidí nám ještě neřekne, jak by dopadl jiný tým médií nebo jinak sestavený experiment.

Větší experiment: 100 sdělení a podobný výsledek

Další práce Tressoldiho, Laury Liberale a Fernanda Sinesia, zveřejněná online v roce 2022, zahrnula 28 médií a 100 sdělení v trojitě zaslepeném uspořádání.

Účastníci správně rozpoznali svoje sdělení v 65 % případů. Autoři uvedli statisticky významné rozdíly mezi cílovými a kontrolními sděleními také v celkovém hodnocení a v ukazateli porovnávajícím správné a chybné informace.

Podobnost s předchozím výsledkem stojí za pozornost. Je ale důležité vědět, že obě práce mají společné výzkumníky. Pro posouzení spolehlivosti je cenné také ověřování dalšími, nezávislými týmy.

Když kontrolovaný test schopnost nepotvrdil

Do stejného obrazu patří i studie Ciarána O’Keeffa a Richarda Wisemana z roku 2005, publikovaná v British Journal of Psychology. Autoři navrhli kontrolovaný postup, který měl omezit problémy předchozích výzkumů, a otestovali profesionální média.

Výsledky tohoto experimentu nepodpořily existenci mediumní schopnosti. V daném uspořádání se tedy nepodařilo získat důkaz, který výzkumníci hledali.

Ani takový výsledek nemůžeme přeskočit. Pro porozumění tématu potřebujeme také pokusy, které očekávaný efekt nezachytily. Stejně jako dvě pozitivní studie neprokazují jasně existenci mediumnity, jeden neúspěšný experiment ji nemůže zcela vyloučit.

Co ukázalo spojení více experimentů?

Jednotlivé práce mohou dopadnout různě. Proto vznikají metaanalýzy, které statisticky spojují výsledky více experimentů.

Metaanalýza autorů Sarrafa, Woodleyho z Menie a Tressoldiho, publikovaná online v roce 2020, zahrnula 14 prací a 18 experimentů z období let 2001 až 2019. Autoři zjistili souhrnný výsledek nad úrovní náhody a interpretovali jej jako podporu hypotézy, že některá média mohou získávat informace o zemřelých dosud neznámým způsobem. Výsledek obstál také ve dvou použitých testech publikačního zkreslení — tedy snahy zachytit, zda obraz neovlivňuje přednostní zveřejňování pozitivních nálezů.

Metaanalýza nám umožňuje vidět širší obraz. Její přesvědčivost ale stále závisí na kvalitě zahrnutých experimentů. Spojením studií jejich případné metodické slabiny automaticky nezmizí.

‍

Jak si můžeme výsledky vysvětlovat?

Když se potvrdí překvapivě konkrétní informace, přirozeně nás napadne: odkud se vzala?

Spirituální vysvětlení, se kterým pracuji já, je kontakt s duší zemřelého. Výzkum ale musí zvážit i další možnosti. Zkusme si je teď přiblížit.

Informace mohla přijít běžnou cestou

Médium mohlo něco vědět předem, odvodit ze souvislostí nebo zachytit z reakcí člověka. Nemusí jít pokaždé o vědomé jednání. Právě proto experimenty omezují kontakt s účastníky a hlídají, jaké informace jsou komu dostupné.

Ve výzkumné literatuře se v této souvislosti setkáme například s pojmem cold reading: získáváním vodítek z člověka a jeho reakcí. Rozlišuje se také předchozí získání konkrétních informací, označované jako hot reading. Kvalita experimentu závisí mimo jiné na tom, jak dobře tyto cesty omezil.

Shodu můžeme spoluvytvářet při hodnocení

Další možnost se týká nás, kteří sdělení přijímáme. Výrok může být obecný, ale my v něm najdeme velmi osobní souvislost. Proto má význam porovnávat vlastní sdělení s kontrolním textem a hodnotit také jednotlivé informace. Takové postupy mají omezovat přisuzování významu výrokům jen proto, že věříme, že byly určeny právě nám.

A co když běžná vysvětlení nestačí?

Někteří výzkumníci používají pojem anomální získávání informací. Označují jím možnost, že člověk získává správné informace způsobem, který daný experiment nevysvětluje běžnými cestami. Takto své souhrnné výsledky interpretovali také autoři zmíněné metaanalýzy.

Ani v tomto výkladu však není automaticky určený zdroj. V odborné debatě se vedle kontaktu se zemřelými objevuje například hypotéza získávání informací od žijících lidí prostřednictvím údajné telepatie. I to je hypotéza, kterou je potřeba ověřovat.

„Zatím nevíme, jak se to stalo“ tedy není totéž jako „víme, že to způsobila duše“. Současně taková nejistota sama o sobě neruší význam zkušenosti pro člověka, který ji prožil.

Já svému prožitku rozumím jako spojení. Při zkoumání jeho původu ale potřebuji rozlišovat svou důvěru od toho, co konkrétní vědecký výsledek skutečně dokládá. Právě v tomhle prostoru se pro mě potkává spiritualita se zvědavostí.

‍

Co se při mediumnitě děje v mozku?

Vedle přesnosti sdělení můžeme zkoumat také samotný stav člověka. Co se děje v jeho mozku, když popisuje spojení? Liší se nějak od chvíle, kdy běžně přemýšlí nebo píše?

Právě na tuto otázku se zaměřila menší studie Julia Fernanda Perese a jeho kolegů, publikovaná v roce 2012. Zúčastnilo se jí deset brazilských médií praktikujících psychografii — psaní, jehož obsah podle svého prožitku přijímají od duchů. Výzkumníci pomocí metody SPECT sledovali prokrvení mozku při tomto psaní a při běžném psaní. Prokrvení sloužilo jako nepřímý ukazatel mozkové aktivity.

Zajímavý rozdíl, otevřené vysvětlení

U zkušenější skupiny výzkumníci během psychografie zaznamenali nižší aktivitu v některých oblastech mozku než při běžném psaní. 

Vytvořené texty přitom získaly vyšší hodnocení složitosti. Autoři tento nález označili za podnět k dalšímu zkoumání a opakování experimentu. A to mne osobně přijde velice zajímavé.

Důvěřovat a přesto se dál ptát

Když se po tom všem vrátím ke své práci, moje důvěra zůstává. Zároveň mám jasněji v tom, které otázky zodpovídám vlastní zkušeností a které potřebují jiný způsob ověřování.

Při spojení prožívám něco, co má pro mě hluboký význam. Lidé mi dávají zpětnou vazbu, která mě opakovaně překvapuje a zároveň utvrzuje v tom, co dělám. Výzkum mi k tomu nabízí nástroje, jak přesněji přemýšlet o shodách, omylech i vlastních očekáváních.

Mohu své práci důvěřovat a současně brát vážně otázku, zda jsem se v konkrétním sdělení nespletla. Mohu být nadšená z výsledku studie a přitom se zajímat o její slabá místa. Stejně tak potřebuji věnovat pozornost experimentům, které očekávanou schopnost nepotvrdily.

V představených studiích jsme viděli pozitivní i negativní výsledky. Některé přinesly nálezy nad úrovní očekávané náhody, jiné mediumní schopnost za daných podmínek nezachytily. Zkoumání mozku zase ukázalo, jak lze sledovat určité mediumní stavy, aniž by tím byl určen původ jejich obsahu.

I z toho pro mě vyplývá důvod pokračovat. Pečlivěji zaznamenávat, lépe rozlišovat, otevřeně mluvit o nejistotě a zajímat se o další ověřování. Také pamatovat, že výzkum sdělení o zemřelých lidech sám neověřuje moji práci se zvířaty.

‍

Nezodpovězené otázky si můžeme ponechat

Pokud jste tento článek dočetli se zvědavostí i pochybnostmi, obojí tu má svoje místo. Nemusíme tady u posledních řádků zaujímat definitivní stanovisko.

Přála bych si především, aby bylo srozumitelnější, co vlastně zkoumáme, když mluvíme o mediumnitě. A aby mezi osobním svědectvím, zajímavým experimentem a důkazem konkrétního vysvětlení zůstaly viditelné rozdíly.

Já budu dál naslouchat.
A také se budu dál ptát, co přesně slyším.

V posledním dílu se podíváme na lidi a prostředí, která mediumnitu utvářela: na její historii, příběhy známých médií i školy, kde se dnes vyučuje. 

Jak takové učení vypadá? A jaká odpovědnost přichází s tím, když své vjemy předáváme druhým? Probereme v dalším článku z této série: Historie mediumnity, příběhy médií a jak se tato praxe rozvíjí

— Martina Matheo, Komunikátorka se zvířaty a přírodou
Kategorie článku:

Další články z této kategorie:

Akvarelová ilustrace ženy kráčející se světelnými siluetami kočky a psa k historické anglické univerzitě, symbolizující studium mediumnity.

Historie mediumnity, příběhy médií a jak se tato praxe rozvíjí

Jak vlastně vypadá škola mediumnity? Co se tam učí, kdo vás vede a podle čeho poznáte, že se zlepšujete? V posledním dílu série se vydáme od příběhů známých médií do dnešních učeben a nahlédneme i do mojí vlastní cesty s Annou Karinou León Girón. Přidám také pár studijních snů, protože jakmile se této praxi otevřete, seznam míst, kam se chcete podívat, podezřele rychle roste.
Přečíst si více
Akvarelová ilustrace Martiny Matheo z profilu se zavřenýma očima a rukou na srdci vedle světelných siluet kočky a psa, symbolizujících zvířecí duše.

Co je mediumnita, jak ji prožívám a proč své práci důvěřuji?

Dnes si budeme povídat zcela otevřeně o mediumnitě, o tom, co při spojení s dušemi zvířat prožívám, i o chvílích, kdy si nevím rady. Z čeho vyrůstá moje důvěra v tuhle práci? Jak ke mně přicházejí sdělení? A co se stane, když v nich člověk své zvíře vůbec nepozná? Zvu vás blíž. I k otázkám, na které zatím nemám odpověď.
Přečíst si více
Zkušenosti blízké smrti (NDE), osobní příběhy a otázky vědomí i duše. Dnes se spolu podíváme na to, jak může dotek neznámého proměnit pohled na život a smrt.

Dotek neznámého: Co lidé vyprávějí o zkušenostech blízké smrti

O smrti máme spoustu představ. Většinu jsme ale odněkud převzali; a některé si raději ani nepřipouštíme. Pak ale někdo začne vyprávět... a v tom, co jsme dosud považovali za samozřejmé, se objeví trhlina. Právě do ní se dnes chci podívat.
Přečíst si více
Žena při komunikaci s médiem u dřevěného stolu, obklopené jemnými světelnými postavami zesnulých a duší kočky.

Tváře světové mediumnity: Když mají sdělení konkrétní podobu

Jedna sloužila v námořnictvu, další učila angličtinu a jiný stříhal vlasy. Dnes jejich jména znají lidé po celém světě díky mediumnitě. Čím si získali takovou pozornost a důvěru? Pojďme poznat osobnosti, jejichž práce otevírá dveře k otázkám života, smrti a spojení, které podle jejich (ale i mojí) zkušeností pokračuje dál.
Přečíst si více