Co se vlastně děje, když řeknu, že komunikuji s duší zvířete? Slyším hlas? Vidím obrazy? Jak poznám, že si to všechno jen nepředstavuji nebo že mluvím opravdu s tou správnou duší? Hlavně tuhle poslední otázku velmi chápu a podle mě by si jí měl pokládat nejen klient, ale hlavně každý člověk, který se téhle práci sám věnuje.
Mediumnita ve mně i po pár letech praxe probouzí úžas a spoustu otázek. Zažila jsem už mnohé chvíle, ze kterých vyrůstá moje důvěra v to, co dělám. Zažila jsem také nejistotu a situace, kterým dodnes nerozumím. Ráda bych vám proto pootevřela dveře do své práce o něco víc.
Co během spojení prožívám? Co mě natolik přesvědčuje, že má smysl dál duším naslouchat? A co o podobných zkušenostech víme i mimo můj vlastní osobní svět?
A pozor.
Křišťálovou kouli ani kočku na rameni dnes potřebovat nebudeme. Ale zvědavost rozhodně ano. Tak pojďme na to! Čeká nás série 3 na sebe navazujících článků a já se moc těším, až vás jimi provedu.
Slovo médium v sobě nese význam prostředníka. V duchovním kontextu tak označujeme člověka, který vnímá kontakt se zemřelými nebo jinými duchovními bytostmi a předává jejich sdělení. Mediumnita je pojmenování pro tuto schopnost či zkušenost.
To je stručná definice. Jak ale takový kontakt vypadá zevnitř?
Každý ho může popisovat trochu jinak. Někdo mluví o obrazech, které se objevují před jeho vnitřním zrakem. Jiný o slovech, pocitech nebo tělesných vjemech. Někdy jde o jemný dojem, který člověk teprve hledá způsob, jak vyjádřit. Zvenčí přitom nemusí být vidět nic zvláštního. Člověk sedí, vnímá a mluví. Žádné dramatické problikávání světel není podmínkou.
Když o mediumnitě mluvím já, mám na mysli především svou zkušenost se spojením s dušemi zvířat, která už zemřela. Během něj ke mně přicházejí intuitivní informace - vnitřní obrazy, symboly, pocity, náhlé vědění, vůně, chutě a někdy i zvukový vjem. A já pak předávám to, co vnímám.
Právě tady je důležité rozlišit několik věcí: samotný vjem, můj výklad a to, co následně potvrdí člověk, který zvíře znal.
Informace (obraz, zvuk, pocit…) může být velmi jasná zpráva. Její skutečný význam mi ale jasný být nemusí. A pokud si ho příliš rychle vysvětlím po svém, mohu do sdělení přidat něco, co už součástí toho sdělení vůbec není…
V mojí práci se tyto oblasti potkávají. Pro přehlednost ale rozlišuji komunikaci se živým zvířetem, kterou označuji jako telepatickou či intuitivní, a spojení s duší zemřelého zvířete, pro které používám pojem mediumnita.
Pro mě mají společné naslouchání a práci s jemnými vjemy. Rozdíl je v tom, ke komu svou pozornost obracím. Tyto názvy popisují způsob, jak své práci rozumím; samy o sobě ještě nevysvětlují, jakým mechanismem zkušenost vzniká.
A právě to mě na celém tématu tolik zajímá. Mohu své práci důvěřovat, brát vážně to, co opakovaně zažívám, a současně se ptát: Co přesně to vnímám? A co z toho vlastně dokážeme skutečně ověřit?
Někdy je to obraz. Jindy symbol, zvuk nebo dojem z toho, jaké zvíře bylo. Jednotlivé vjemy předávám slovy, přestože samy často přicházejí v podobě, která žádné slovo neobsahuje ani nepřipomíná. Rozumím, že toto bez osobní zkušenosti může být poměrně těžké pochopit.
Když říkám, že něco vidím vnitřním zrakem, myslím tím obraz, který se mi objeví v mysli. Může být překvapivě jasný: konkrétní předmět, pohyb, způsob, jakým se zvíře opírá o člověka. Jindy zachytím jen krátký záblesk a snažím se ho popsat co nejvěrněji.
Jasnost obrazu ale ještě neznamená, že rozumím jeho významu.
Jednou ke mně přišel symbol rolničky a spolu s ním cinkání. V tu chvíli jsem nevěděla, jak to celé zařadit. Co to znamená? Znamená to vůbec něco? Nechala jsem to prostě tak a jen se o tom zmínila. Paní mi potom poslala fotografii: nedávno doma hrály hru Cink a její dcera měla na hlavě čepičku s rolničkou.
Podobně se objevila prostě jen sedmikráska. Pro mě neměla žádnou konkrétní souvislost. Paní ale hned věděla a poslala mi fotku svého pejska se sedmikráskou za uchem.
Na podobných chvílích mě fascinuje, jak rozdílnou váhu může mít ten stejný obraz pro dva lidi. Já vidím květinu a vůbec nevím, co to znamená. Člověk na druhé straně v ní pozná kousek společného života.
Takový vjem přímo svádí k vysvětlování. Sedmikráska přece může symbolizovat něhu, jaro, nevinnost… Znamená to, že pejsek byl tedy něžný? Nebo měl rád jaro? Co mi tím chce doopravdy říct? Nebo prostě jen posílá sedmíkrásku?
Mysl by k ní totiž zvládla napsat menší básnickou sbírku. Jenže tady by tím mohla překrýt to nejpodstatnější: byla to prostě sedmikráska za psím uchem. A přesně to znamenala… nic víc, nic míň.
Proto považuji za důležité předat i zdánlivou maličkost a nechat prostor tomu, co pro člověka skutečně znamená. Pokud k obrazu připojuji vlastní výklad, potřebuji ho od samotného vjemu odlišit. A ideálně také od zvířete potvrdit.
Ne každá komunikace přinese takto konkrétní detail. Často se do předávaného sdělení promítá především to, jak zvíře vnímám: jeho povaha, vztah k člověku, jeho osobitost. Lidé pak říkají, že v tom svého parťáka poznávají.
Taková zpětná vazba pro mě má význam. Současně ji rozlišuji od situace, kdy přijde popis konkrétního zvyku nebo předmětu a člověk ho následně doloží fotografií nebo vlastním popisem.
Obojí patří k mojí zkušenosti. A u obojího zůstává moje odpovědnost stejná: co nejpoctivěji zacházet s tím, co vnímám, přiznat nejistotu a dát člověku prostor říct i obyčejné: „Tohle mi nějak nesedí.“
Za celou svou dosavadní praxi jsem zatím jen jednou zažila komunikaci, ve které paní svého zemřelého pejska vůbec nepoznala. Sdělení bylo málo konkrétní a nepřineslo jí rozpoznání, které při jiných komunikacích lidé popisují.
I tahle zkušenost patří do toho, co vám chci o své práci říct.
Nemám stoprocentní úspěšnost. A když něco nesedí, potřebuji takovou zpětnou vazbu brát vážně. Člověk, který zvíře znal a žil s ním, má plné právo říct: „Tohle mi ho nepřipomíná.“
Může být lákavé hledat další souvislosti, pokládat otázky a zkoušet, jestli se přece jen někde něco nechytí. Při dostatečné snaze bychom ale dokázali najít osobní význam téměř v čemkoli. Zpětná vazba potřebuje prostor i tehdy, když nepotvrdí to, v co jsme na obou stranách doufali.
I při téhle práci zůstáváme lidmi. Vjem zachycujeme, hledáme pro něj slova a vykládáme ho. V tom všem se můžeme zmýlit. Čím dál větší praxe pro mě znamená také větší zkušenost, ze které mohu čerpat, nikoli ale záruku mé osobní neomylnosti.
Nevím.
Mohu uvažovat o svém soustředění, o tom, zda jsem vjem “správně” zachytila nebo jestli jsem do jeho výkladu nevnesla příliš mnoho vlastních představ. V rámci svého spirituálního pohledu se mohu ptát také na povahu samotného spojení. Nemám ale nástroj, jak zpětně určit, které vysvětlení je správné.
Připadá mi tedy fér nechat tu situaci otevřenou. Stejně tak nechci neúspěch vysvětlovat tím, že klientka málo věřila nebo nebyla dost otevřená. Za svoje sdělení nesu odpovědnost já.
A ještě něco: skutečnost, že si vybavuji jednu takto jednoznačnou zkušenost nerozpoznání mezi desítkami dalšími, neznamená, že všechny ostatní komunikace byly ve všem přesné.
To by vyžadovalo systematicky zaznamenávat a vyhodnocovat jednotlivá sdělení včetně omylů a nejasností. Osobní zkušenost a měření přesnosti jsou dvě různé věci.
A jak je to s přesností u médií, která předávají sdělení o zemřelých lidech? Jeden konkrétní příklad nabízí studie devíti médií a 38 čtení: účastníci vybírali ze dvou anonymních sdělení to, které bylo určeno jim. Správně ho rozpoznali v 65,8 % případů, oproti 50 % očekávaným při náhodném výběru.
To ovšem neznamená, že média mají obecně „přesnost kolem 66 %“. Číslo popisuje rozpoznání celého sdělení v jednom konkrétním experimentu, nikoli podíl správných vět. Ani samo neprokazuje kontakt se zemřelými a nemůžeme ho přenést 100% na moji práci se zvířaty.
Přesnost si zaslouží podrobnější pohled — a právě tomu se budu věnovat v dalším článku. Ve své vlastní praxi považuji za zásadní, aby vedle důvěry zůstalo místo i pro přiznání: tady jsem se opravdu mohla splést.
Moje důvěra vyrůstá z mnoha setkání a zpětných vazeb, které pro mě mají váhu. Součástí téže praxe jsou ovšem také chvíle, kdy tápu nebo odpověď nemám.
Mohu své práci důvěřovat a zároveň připustit vlastní omyl. Právě tahle možnost mě vede k tomu, abych dál naslouchala, učila se a nepřestávala se ptát — ani když bych si moc přála mít už dávno 100% jasno.
Kdybyste se mě zeptali, proč téhle práci důvěřuji, vrátím se ke konkrétním setkáním. K okamžikům, kdy jsem předala něco, čemu jsem sama nerozuměla, a člověk na druhé straně v tom poznal velmi konkrétní detail ze svého života se zvířetem.
Někdy přišla i fotografie. Způsob, jakým se pes opíral o ramena svého člověka, odpovídal obrazu, který jsem předtím viděla vnitřním zrakem. Právě podobné zkušenosti se ve mně za více než čtyři roky praxe postupně skládají v důvěru.
Když říkám, že své práci důvěřuji, mluvím o osobní zkušenosti. Pro mě má váhu. Chápu ale, že člověk, který u těch setkání nebyl, potřebuje víc než moje vyprávění. A ono i úplně přesná shoda otevírá další otázky, jako třeba: jak je to vůbec možné?
Tady se můžeme zastavit společně. Věřím, že se nemusíme vzdávat svých otázek a zároveň nemusíme zlehčovat to, co jsem zažila.
Za tři plus roky praxe jsem podobných okamžiků zažila řadu. Z nich postupně vyrůstá moje důvěra v práci, kterou dělám. Současně vím, že takto konkrétní potvrzení nepřichází při každé komunikaci. Někdy člověk poznává své zvíře především v jeho povaze, způsobu vyjádření nebo v tom, jaký spolu měli vztah.
Vedle konkrétních potvrzení je v mojí práci přítomná ještě jiná rovina. To, jak lidé své zvíře poznávají v jeho povaze, zvycích a vztahu, který spolu měli. Pro ně může být právě tohle nejdůležitější část celého setkání.
Vnímám hodnotu takového rozpoznání. Současně vím, že pocit blízkosti nebo úlevy sám o sobě neurčuje a nezaručuje původ a přesnost sdělení. Můžeme se jím nechat pohladit a přitom se dál zajímat o to, co se během komunikace vlastně děje.
Občas bych samozřejmě ocenila přehledný návod na rozmluvy s dušemi s kapitolou „Jak bezpečně poznat, že mám právě na příjmu duši psa Karla“. Bohužel nic takového (alespoň pokud vím…) zatím neexistuje.
Zatím mám zkušenosti, ať už své vlastní nebo dalších "kolegů z oboru", nezodpovězené otázky a odpovědnost zacházet s obojím s úctou a pokorou.
Jak už jsme si řekli, jedním z kořenů jsou vlastní komunikace a zpětné vazby lidí, kteří ve sděleních poznávají svoje zvířata.
Dalším je bezesporu moje osobní zkušenost se spojením s milovaným Theem, o které podrobněji vyprávím v samostatném článku tady a na svém YouTube. Tohle téma se mě dotýká i jako člověka, který sám miluje a postrádá.
Jsem také součástí komunity komunikátorů. Měla jsem příležitost přímo při práci sledovat Annu Karinu León i další komunikátory. Zažila jsem chvíle, kdy jsem viděla na vlastní oči předávat už desítky lidí tak konkrétní a překvapivé informace, že jsem podle toho, co jsem o situaci věděla, nenacházela běžné vysvětlení, jak je mohli předem znát.
Měla jsem možnost sledovat i krásnou práci ostatních komunikátorů ať už od nás z česka, nebo celého světa. Podobné okamžiky ve mně zůstávají. Spolu s vlastními zkušenostmi tvoří základ mojí důvěry.
Dnes své práci důvěřuji naplno. Zároveň si nenárokuji neomylnost při každém sdělení, které předám.
Vnímám mezi tím podstatný rozdíl. Mohu být hluboce přesvědčená o smyslu a skutečnosti toho, co prožívám, a přitom vědět, že při zachycení, výkladu nebo předání konkrétního vjemu mohu udělat chybu nebo jednoduše neporozumět 100% tomu, co se právě odehrává – protože kdo vlastně doopravdy ví?
Pořád jsem člověk. Vjemy procházejí mojí pozorností, zkušeností a slovní zásobou. Někdy hledám správná slova. Někdy může být obraz jasný a jeho význam mi přesto unikne. A někdy se zkrátka mohu splést. Sučástí celé zkušenosti může být i to, že moje lidská mysl nebo fyzické tělo nejsou v tuto chvíli schopné sdělení přijmout v jeho plném rozsahu.
O co největší přesnost samozřejmě usiluji. Právě proto potřebuji slyšet i „tohle nesedí“ a být ochotná se u toho zastavit. Důvěra v moji práci zahrnuje také odpovědnost přiznat její lidské hranice.
Tohle je tedy místo, ze kterého k vám mluvím: mám za sebou zkušenosti, které jsou pro mě hluboce přesvědčivé. Chápu zároveň, že moje osobní jistota není automaticky důkazem pro někoho dalšího.
V tomhle prvním článku jsem vám otevřela dveře dokořán do své vlastní praxe. Popsala jsem, co vnímám, proč tomu přikládám význam, proč tomu celému tak moc věřím a i kde vidím hranice svého poznání.
Teď je čas podívat se dál: Jak se mediumnita zkoumá ve skutečných vědeckých podmínkách, které mají omezit nápovědu, náhodu a naše očekávání? Co takové experimenty zjistily? A co z jejich výsledků skutečně můžeme vyvodit?
Tomu se budeme věnovat v dalším dílu série.
