Otevřené srdce, vlastní úsudek: Zůstáváme při duchovní komunikaci sami sebou?

Nedávno jsem narazila na text o měsíční a sluneční mediumnitě. A tento text mě přiměl pozastavit se u něčeho, co se dotýká i mojí vlastní praxe. Vybavil se mi dokument o himálajských orákulech a otázka, která mě fascinuje od samého začátku: Co se vlastně děje s námi a naším tělem, když nasloucháme neviditelnému?
Žena kráčí šumavským lesem po boku světelných duší sněžného leoparda a kočky. Pastelová ilustrace k článku o vědomé duchovní komunikaci.

Nedávno jsem při svém bádáníčku narazila na text o „měsíční“ a „sluneční“ mediumnitě. Zaujala mě v něm především jedna otázka: Když k nám přichází něco, co vnímáme jako duchovní sdělení, co se to s námi přesně děje? A jak s takovou informací či zkušeností nakládáme dál?

Předáme to hned dál jako neomylnou pravdu? Začneme se ptát? A dovolíme si pochybovat, i když je prožitek silný, krásný a působí naprosto přesvědčivě?

Při komunikaci se zvířaty ke mně přicházejí obrazy, symboly a další vjemy. Některým rozumím okamžitě, u jiných význam objeví až člověk, kterému je předávám. Své práci důvěřuji. Zároveň si chci uchovat schopnost rozlišovat mezi tím, co jsem zachytila, co si o tom myslím a co se skutečně podařilo potvrdit.

Ani sdělení se slavnostním podpisem archanděla by podle mě nemělo přeskočit všechny zvídavé otázky jen proto, že má tak působivou hlavičku.

Právě tahle kombinace důvěry a vlastního úsudku mě zajímá. Mohu naslouchat a současně se ptát. Mohu něco hluboce prožívat a přiznat, že jeho původu zatím úplně nerozumím. A mohu se rozhodnout, že určitým sdělením svůj život řídit nebudu.

Pojďme se proto podívat na jednu duchovní představu o dvou způsobech poznávání — a hlavně na to, co si z ní můžeme vzít do vlastní praxe. Jak zůstat otevření, vnímaví a přitom z toho setkání zcela nevytratit sami sebe.

‍

Měsíční a sluneční: dva obrazy duchovního poznávání

Co si pod těmito názvy představit? V pojetí Pavla Sobka, který navazuje na Emila Páleše, jde především o rozdíl v tom, jakou roli při duchovní zkušenosti hraje naše vlastní vědomí a úsudek. Tady je fér si upřesnit, že autoři pracují s duchovním modelem, nikoli s vědecky potvrzenými kategoriemi.

„Měsíční“ způsob přirovnávají k přijímání a zrcadlení. Člověk zachytí obsah a předává ho, aniž by plně rozuměl jeho původu a souvislostem. „Sluneční“ poznávání naopak spojují s bdělostí, aktivním tázáním a zachováním samostatnosti. Člověk má být účastníkem rozhovoru, který se snaží pochopit, co poznává.

Samotné názvy tedy neříkají, že se při úplňku stáváme méně spolehlivými a za slunečného počasí máme duchovní příjem bez poruch.

Co si z toho odnáším já

Na tomhle rozlišení mě oslovuje velmi silně otázka, kterou můžeme položit u každého silného vjemu: Zůstávám u toho přítomná i se svým rozlišováním?

Mohu se zeptat, čemu nerozumím? Připustit jiný význam? Nechat něco otevřené? Nebo mám pocit, že jakákoli otázka by spojení pokazila a všechno musím rovnou přijmout?

Nepotřebuji podle této představy rozdělovat komunikátory do dvou táborů. Užitečnější mi připadá sledovat vlastní přístup ke konkrétnímu sdělení. 

I člověk, který si běžně zachovává velmi vnímavý odstup, se může nechat unést něčím, co si velmi přeje slyšet.

Bdělost není záruka neomylnosti

Tady bych k původnímu modelu přidala důležitou poznámku: ani jasné vědomí a pocit hlubokého porozumění samy nezaručují pravdivost informace. Mohu být soustředěná, klidná a naprosto přesvědčená — a přesto se mýlit.

Vlastní úsudek proto chápu jako začátek dalšího zkoumání. Pomáhá mi formulovat otázky, hledat souvislosti a přijímat zpětnou vazbu. K ověření konkrétního sdělení pak potřebuji také něco dalšího než pocit, že tentokrát opravdu vím.

Právě v tom pro mě tato inspirace získává praktický význam: naslouchat pozorně a ponechat si svobodu přemýšlet o tom, co přichází.

‍

Bdělost jako součást duchovní cesty

Důraz na vědomou účast najdeme také u Rudolfa Steinera. Ve své knize o poznávání vyšších světů píše, že člověk má duchovní cvičení podstupovat s plným vědomím a rozumět jejich zamýšleným účinkům. 

V jeho pojetí je právě vědomé poznávání podstatnou součástí duchovního rozvoje. Jde o princip antroposofického učení. Z téhle myšlenky se sama velmi zaobírám hlavně touto jednou důležitou otázkou: Zůstávám během své zkušenosti sama sebou: se svou vůlí, úsudkem a možností rozhodovat?

Mohu se zastavit?

Mít prostor říct „teď nechci pokračovat“ považuji za důležité. Stejně jako možnost vrátit pozornost k tělu, rozhlédnout se kolem sebe a nechat vjem chvíli být.

Nemusím každou zkušenost rozvinout do konce jen proto, že začala. Mohu být zvědavá a přitom respektovat vlastní hranici. A pokud něčemu nerozumím, smím si na porozumění dopřát čas.

Pro mě je to užitečné měřítko duchovní praxe: mám možnost volby, nebo cítím tlak, že něco musím přijmout, předat či udělat?

Mohu se ptát i učitele?

Stejná otázka patří také do výuky. Důvěra v člověka, od kterého se učím, pro mě zahrnuje možnost chtít vysvětlení. Zeptat se, z čeho vychází. Popsat jinou zkušenost. Přiznat, že navrhovaný postup mi nesedí.

Úcta nemusí znamenat, že při vstupu do místnosti odložím vlastní hlavu hned vedle svého kabátu.

Za cenné považuji vedení, které pomáhá rozvíjet samostatnost. Časem bych měla lépe rozumět tomu, co dělám, a dokázat pojmenovat také hranice svého poznání.

Co mi pocit jasnosti skutečně říká?

Při duchovní zkušenosti může přijít silné přesvědčení: Ano, přesně takhle to je. Takový okamžik může mít osobní význam. Pořád ale potřebuji rozlišovat jeho sílu od správnosti konkrétní informace.

Bdělost mi umožňuje vjem zkoumat. Sama ještě nepotvrzuje jeho původ ani pravdivost.

Mohu si zaznamenat, co přesně přišlo, všimnout si vlastních očekávání a později se vrátit ke zpětné vazbě. Mohu také zjistit, že něco zůstává nejasné. I to je výsledek, se kterým se dá poctivě pracovat.

A právě tak rozumím vědomé účasti: jsem otevřená tomu, co prožívám, a současně zůstávám přítomná v tom, jak s tím zacházím. Odpovědnost za svoje slova nemohu předat dál spolu se sdělením.

‍

Je trans opravdu ztrátou sebe sama?

Při čtení původního textu může vzniknout dojem, že existují dvě jasně oddělené možnosti: buď zůstáváme bdělí a samostatní, nebo vstoupíme do transu a přenecháme se něčemu cizímu. Právě tady bych se ale zastavila.

Slovo trans nemá ve všech školách a tradicích stejný význam. Abychom konkrétní zkušenosti porozuměli, potřebujeme vědět víc než jen její název.

Různá hloubka, různá zkušenost

Lektorka Sarah Tyler-Walters z londýnské College of Psychic Studies například popisuje lehký, střední a hluboký trans. U lehkého transu podle ní médium zůstává částečně vědomé a může si vybavit předaná slova. U hlubokého popisuje nepřítomnost běžného uvědomování a následné vzpomínky. Zároveň zdůrazňuje, že rozhodnutí do transu vstoupit je dobrovolné. To vše zasazuje do svého spirituálního výkladu spolupráce s duchovní bytostí.

Je to pohled konkrétní učitelky. Ukazuje však, proč bychom neměli automaticky předpokládat, že každý, kdo používá slovo trans, popisuje úplnou ztrátu vědomí nebo vůle.

Co nám mohou říct samotná média?

Výzkum zkušeností médií přináší pestřejší obraz. Práce Beischelové a kolegů shrnuje i menší studie, ve kterých se zkoumaly změny uvědomování, paměti nebo pocitu kontroly. Jejich výsledky nebyly jednotné: jedna zaznamenala odlišnosti odpovídající změněnému stavu vědomí, další je u jiné skupiny nepotvrdila.

Z toho nemůžeme určit, zda zkušenost způsobila duchovní bytost. Můžeme ale vidět, že jednoduchá představa jednoho společného „mediumního stavu“ nemusí vystihovat všechny účastníky.

Co přijde důležité mne osobně

Místo rychlého hodnocení podle názvu bych se ptala konkrétněji:

  • Co si člověk během zkušenosti uvědomuje a co si potom pamatuje?
  • Jak prožívá možnost rozhodovat a zkušenost ukončit?
  • Jak zachází s tím, co při ní vzniklo a připouští otázky, omyl a ověřování?

Považuji přitom za důležité rozlišit rozhodnutí do určitého stavu vstoupit, míru kontroly během něj a následné hodnocení sdělení. Dobrovolný začátek ještě sám nepopisuje celý průběh. A jasná vzpomínka zase nezaručuje správnost obsahu.

Ze Sobkova textu si proto beru především důraz na samostatnost. Zajímá mě skutečná zkušenost konkrétního člověka a to, zda při práci s ní zůstává prostor pro svobodu, rozlišování a poctivé otázky.

Můj osobní názor na hluboký trans

Při sledování dokumentu Viliama Poltikoviče Pomoc neviditelných – himálajská orákula jsem cítila fascinaci, ale také určitý odstup. 

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tyto podoby komunikace patří k dávnému způsobu duchovní praxe, který mi osobně není blízký. 

Respektuji jejich místo v tradici, ze které vyrůstají. Sama ale mnohem více důvěřuji možnosti navazovat kontakt s jemnohmotným světem také jemněji, s vědomou účastí a přirozeným zapojením těla. 

Věřím, že naše tělo a vnímání mají prostor pro takové jemnější a dost možná zcela nové ještě neobjevené cesty, a právě ty chci dál rozvíjet. Je to moje osobní přesvědčení a pocit z filmu, nikoli nějaký přísný soud o tom, že jedna tradice je méně hodnotná než druhá.

‍

Tři otázky, které si mohu položit

Jak to všechno přenést do praxe? Mně dává smysl začít několika obyčejnými otázkami. Mohou nám pomoci zpomalit právě ve chvíli, kdy nás něco silně osloví a máme chuť tomu okamžitě uvěřit.

1. Co jsem skutečně vnímala a co už je můj výklad?

Objevil se mi obraz zahrady. To je vjem. Napadlo mě, že zemřelý miloval zahradničení. To už je interpretace.

Obě věci mohou být součástí zkušenosti. Potřebuji ale vědět, kdy přecházím od jedné ke druhé. Pomáhá zapsat si původní vjem dřív, než se rozběhne rozhovor a přibudou další souvislosti.

Čím méně si obraz předem dovysvětlím, tím větší prostor zůstane pro skutečnou zpětnou vazbu. A někdy také pro zjištění, že význam zatím neznáme.

2. Co by mě vedlo k tomu, abych svůj výklad změnila?

Tohle je otázka, u které se vyplatí chvíli zůstat.

Pokud každé potvrzení beru jako důkaz a každý nesouhlas vysvětlím tím, že druhý člověk ještě nepochopil sdělení, moje přesvědčení vlastně nemá možnost narazit na vlastní hranice.

Mohu přijmout, že konkrétní informace nesedí? Že jsem symbol vyložila příliš rychle? Že se pro něco, co mi připadalo mimořádné, našlo docela běžné vysvětlení?

Ochota změnit konkrétní závěr pro mě patří k poctivému naslouchání. Nemusím kvůli tomu zahodit všechny svoje zkušenosti. Jen potřebuji dát této jedné takovou váhu, jakou skutečně má.

3. Zůstává rozhodování v mých rukou?

Mohu sdělení nechat odležet? Probrat ho s někým dalším? Rozhodnout se, že podle něj jednat nebudu?

Tuhle svobodu považuji za důležitou, ať už vjem zachytím sama, nebo mi ho předá někdo jiný. Zvlášť pokud se dotýká vztahů, zdraví, peněz nebo zásadního životního rozhodnutí.

U tvrzení, které naléhá, zakazuje otázky nebo vyžaduje slepou poslušnost, bych se zastavila. Ani označení „duchovní vedení“ nemusí znamenat, že je potřeba všechno udělat ještě dnes odpoledne.

Tyto otázky nám samy neprozradí původ zkušenosti. Pomohou nám ale pozorněji zacházet s tím, co přichází a uchovat si prostor pro vlastní úsudek, ověřování i obyčejné „zatím nevím“.

‍

Důvěra, která unese otázku

Na textu o měsíčním a slunečním poznávání mě nakonec nejvíc oslovila možnost zůstat při duchovní zkušenosti aktivně přítomná, což je mé cestě převelice blízké. Naslouchat, ptát se a hledat porozumění. Zachovat si vlastní hlas i tehdy, když vnímám něco, co mě přesahuje.

Důvěra pro mě může zahrnovat otázku. I přiznání, že jsem něčemu rozuměla jinak, než jak se to později ukázalo. Takové chvíle mi dávají příležitost učit se přesněji zacházet s tím, co prožívám a předávám.

Z duchovních tradic si můžeme odnášet inspiraci, jazyk i podněty k vlastnímu zkoumání. Nemusíme převzít celý jejich obraz světa, abychom v jedné myšlence našli něco cenného. A nemusíme každou silnou zkušenost hned proměnit v mentální konstrukt.

Někdy stačí vjem zachytit. Zapsat si ho. Dopít kávu. Vrátit se k němu s trochou odstupu a podívat se, co z něj zůstává.

Přeji si dál rozvíjet citlivost i schopnost rozlišovat. Umět se otevřít a zároveň poznat, kdy potřebuji více času, položit otázku jinak nebo klidně i zpětnou vazbu.

Otevřené srdce, vlastní hlava. Obojí si na tuhle cestu beru s sebou.

— Martina Matheo, Komunikátorka se zvířaty a přírodou
Kategorie článku:

Další články z této kategorie:

Žena při komunikaci s médiem u dřevěného stolu, obklopené jemnými světelnými postavami zesnulých a duší kočky.

Tváře světové mediumnity: Když mají sdělení konkrétní podobu

Jedna sloužila v námořnictvu, další učila angličtinu a jiný stříhal vlasy. Dnes jejich jména znají lidé po celém světě díky mediumnitě. Čím si získali takovou pozornost a důvěru? Pojďme poznat osobnosti, jejichž práce otevírá dveře k otázkám života, smrti a spojení, které podle jejich (ale i mojí) zkušeností pokračuje dál.
Přečíst si více
The Telepathy Tapes: příběhy, které otevírají svět za hranicemi slov

The Telepathy Tapes: příběhy, které otevírají svět za hranicemi slov

Pustíte si jeden díl. Jen tak, ze zvědavosti. A najednou máte chuť zaklepat na rameno někomu, s kým to můžete probrat. The Telepathy Tapes otevírá témata, která mě osobně naprosto fascinují, a pokud vás stejně jako mě přitahují jemnohmotné světy, tenhle projekt by vám rozhodně neměl uniknout.
Přečíst si více
Zkušenosti blízké smrti (NDE), osobní příběhy a otázky vědomí i duše. Dnes se spolu podíváme na to, jak může dotek neznámého proměnit pohled na život a smrt.

Dotek neznámého: Co lidé vyprávějí o zkušenostech blízké smrti

O smrti máme spoustu představ. Většinu jsme ale odněkud převzali; a některé si raději ani nepřipouštíme. Pak ale někdo začne vyprávět... a v tom, co jsme dosud považovali za samozřejmé, se objeví trhlina. Právě do ní se dnes chci podívat.
Přečíst si více
Akvarelová ilustrace ženy kráčející se světelnými siluetami kočky a psa k historické anglické univerzitě, symbolizující studium mediumnity.

Historie mediumnity, příběhy médií a jak se tato praxe rozvíjí

Jak vlastně vypadá škola mediumnity? Co se tam učí, kdo vás vede a podle čeho poznáte, že se zlepšujete? V posledním dílu série se vydáme od příběhů známých médií do dnešních učeben a nahlédneme i do mojí vlastní cesty s Annou Karinou León Girón. Přidám také pár studijních snů, protože jakmile se této praxi otevřete, seznam míst, kam se chcete podívat, podezřele rychle roste.
Přečíst si více