Slovo „vysoké vibrace“ se stalo symbolem duchovní čistoty. Ale co když je za ním víc tlaku než svobody? V tomto zamyšlení se ponoříme do přírody, kde žádné vibrace nesoutěží, a kde vše – světlo i tma, klid i chaos – tvoří živý celek. Možná nemusíme vibrovat vysoko, třeba jen stačí vibrovat v souladu se sebou. Pravdivě. Divoce. A celistvě.
Když jsem poprvé slyšela, že mám „vibrovat vysoko“, něco ve mně se stáhlo. Ne protože bych nechtěla žít v radosti, klidu nebo lásce – ale protože když je lidé říkají, často mi to zní jako tlak. Jako past. Jako by všechno, co není světélkující a růžové, bylo špatně.
Jenže já to tak necítím.
Když jdu do lesa, necítím vysoké vibrace. Cítím vlhko, tmu, rozklad, kosti, hnilobu, a zároveň v tom všem klíčící život. Cítím klid, ale ne sterilní. Cítím pohyb, ale ne horečný. Cítím tanec. Syrový. Divoký. Nepředvídatelný. A přesto… naprosto v rovnováze.
Tenhle článek je moje osobní pozvání na téma „vysoké vibrace“. Nejspíš proto, že cítím, že tenhle termín získal falešný význam. Že se stal heslem, které slouží spíš k vytváření tlaku než k osvobození. A tak se ptám:
Co když nemusíme vibrovat „vysoko“?
Co když stačí vibrovat v souladu se sebou?
A co když to někdy znamená být syrová, temná, smutná, zlá, bosá, divoká… a přesto všechno stále naprosto v pořádku?
Když se ztišíš v lese, neuslyšíš „vysoké vibrace“. Uslyšíš tikání hmyzu, chroupání listí, praskání větví, protínající ticho srnky, kterou nevidíš, ale víš, že tam je. Země tě nepřivítá světélkující mantrou. Přivítá tě tíhou, vlhkem a syrovostí.
Je to chaos a klid zároveň. Je to vichřice i bezvětří. Srna i vlk. Smrt i porod během jednoho odpoledne. A všechno to spolu tančí. A právě v tomhle tanci nevidím nic lepšího nebo horšího. Kdo teda začal určovat, která vibrace je špatně?
A je vůbec nějaká „nízká“, pokud je pravdivá? Protože když se díváš pořádně najednou uvidíš, že rozklad těl přináší výživu. Že hnijící list dává život semenům. Že hořící les přináší obrození. Že tvor, kterému říkáme “parazit”, každý den usilovně vytváří obnovu.
Možná jsme se začali bát toho, co zdánlivě není „hezké“. A tak jsme si vytvořili ideál – že „vysoko“ je láska, světlo, klid a že vše ostatní je „nízko“. Ale příroda to tak přeci vůbec nemá.
Příroda ví, že všechno je součástí celku. A že všechno má své místo. A možná právě proto se v ní tolik léčíme – protože nám konečně nikdo neříká, co bychom měli cítit. V přírodě je všechno přirozené. Nic tam není přepudrované. Ani posuzované.
V tom je ta tragikomedie moderní duchovnosti: Snažíme se vibrovat vysoko ve světě, kterému přestáváme rozumět. Světlo není bez tmy. Život není bez smrti. A láska? Ta obejme i to, co smrdí, bolí, krvácí, je ztracené, umírá nebo se třese strachy.
Na kterém místě? Vůči čemu? A kdo to měří? Na kterém kurzu osobního rozvoje ti tu „vysokou vibraci“ předává člověk, který poslední měsíce žije mezi letišti Česko-Bali, meditoval naposledy přes Zoom a už roky se nedotkl hlíny, nedýchal vlhký les po dešti, neseděl mlčky u zvířete nebo člověka, kterému zbýval poslední nádech?
A my tomu věříme. Skláníme se před konceptem „vyšší vibrace“, zatímco se nám drolí spojení s vlastní přirozeností. Ztratili jsme schopnost cítit, co je živé. A tak hledáme v návodech, co bychom měli „vysílat“. Ale život není signál.
Život je dech. Hlas. Tlukot. Tanec. Mravenec cupitající pod kůrou stromu. Křik a bolest u porodu. Ticho a tlející dech smrti. A nic z toho není vysoko ani nízko. Je to jen jaké je, je to pravdivé. Možná se nebojíme nízkých vibrací. Možná se bojíme pravdy, která není uhlazená. Možná nepotřebujeme stoupat.
Možná víc než cokoliv potřebujeme zapustit kořeny a vrátit se zpátky do těla.
Slova jako „vibruj výš“, „zůstaň v lásce“, „nezacházej do nízkých energií“ zní na první pohled líbivě. Jemně. Povznášejícně. Duchovně. Ale co když je za nimi plíživý tlak být jiná(ý), než právě teď jsi?
Jak se máš?
„No, dneska trochu smutek.“
„Aha, pozor, to je nízká vibrace… chceš to přeladit? Tady máš afirmaci.“
A najednou nejsi v pořádku. Najednou musíš něco opravovat. Ale co když právě ten smutek je to nejčistší, co v tobě zrovna je? Co když v tu chvíli vibruješ dokonale, i když to pro ostatní není líbivé? Co když ti chce tvá duše prostě jen něco říct a ty jí tou afirmací umlčíš?
Když „nesmíš být“ v bolesti, hněvu, chaosu, ztrátě… Když se to začne vnímat jako chyba tvého nastavení… …pak se duchovní cesta stává emocionálním vězením. A co se stane, když začneš dusit „nízké vibrace“?
Nevytratí se.
Stáhnou se do stínu. A tam sílí. A přece… Není nic duchovnějšího než říct: „Dnes mě to bolí. A já si dovolím to cítit. Protože ta bolest je moje. A je tady z nějakého důvodu.“
Růst znamená i kořenit. Padat. Klíčit ve tmě. Být v bahně. V dešti. V bouři. V hnoji. A znovu se zvedat – ne proto, že ti to někdo říká, ale protože prostě jen procházíš tím, čím si procházíš. Všechno má své cykly. Svou sezónu. Svůj čas. Svůj smysl.
Někdy je ten tón jemný. Jindy syrový. Občas zpívá radostí a jindy křičí bolestí. Ale pokud je pravdivý, je to ta nejlepší vibrace, jaké jsem schopná. Právě teď.
Co když nemusíš být výš. Co když jen potřebuješ být blíž sobě. Být tam, kde právě jsi – ne tam, kde bys podle někoho být měl(a). Vibrovat v souladu se sebou znamená naladit se na svou energii bez cenzury. Vnímat: Co cítím? Co potřebuji? Kde jsem?
Když zvíře vrčí, vibruje v pravdě. Když strom tiše chátrá pod sněhem, vibruje v pravdě. Když ty sedíš na zemi, bolavá(ý) a syrová(ý), tvoje duše nezní nízko. Zní opravdově.
A to znamená víc než dost. To znamená úplně všechno.
Podle mě neexistuje žádná stupnice, která by měřila, jak „duchovní“ jsi podle emocí. Existuje jen hloubka souznění se sebou. A ta není na škále – ta je živá, proměnlivá a svobodná. Jako voda, jako vítr, jako oheň, jako půda.
Když mluvíme o duchovnosti, často zaznívá jen jedna část spektra: světlo, láska, lehkost, radost. Ale za mě opravdová spiritualita není sterilní showroom štěstí. Je to tanec protikladů. Tělo i duch. Chaos i harmonie. Zrození i smrt. Vzestup i pád.
Zeptej se přírody, co je úplnost. Neukáže ti jen východ slunce. Ukáže ti i tlející tělo. Bouři. Ztroskotání. A ty jí přesto odpovíš: „Jsi krásná.“ Protože víš, že jedno bez druhéhé by nemohlo existovat. Takže co je víc nebo míň?
A přesně tohle je pro mě spiritualita, která nelže. Neodmítá bolest. Neignoruje hněv. Neleští smutek. Objímá celek. A nehodnotí. Stejně jako zvířata.
V každé radosti je smutek. V každé temnotě jiskra. Není potřeba si vybrat. Je potřeba přestat se štěpit. A právě tam, uprostřed všeho, se děje to, co ezoslova mají problém pojmenovat. Tvoje pravda. Tvoje cesta. Tvoje vibrace.
A ta nemusí být ani vysoká, ani nízká. Stačí, když je tvoje.
Možná už jsi taky unavená(ý) ze všeho, čím ti svět říká, že „se máš stát“. Z afirmací, které tě nutí přeladit se, i když tvůj tón zrovna zní hlouběji. Z duchovního světa, kde máš vibrovat někde vysoko – i když tvoje duše chce zrovna jen sedět v tichu pod stromem a dýchat.
A možná to taky tak cítíš. Vnímáš, že ticho není nízká vibrace. Ticho je prázdno, kde se může všechno znovu zrodit. A tvoje energie? Ta nemusí stoupat. Ta potřebuje být doma. V tobě.
Tak ať jsi právě teď kdekoli – v radosti, v lásce, v chaosu, v únavě, smutku nebo v klidu – zkus se otevřít možnosti, že tvoje vibrace je v pořádku. Ne proto, že je “vysoká”. Ale protože je tvoje.
A možná právě tohle je to jediné, co kdy bylo potřeba. A možná konečně najdeš ten klid, který celou dobu hledáš. Klid prostě jen být, přesně tím, kým jsi. A právě v tomhle klidu, kde nic nemusíš a nic nepředstíráš, se najednou rozjasní i to, kým vším se můžeš stát.
Ne z nedostatku.
Ale z místa, které je plné.
Proměnlivé.
Pravdivé.
Divoké.
A živé.
