Snažím se žít v souladu s přírodou. Mluvit se zvířaty, být vědomá, citlivá, ohleduplná. A přesto mi příroda poslední dobou nastavuje zrcadlo. Ne úplně jemné. Ale pravdivé. Zrcadlo, ve kterém vidím, že i s těmi nejlepšími úmysly můžu ubližovat – protože nevidím zdaleka všechno.
Poslední dobou se mi bortí jedna iluze za druhou. O sobě. O světě. O tom, co znamená žít v souladu s přírodou. Snažím se víc naslouchat. Sedím tiše u bylin, než je začnu sbírat. Ptám se divokých zvířat, jestli se mnou chtějí mluvit. V duchu se omlouvám broučkům, které jsem pro své zamyšlení neviděla.
Začínám chápat, že komunikace s přírodou není o tom, co já chci nabídnout – ale také a hlavně o tom, jestli o to vůbec stojí. Protože opravdová komunikace je dialog - ne direkce. A já zjišťuju, jak málo to umím.
A to mě občas bolí.
Protože mi příroda zrcadlí věci, které si o sobě není lehké přiznat. Jdu cestou spojení. A čím víc ji jdu, tím víc vidím, kolik předsudků, samozřejmostí a zaslepení si nesu. A jak snadno si na ně člověk zvykne. Myslela jsem si, že když miluju přírodu, mám to „vyřešený“. Že když mluvím se zvířaty, tak to znamená, že jsem na správné straně. Ale příroda mě poslední dobou vyvádí z omylu. Tvrdě. Bez kudrlinek.
Ukazuje mi, kde jsem stále slepá.
Kolik věcí dělám automaticky – ve jménu dobra, pomoci, zvyku. A kolik bolesti u toho nevědomky způsobuju.
Začínám chápat, že opravdová komunikace s přírodou není o krásných slovech nebo činech. Je to pokorná sebekonfrontace. A někdy to znamená přiznat si: já nejsem ta hodná. Jsem ta, kdo se teprve učí opravdu naslouchat.
Učím se ptát dřív, než konám. A překvapuje mě, jak je to pro mě těžké. Zbořit to moje přesvědčení, že přece když to myslím dobře, že je to chtěné. Jak často reaguju na autopilota. A přece… Ne všechny bytosti chtějí být zachráněny. Ne každý tvor touží po doteku, po zásahu, po lidské vůli, byť sebelaskavější.
🐕 Naše fenečka mi to řekla naplno: „Přestaň mě furt opravovat. Vím, že štěkám. Vím, že se bojím. Ale tohle je moje cesta. Můj příběh. Chci pomoc? Ano – ale až když si o ni řeknu.“
A já jen stála a koukala. Jako bych poprvé viděla, že není moje „malá žačka“, ale vědomá duše na vlastní výpravě.
🐦 Pak přišel ptáček. Malý, čerstvě vyklubaný. Moje první reakce byla klasická: zachránit. Ale přišlo mi tak silné odmítnutí. Nechtěl to. Nechtěl být v rukou. Cítila jsem z něj hněv. A odhodlání jít si sám vstříc svému osudu. Ráno byl mrtvý. A přesto to bylo… čisté. Bylo to jeho.
🐌 A šnek? Zloba. Ne lítost. Manipulovala jsem s ním. Chtěla jsem mu pomoci z cesty. Ale bez svolení. Cítila jsem ten vztek: “Vy lidi, vy lidi si furt myslíte, že si můžete dělat co se vám zachce.” A to je ten rozdíl. Ne to, co děláš – ale jestli to děláš ve spolupráci.
Zlobíme se, když někdo topí koťata. A přitom s klidným svědomím rozhazujeme po zahradě pasti na slimáky. Jasně – slimák je “jen slizák”. Ale i on má nervový systém. I on cítí bolest. I on má svůj svět. A topení je i pro slimáka brutální zážitek.
🐁 Vadí nám, že někdo tráví psy – ale sami dáváme do sklepa jed na myši. 🪰 Odsuzujeme brutality, a přitom klíšťata házíme do ohně. Někdy s tím malým zadostiučiněním: teď ti to spočítám.
Kde? Který život má hodnotu a který ne? Kdo o tom rozhoduje? A co když… nikdo? Co když příroda nezná hierarchii bolesti – jen my ji vytváříme, abychom ospravedlnili vlastní pohodlí?
Tohle zamyšlení nad realitou není o tom, kdo je lepší nebo horší. Ale o tom, že možná nejsme ani ti „dobří“, ani ti „špatní“. Jsme lidé na cestě. A každá cesta, která opravdu vede k přírodě, musí vést i přes vlastní stíny.
Začínám chápat, že nejde o to, kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Někdy je člověk krutý, protože nikdy nezažil laskavost. Nikdy necítil opravdové spojení. Nikdy mu nikdo neukázal, že svět může být i jiný než násilí, moc a přežití.
A snad právě proto:
Tohle není o slabosti. Ani o svatosti. Je to o tom udržet si lidskost i tam, kde už žádná není vidět. Ne protože jsme lepší. Ale protože jsme už možná o pár kroků dál a víme, co s námi udělal dotek laskavosti, když jsme ho nejvíc potřebovali.
Všímám si toho na sobě často – najdu něco, co se mnou silně rezonuje, co mi dává smysl, a pak se tím nechám úplně pohltit. Jako by to byla celá pravda. Ale ona není. Nikdy není.
A ne, nechci tím říct, že nemá smysl se snažit. Jen vím, že čím víc člověk vidí, tím míň má chuť ukazovat prstem. Pravda není na medaile. Je to živý proces, co se každý den mění podle toho, kam jsme ochotni dohlédnout. A přiznat si: i já pořád nevidím všechno.
Každý máme jiný výhled z okna. Jiný odstín světla, co na nás dopadá. Někdo ještě nikdy nezažil dotek vděčnosti od člověka. Jiný nikdy neviděl mravence nosit mláďata. A to neznamená, že je horší. Znamená to jen, že je jinde.
🕊️ Laskavost není hierarchie. Není to nálepka „jsem dál než ty“. Je to rozhodnutí svítit – i když by bylo snazší zavřít oči. Možná máme výhodu. Možná jsme něco zahlédli. Něco hlubšího, propojenějšího, opravdového.
Ale pokud to použijeme k soudu druhých, tak jsme to ve skutečnosti ještě nepochopili. Protože nejsilnější spojení s přírodou nevzniká z vědomostí – ale z pokory. A pokora znamená také vědět, že i tohle všechno co tady píšu může být zítra úplně jinak.
