Denně se na mně hrne, co vše je potřeba změnit. Kolik zla je třeba napravit. Co musíme udělat, abychom zachránili svět. Čím dál víc lidí ví. Mají jasno. A všechno to zní docela zajímavě. Jen je toho moc. Moc hlasů, moc slov, moc směrů. A někde mezi tím je svět. Dýchající, proměnlivý, divoký. A já se nemůžu ubránit otázce: Ptal se ho někdo, jestli o ty naše záchrany vůbec stojí?
Všude kolem slyším, co tenhle svět potřebuje. Více lásky. Méně technologií. Více disciplíny. Víc žen ve vedení. Méně masa. Víc meditace. Každý má názor. Každý má plán. A zdá se, že čím větší zmatek ve světě je, tím víc lidí se předhání v jistotě, že právě oni vědí, co je správně.
A něco ve mně se tiše ptá: „Opravdu to někdo může doopravdy vědět?“
Možná jsme si na odpovědi tak zvykli, že už nedokážeme snést ticho otázek bez odpovědí. Možná máme takovou hrůzu z nevědění, že raději vytváříme konstrukce, než bychom se zastavili a jen vnímali. Ale co když je právě tohle problém?
Ta potřeba všechno vědět, všechno opravit, všechno vyřešit.
Tvářit se, že víme, co svět potřebuje, je pohodlné. Dává to směr. Přináší iluzi kontroly. Vypadá to angažovaně. Ale když se podívám blíž, vidím, že většina těch „řešení“ nevychází z klidu, ale ze strachu. Ze zranění. Z bolesti, kterou jsme si nestihli přiznat.
Co když vůbec nejde o svět. Co když jen projektujeme vlastní nedostatky do globálního příběhu.
Někdo říká, že svět potřebuje víc soucitu – protože mu chyběla láska.
Někdo volá po přísnosti – protože sám zažívá chaos.
Někdo touží po tichu – protože ho v sobě nikdy nezažil.
A tak místo skutečné služby sklouzáváme k něčemu jinému: k zachraňování světa, který jsme si vytvořili ve vlastní hlavě.
Nikdo z nás nevidí celý obraz. Vidíme jen výřez, ten, kterým se nás život dotkl nejvíc. Někdo skrz tělo. Někdo skrz srdce. Někdo přes bolest z dětství i dospělosti, jiný skrz ztrátu, selhání nebo extatický zážitek lásky.
A právě z toho kousku vzniká naše pravda.
Je to přirozené. Je to lidské. Ale není to objektivní návod pro celý svět. To, co já cítím jako nutnost, může být pro druhého destruktivní. To, co uzdravilo mě, může jinde otevřít ránu, skrz kterou se vykrvácí.
Náš pohled je pravdivý – ale není úplný. A možná právě proto je důležité, abychom byli pokorní. Abychom nepovýšili svůj střípek na celý vesmír.
Více se na toto téma zamýšlím ještě v článku: Všichni máme slepá místa.
Co když jsme svět tolik překřičeli, že už ani neslyšíme, co nám říká? Co když nepotřebujeme další teorii, další řeči, další plány a zásahy – ale přítomnost? Co když by se leccos jasně vyjasnilo, kdybychom konečně zmlkli a vnímali?
NE vnímali, co si o tom myslíme.
Ale vnímali stromy, vodu, zvuky, ticho mezi slovy, dech zvířat, šepot vlastního těla a volání naší Matky země. Vnímali, jak se nám žije. Jak se nám dýchá. Co bolí, a co dává smysl i beze slov. Možná svět není ten problém, který je třeba vyřešit.
Co když si svět představíme jako další bytost, která touží po vztahu? Ne po kontrole. Ne po spasení. Ale po naslouchání. A možná až tehdy, když přestaneme říkat světu, jaký má být, začne nám on ukazovat, kým v něm můžeme být my?
Stále dokola slyším, co svět potřebuje, ale kdo se doopravdy ztišil a zeptal se naší nádherné Země: “Co konkrétně odemě doopravdy potřebuješ?”
Tohle je možná ta nejvíce kontroverzní otázka, ale musím se ptát: co když ve světě není potřeba nic opravit? Co když svět není pokažený? Co když jsme to jen my, kdo se ho snaží stále někam natlačit, místo abychom mu dovolili být tím, čím je?
Možná to, co nazýváme krizí, je jen přirozený pohyb něčeho, co přesahuje naše pochopení. Možná chaos je jazyk, kterým vesmír přepisuje příběhy. Kde i bolest má své místo. I temnota. I stagnace.
Možná to všechno není omyl, ale proces.
A co když… právě tohle všechno je součástí harmonie, kterou neumíme vnímat, protože jsme příliš zvyklí dělit věci na dobré a špatné?
Možná se tak moc snažíme svět opravit, protože jsme zapomněli, že sám o sobě je v pořádku. Živý. Moudrý. Nepředvídatelný. Přirozeně se vyvažující. A čím víc do něj zasahujeme s představou, že víme líp, tím víc narušujeme něco, co možná nikdy nebylo zlomené – jen nepochopené.
Nejsou to lesy, hory ani řeky, co potřebují naši záchranu. Jsme to jen my, kdo potřebuje najít cestu zpět. K sobě. K ostatním. K tomu, co je skutečné.
Čím víc pozoruju zvířata a přírodu obecně, čím víc s nimi trávím čas a čím víc s nimi mluvím, tím víc mi přijde arogantní myslet si, že kdyby svět opravdu nechtěl, že by nás už dávno všechny nesfoukl jedním velkým výdechem. Nespláchl jednou velkou slzou. Nespálil svým vztekem. Nepohřbil svým třesem. A třeba to jednou i udělá. Ale zatím, troufám si tvrdit, v naší existenci tady stále důvod vidí. Možná už vidí i naději, stejně jako ji vidím já.
Protože když se podíváme na lidi, kteří žijí v souladu se sebou, vidíme, jak všechno kolem nich začíná dýchat jinak. Přirozeně. Bez úsilí. A možná právě o to jde – nevynucovat rovnováhu, ale stát se žijící rovnováhou v divokém a stále se měnícím světě. Když se člověk vrátí k sobě, svět si najde cestu. Vždycky si ji najde.
Pro mysl je unavující, když neví. A tak ráda předstírá, že ví všechno. Ale nevědět není slabost. Je to začátek skutečné moudrosti. Nevědět – a zůstat přítomní. Nesnažit se zachránit svět, ale být v něm skutečně živými a laskavými partnery.
Nechat odpadnout velká slova. Naslouchat bez odpovědí. Dotýkat se života beze snahy ho opravit. Možná právě tehdy, když se ztišíme, začne svět sám promlouvat. A nebude to jazyk teorie, ale jazyk dechu, ptáků, slz, ticha a pravdy beze slov.
A třeba to takhle stačí.
Třeba i víc, než si myslíme.
