Existuje místo, které zatím žije jen v mé vizi. Ale dýchá. Volá. Roste. Místo, kde se příroda, zvířata a lidé znovu setkávají ve vzájemné úctě. Kde se učíme od Měsíce, léčíme dotekem, tvoříme ze srdce a žijeme podle rytmu, ne podle plánu. Dnes ho poprvé vyslovuji veřejně nahlas – protože vím, že nejsem jediná, kdo to cítí. Možná ho v sobě nosíš taky. A možná se máme propojit.
Jsou obrazy, které se nedají vysvětlit. Jsou místa, která cítíš ve svém těle, přestože jsi tam nikdy nebyl/a. Jsou slova, která v tobě žijí dřív, než je vůbec vyslovíš nahlas. A právě tak ke mně přišla tahle vize.
Ne jako plán. Ne jako podnikatelský záměr. Ale jako živý hlas, který mě tiše volal – z půdy, z lesů, ze snů i ze setkání s lidmi a zvířaty, kteří se dotkli mé duše. Dlouho jsem ji nosila v sobě. Až příliš dlouho možná.
Ale teď cítím, že nastal čas ji vyslovit. Vložit ji do slov, do hmoty, do prostoru sdílení. Protože tak, jako byla zaseta do mě, možná už roste i v tobě. Tohle není článek o tom, co chci jednou vlastnit. Je to svědectví o tom, co mě volá a co skrze mě chce vzniknout. A třeba… se v tom najdeš taky.
Nejde o budovu. Nejde o “projekt”. Centrum Živoucí moudrosti je místo mezi světy. Krajina, kde se potkává příroda, zvířata, lidé a to, co nás všechny přesahuje. Je to prostor, který se netvoří podle plánků, ale podle intuice, krajiny a rytmu života.
Nechce být moderním wellness ani ezoterickým útočištěm. Chce být živým organismem, který roste, mění se, naslouchá a reaguje. V srdci této vize je touha po navrácení moudrosti do každodennosti.
Moudrosti, kterou najdeš v pohledu zvířete. V tichu lesa. Ve vzpomínce na to, kým jsi byl/a, než ti svět začal říkat, kdo máš být. Centrum Živoucí moudrosti není o “výuce”. Je o rozpomínání. Na to, jaké to je žít v souladu – ne jen s přírodou venku, ale i s tou uvnitř.
Tohle místo nebude řízené kalendářem, ale přirozenými cykly. Bude dýchat s Měsícem, měnit se s ročními obdobími, naslouchat teplotám, světlu, dešti, vnitřním výzvám. Nebude tu “otevírací doba” – bude tu životní doba.
Kurzy budou probíhat, když bude jejich čas. Některé dny budou tiché, určené jen k naslouchání, jiné dny plné rituálů, pohybu a smíchu. Budeme si připomínat, že život není lineární tabulka.
Je to spirála, tanec, vlna. A my jsme součástí toho tance. Věříme, že návrat k přirozenému rytmu je klíčem ke zdraví – osobnímu, zvířecímu i planetárnímu.
Představ si krajinu, která tě vítá – ne jako návštěvníka, ale jako dávno ztracenou součást sebe. Vzduch tu voní po dřevě, bylinách a vlhkosti lesa. V dálce štěkne pes, vítr pohladí vůní máty. Ticho tu není prázdné – je plné přítomnosti.
Země je měkká a živá. Rostou tu jedlé stromy, léčivé keře, květy, které lákají včely i duše. Bylinky se tu nesklízí „ve velkém“, ale s prosbou. Každá rostlina má svůj čas, své místo, svůj hlas. Je to ekosystém spolupráce, ne kontroly. Permakultura, biodynamika, přirozené rytmy.
Psi, kočky, koně, ptáci, včely – každý druh tu má své místo, svou svobodu, svou důstojnost. Nikdo tu „neposlouchá“ – všichni spolupracují. Zvířata, která potřebují léčení, tu najdou klid, dotek, volbu, aromaterapii, byliny… ale hlavně: respekt.
Nejde o budovy plné plastových židlí. Jsou to dřevěné přístřešky, jurty, čajovny s hřejivou hlínou pod nohama. Knihovna bez hesla. Kruh ohně bez přetvářky. Oltář kamenů, kde se dá pokleknout i zaplakat. Místo, kde se můžeš rozpadnout i znovu složit – a nikdo tě za to nebude hodnotit.
Uprostřed všeho je klid. Možná pramen. Možná svatý háj. Možná jen prázdný kruh, kam si sedneš, a všechno se vrátí na své místo. Tohle místo nemá být atrakcí. Má být domovem duší, které ví, že se něco zásadního mění.
Centrum Živoucí moudrosti není jen místem k návštěvě. Je to prostor pro proces, pro učení beze slov, pro uzdravení beze strachu, pro tvorbu bez tlaku.
Neženeme se za výkony. Je tu puls života. Neučíme “návody jak na …”, ale vracíme se k paměti. Nevedeme lidi – jdeme vedle nich.
Protože už není čas jen snít. Protože vize, která se dlouho držela pod povrchem, začíná chtít vyrůst do hmoty. Protože svět se mění – a ti, kdo cítí hluboko, to ví už dávno.
Já osobně cítím, že už nestačí mluvit o novém světě. Nestačí věřit. Nestačí čekat. Je třeba tvořit. I kdyby zpočátku malými kroky. I kdyby s nejistotou v ruce. Vidím kolem sebe čím dál víc lidí, kteří touží po pravdivém prostoru.
Ne po ezo show, ne po jednorázové terapii, ale po dlouhodobém ukotvení. Po místě, kde můžou dýchat, tvořit, být. Kde si můžou připomenout, že život nemusí bolet, aby byl opravdový.
Země je připravená.
Lidé se probouzejí.
Zvířata čekají.
A tenhle projekt – tohle místo – je jedním z výhonků nové doby.
Možná jsi při čtení cítil/a chvění. Možná se ti vybavily tvoje vlastní obrazy, které sis roky schovával/a do šuplíku „až někdy“. Možná ses v tomhle článku poznal/a.
A právě to je ono.
Tenhle projekt nikdy nebude jen o mně. Je to živá vize, která chce být tvořena rukama více lidí, více srdcí, více duší. Někdo přinese nápad, jiný znalost, někdo pozemek, jiný finance, další péči, strukturu nebo prostě jen víru.
Proto to říkám nahlas: Pokud tě tahle vize volá, ozvi se mi.
Třeba jen na slovíčko. Třeba s otázkou nebo nápadem. Třeba s nabídkou. Třeba jen proto, že víš, že to máš taky. Protože jedna žena může zasadit semínko. Ale skutečnou zahradu vytvoříme jedině společně.
S láskou,
Marti
