Toto je jedna z těch pohádek, která vypadá jednoduše – a přitom v ní najdeš celý vesmír lidského srdce. Vypráví o dvou vlcích, kteří žijí v každém z nás. A třeba ti taky připomene, že každý den máme na výběr, čím budeme živit svou duši.
Jednoho večera, když se oheň v ohništi změnil v žhavé uhlíky, seděl starý dědeček s vnukem pod hvězdami. Chlapec byl tichý. Něco ho trápilo, ale nevěděl, jak o tom mluvit. Dědeček to poznal. Usmál se, natáhl ruku k ohni a řekl:
„Víš, uvnitř každého z nás žijí dva vlci.“
Chlapec se překvapeně podíval na dědečka a řekl:
„Dva vlci? Ve mně?“
Dědeček přikývl.
„Jeden z nich se rodí se ze strachu. Je plný hněvu, závisti, lži, pýchy, smutku a chamtivosti. Ten druhý se rodí z lásky. Nese v sobě radost, vděčnost, klid, soucit, naději a pravdu.“
„A bojují?“ zašeptal chlapec.
„Každý den,“ přikývl dědeček. „A někdy je ten boj hlasitý. Hlavně tehdy, když se cítíš zmatený, když jsi zraněný nebo když máš v srdci bouřku.“
Chlapec chvíli mlčel a pak se zeptal:
„A který z nich vyhraje?“
Dědeček se usmál, podíval se chlapci do očí a velmi tiše odpověděl:
„Ten, kterého krmíš.“
