Toto je jedna z těch pohádek, které nesou hluboké poselství. Je tichá a nenápadná, jako by ji šeptal sám vítr mezi listy. Vypráví o starém muži, který sázel stromy, i když věděl, že se nikdy neschová v jejich stínu. Možná ti taky připomene, že některé věci neděláme proto, že se nám vrátí. Ale protože víme, že jsou správné.
Kdysi dávno, v malé vesnici obklopené prachem a sluncem, žil starý muž. Byl už shrbený věkem, měl zvrásněné ruce a chodil pomalu. Ale každý den se vydal s holí a malým rýčem ven za vesnici. Tam, kde byla jen vyprahlá zem a suchá tráva, kopal do půdy.
A sázel malé stromky.
Každý den jeden.
Někdy dva.
Lidé z vesnice se mu smáli:
„Ty blázínku,“ volali na něj děti. „Vždyť ty už ty stromy nikdy neuvidíš dorůst!“
A dospělí se ho ptali:
„Proč to děláš, starče? Vždyť ti zbývá jen pár let života! Nezůstaneš pod jejich stínem. Nenajíš se z jejich plodů.“
Starý muž se vždy usmál:
„To je pravda,“ odpověděl. „Ale stromy, pod kterými dnes odpočíváte vy… ty jsme také nesázeli my.“
A dál sázel další stromy.
Jeden po druhém.
Roky plynuly.
Děti vyrostly.
A tam, kde bývala jen žíznivá zem, teď rostl les.
Vrátili se ptáci. Stín ochlazoval zemi.
Z pramene začala znovu téct voda.
A lidé chodili odpočívat pod větve. Hráli si tam s dětmi.
A vyprávěli jim pohádku o starém muži, který sázel stromy, i když věděl, že je neuvidí vyrůst.
A děti se ptaly:
„Proč to dělal?“
A rodiče odpovídali:
„Protože věřil, že svět nebude krásný, pokud ho neuděláme krásným my. Ne pro sebe, ale pro ty, kdo přijdou po nás.“
