Dnes bych s vámi ráda sdílela jednu krátkou pohádku, která se mě hluboce dotkla. Není moje – ale mluví za mě. Vypráví o principu, podle kterého se snažím žít. O tom, že i to nejmenší, co uděláme ze srdce, může změnit svět. Moc doufám, že osloví i vás, jako oslovila mě.
Podle dávné legendy původních obyvatel Ameriky jednoho dne vzplanul obrovský požár v lese. Všechna zvířata prchala v děsu. Jaguar náhle zahlédl kolibříka, jak mu proletěl nad hlavou. Letěl směrem k ohni. A o chvíli později znovu – tentokrát letěl zpět.
Jaguar se ho zeptal:
„Co to děláš, kolibříku?“
„Letím k jezeru,“ odpověděl ptáček.
„Naberu do zobáčku vodu a hodím ji na oheň, abych ho uhasil.“
Jaguar se rozesmál:
„Zbláznil ses? Opravdu si myslíš, že tím svým maličkým zobáčkem dokážeš uhasit tak veliký požár?“
Kolibřík se zastavil ve vzduchu a tiše odpověděl:
„Ne. Vím, že nemůžu. Ale ten les je můj domov. Dává mi jídlo, chrání mou rodinu. Jsem mu vděčný. Jsem jeho součástí – a on je součástí mě. Vím, že ten oheň sám neuhasím. Ale musím udělat to, co je v mých silách.“
A právě v tu chvíli se lesní duchové, kteří slyšeli kolibříkovu oddanost, pohnuli soucitem. Seslali prudký liják, který požár uhasil.
Tento příběh vyprávěly indiánské babičky svým vnoučatům. A vždy ho zakončily slovy:
„Chceš přitáhnout zázraky do svého života? Tak udělej to, co můžeš. Udělej svůj díl.“
A dodaly ještě:
„Nemáš odpovědnost zachránit celý svět, ani vyřešit všechny jeho problémy. Tvým úkolem je pečovat o ten svůj malý kousek vesmíru – ten, který ti byl svěřen.“
A když každý člověk udělá právě to, svět se zachrání sám.
