Úvahy o světě

Strach mě neničil bouřemi. Neničil mě ani katastrofami. Ničil mě pomalu. Tichým šeptem v hlavě. „Tohle neriskuj.“ „Tohle přece nemůžeš?“ „Co když to nedáš?“ Nezastavil mě zvenku. Zastavil mě uvnitř. Až příliš dlouho jsem mu věřila víc než sobě. Tenhle text nepíšu jako někdo, kdo už se ničeho nebojí. Píšu ho jako někdo, kdo si začal všímat, kolik života nechal za zamčenými dveřmi, protože se bál. A rozhodl se je zase začít odemykat. Pomalu, ale jistě.

Existuje místo, které zatím žije jen v mé vizi. Ale dýchá. Volá. Roste. Místo, kde se příroda, zvířata a lidé znovu setkávají ve vzájemné úctě. Kde se učíme od Měsíce, léčíme dotekem, tvoříme ze srdce a žijeme podle rytmu, ne podle plánu. Dnes ho poprvé vyslovuji veřejně nahlas – protože vím, že nejsem jediná, kdo to cítí. Možná ho v sobě nosíš taky. A možná se máme propojit.

Když padá mlha, mám pocit, že se svět vrací do snu, ze kterého jsme kdysi procitli. Všechno se stane měkkým a pomalým, jako by sama Země zapomněla, že má mít tvar. Jdu cestou, kterou nevidím, a přesto ji cítím pod nohama. Vzduch voní mokrým listím a tichem. Mlha mě obklopuje a já v ní ztrácím myšlenky i směr. Zůstává jen dech, který je můj i její. V těch chvílích nejlépe chápu, že svět nepotřebuje být viděn, aby byl skutečný.

Možná se to zdá přehnané. Vnímat každý den se zvířetem, jako by mohl být poslední? Proč bychom si tím měli kazit radost? Proč žít v takové tíze? Ale tohle není o tíze. Tohle je o přítomnosti. O vděčnosti. O vědomí, že to, co máme, není samozřejmost.