Některé texty nehladí. Nepřinášejí útěchu. A zabolí. Ne proto, že jsou kruté – ale protože jsou pravdivé. Tenhle text je o systému, který nás učí zapomínat. Na na sebe. Ale na druhé. Na to, co znamená být člověkem. Je o válce, která se tváří jako nutnost. O strachu, který se prodává jako ochrana. O mlčení, které se vydává za rozvahu.
Někdy je snazší zavřít oči. Nečíst zprávy. Nescházet z cesty. Neptat se moc hluboko. Protože vědomí bolí víc než kulka. Ne proto, že je násilné – ale protože je nevratné.
Když si jednou uvědomíš, že nejsme oddělení, že to dítě na útěku by mohlo být tvoje, že ta bolest tam venku rezonuje i v tobě… už nemůžeš žít stejně.
Ale právě proto se tolik lidí radši odpojí.
Vypne citlivost. Stáhne svědomí.
Ne proto, že by jim to bylo jedno – ale protože se bojí, že je to zlomí.
A tak místo přijetí volíme útěk.
Místo soucitu mlčení.
Místo odvahy neutralitu.
Největší revoluce nezačíná na barikádách. Začíná uvnitř. V momentě, kdy si vzpomeneš, kdo jsi. Kdo jsme. A taky kdo jsme nikdy nebyli. Nejsme nepřátelé. Nejsme jednotlivé národy, oddělené čarami na mapě.
Jsme lidé. Paměť. Živá krajina, která mluví stejným jazykem bez ohledu na jazyk.
A právě toho jediného se systém bojí. Ne rebelie. Ne hněvu. Bojí se vzpomínky. Protože když si vzpomeneme, že jsme součást celku, že „jiný“ není hrozba, ale taky jen člověk, že hranice nejsou přirozené, ale naučené, začne se celý systém rozpadat zevnitř.
Proto jsme krmeni příběhy o nepřátelích. Proto se učíme bát doteku, barvy, jména. Proto nám bylo řečeno, že je přirozené rozlišovat a podezírat. A že soucit je naivní. Ale není to soucit, co je naivní.
Naivní je věřit, že válka udrží mír.
Válka není náhodná. Není to nečekané vyústění napětí. Je to plán. Strategie. Výnosný model. Strach je totiž nejspolehlivější zboží. Dá se balit, prodávat, dávkovat po kapkách i v bombách.
Když se bojíš, jsi ovladatelný/á. Když jsi v ohrožení, neptáš se – hledáš autoritu. Čím víc jsme odpojení od sebe, tím víc věříme vnější ochraně. Vládám. Zbraním. Policii. Pravidlům. A mezitím mizí spojení, které by nás mohlo držet pohromadě bez donucení – lidskost.
Válka není jen bitva.
Je to produkt.
A my jsme ho koupili za cenu vlastního vědomí.
Začalo to nenápadně. Odstřižením od půdy. Záměnou kořenů za vlastnictví. Těla za výkony. A pravdy za názory.
Začneš mu nevěřit. Každý signál – únava, bolest, smutek – je považovaný za chybu. Něco, co je třeba opravit. A tak místo naslouchání přichází kontrola. Diagnóza. Potlačení. Když nevěříš svému tělu, hledáš odpovědi venku. A tam už čeká systém, který má řešení pro každý příznak – jen ne pro příčinu.
Půda přestane být živá. Stane se „pozemkem“. Ztratíš přímý vztah s tím, co tě drží. A najednou jsi závislý/á na dodavateli, na trhu, na strojích. Bez půdy nejsi svobodný/á. Jsi nájemník ve vlastním světě.
Pravda se stane relativní. Záleží, kdo ji řekl. Komu slouží. Jak vypadá. A najednou se všechno dá otočit. Mír je slabost. Ochrana je útok. Pachatel je oběť. A ty nevíš, komu věřit – a tak přestaneš věřit sobě.
A tak ztrácíme tělo, půdu i pravdu. Ne naráz. Ale po kouskách. A mezitím přibývá léků, kamer, smluv a hesel, které nás mají chránit.
Před čím přesně?
Před tím, že jsme zapomněli milovat?
Není to „oni“. Ti zlí nahoře. Ty elity. Ti, co tahají za nitky. Je to my. My jsme ti, kdo každý den volí strach místo vhledu. Pohodlí místo svědomí. Mlčení místo přítomnosti.
Ten hlas, co ti řekne „nepřeháněj“, když cítíš bolest. Ten, co ti připomene „co si o tobě pomyslí“, když se rozhodneš být jinak. Ten, co tě varuje: „radši mlč, nevystavuj se, nenech se vidět.“ To není hlas vnější moci. To je vnitřní program, kterému jsme začali říkat já.
Systém nepotřebuje diktátory. Potřebuje nás, když zapomeneme, že máme volbu. Potřebuje nás, co nevidíme, že to my samy křečovitě držíme svou vlastní klec, kterou nenávidíme. Vlastní krví, myšlenkami, hlasem, který nás přesvědčil, že bezpečí je důležitější než pravda.
A přesto…
Stačí jeden jiný pohled. Jedno rozhodnutí. Jedno vzpomenutí.
A motor systému se začne zadrhávat.
Co když ten „jiný“ není cizí? Co když je to část tebe, kterou ses naučil/a nevidět? Co když každé odsouzení je dobře plánovaným útokem na vlastní paměť?
Podívat se druhému do očí, skutečně, znamená riskovat padnutí jedné velké iluze. Toho mizerného scénáře, kde jsi ty správně a oni špatně. Kde jsou „agresoři“ a „oběti“, „normální“ a „divní“, „západ“ a „východ“.
Ale když se díváš déle než vteřinu, když přestaneš filtrovat pohledem médií, škol a strachu, začneš se lámat. Protože empatie není měkká. Empatie je výbušnina. Je to přímá hrozba všem systémům, které staví na rozdělení. Empatie tě zbavuje iluze „já versus oni“.
A bez tohoto rozdělení není komu prodávat válku.
Když uvidíš v druhém kus sebe, uvidíš lidskost, přestaneš hledat nepřítele.
Začneš hledat způsob, jak žít spolu.
To, co si nepamatuješ, nad tebou vládne. Protože jsi zapomněl/a, kdo jsi. A když zapomeneš, kdo jsi, věříš každému, kdo ti řekne, kým bys být měl/a.
Paměť je nebezpečná.
Protože je osvobozující. Když si vzpomeneš, že jsi součást celku, že jsi nebyl/a stvořen/á pro předhánění se, ale pro soulad, že jsi nebyl/a zrozený/á k tomu, abys sloužil/a systému, ale životu – systém začne hladovět.
Vzpomínka vědomí není sentimentální věc.
Je to narušení narativu. Je to návrat k pravdě, která tu byla dřív než národy, dřív než zákony, dřív než zdi. A tou pravdou je: Nikdy jsme nebyli nepřátelé. Nikdy jsme nebyli oddělení. To jen příběhy o „já“ a „oni“ byly tak dobře napsané, že jsme jim začali věřit.
Ale ty nejsi ten příběh.
Ty jsi vědomá paměť, která ho dokáže přepsat.
Nejsme tu proto, abychom byli proti sobě. Jsme tu proto, abychom si vzpomněli. Vzpomněli si, že zdi nejsou přirozené. Že žádný člověk není „méně“. Že ztratit svědomí pro pohodlí je pohodlí, které tě dřív nebo později sežere zevnitř.
Třeba to nezmění svět. Třeba nezastavíme války. Ale můžeme přestat vést ty, které se odehrávají uvnitř nás. Každý den, kdy neodvrátíš pohled pryč. Každý moment, kdy zvolíš cit místo cynismu. Každá chvíle, kdy se podíváš do očí druhému a nezapřeš jeho lidskost – to je tichá revoluce.
A jako člověk, který může v bezpečí psát tyto řádky, nesu v sobě i já smutek a vinu. Protože někde jinde někdo právě teď ztrácí všechno. A pokud má tohle psaní něco znamenat, pak snad tohle:
Ať láska zaznívá hlasitěji než válka. Nejen dnes.
Ale i dlouho poté, co padne poslední bomba.
__________
Článek je silně inspirovaný nádhernou poezíí: Sophie.
