Utíkáme před bolestí tak dlouho, až už ani nevíme, proč. Když cítíme, že to bolí, tak přidáme rychlost. Více práce. Více rozptýlení. Více “všechno je v pohodě”. Ale nic v pohodě není. Protože bolest, kterou odmítáme cítit, se stává naším stínem. A ten pak řídí naše rozhodnutí, vztahy, tělo i celý svět kolem nás.
Říká se, že bolest k životu patří. A přesto jsme udělali všechno pro to, abychom ji z něj vymazali. Tlumíme ji. Obcházíme. Vytěsňujeme. Racionalizujeme. Duchovně přecházíme a přebarvujeme světlem. Hlavně ji necítit naplno. Ale proč vlastně?
Proč máme větší strach z bolesti než ze smrti?
Země, na které žijeme, není místo zoufalství. Je to planeta plná života, léčivých cyklů, regenerace, proměny. Tělo má vrozenou moudrost se uzdravovat. Voda teče, květy kvetou, svět se nabízí v hojnosti. A přesto jsme zahlceni strachem.
Strachem z bolesti, která se třeba ani ještě nestala. Strachem, že když přijde, nezvládneme ji. Že nás zlomí. Zničí. Odloučí od ostatních. Že nás zanechá prázdné. Že s ní zůstaneme sami. Ale co když… je to právě tahle snaha bolest obejít, která nás tolik bolí? Co když útěk je tím, co dělá bolest nesnesitelnou? A co když bolest samotná… není náš nepřítel, ale ten největší klíč?
Bolest má v naší společnosti pověst záporáka. Přichází, když je „něco špatně“. Znamená chybu, nemoc, slabost, pád. Něco, co musíme co nejrychleji napravit, odstranit, potlačit. Ale co když to není pravda?
Co když bolest není znamením selhání – ale znamením, že je čas se zastavit? Co když přichází jako hlas těla nebo duše, který říká: „Tady je něco, co si žádá tvoji pozornost. Ne opravu, ne řešení. Jen přítomnost.“ Když se naučíme bolest vnímat jako zprávu, ne hrozbu, přestane nás ovládat.
Bolest nebolí proto, že je zlá. Bolí proto, že nás volá domů. A když ten hlas neslyšíme… zvýší hlas. A pak ještě víc. Ne proto, aby nás ničila. Ale aby nás budila.
Naučili nás utíkat dřív, než jsme se naučili cítit. Nevědomě. Ne ve zlém. Ale systematicky. Když jsme jako děti brečeli, slyšeli jsme: „To nic není.“ Když jsme se báli, slyšeli jsme: „Neboj se.“ Když jsme prožívali něco silného, říkali nám: „Přestaň přehánět.“ A tak jsme se postupně naučili, že cítit = být problémem.
Vznikla generace lidí, kteří necítí – nebo cítí až moc, ale nevědí, co s tím. Naučili jsme se bolest obcházet, protože nás nikdo nenaučil jí projít. A tak ji zakrýváme různě:
To není duchovno. To je duševní disociace.
Společnost, která je postavená na útěku před bolestí, je ideálním trhem.
A tak se bolest prodává. V tabletkách. V rychlých radách. V lákavých slibech. Ale žádný produkt ji neuzdraví. Protože bolest nechce být vymazána. Chce být slyšena. Systém, ve kterém žijeme, je založený na odpojení. Protože člověk, který cítí, je nebezpečný. Vidí skrz. Přestává konzumovat iluze. Odmítá zapomenout, co je skutečné.
Takže nás učí bolest vytěsnit, zdiskreditovat, přemalovat růžově. Ale někde v nás pořád je. Nezmizela. Jen čeká. A ti, kdo se rozhodnou přestat utíkat, často zjistí, že to nebyla bolest, co je ničilo.
Ale ten útěk sám.
Když se podíváme na některé duchovní směry, filozofie nebo staré texty, nacházíme myšlenku, že svět je místem utrpení. Že život tady je utrpení. Že bolest je základní součástí této reality. Ale… něco na tom nehraje.
Země není vězení.
Je to živá, dýchající, neuvěřitelně štědrá bytost. Lesy se obnovují. Voda čistí sama sebe. Tělo se uzdravuje z ran, i když jsme o to vědomě neprosili. Ptáci zpívají. Květiny kvetou. Všechno neustále směřuje ke znovuzrození.
Ne, tahle planeta není místem odsouzení. Je místem možností.
Možná to není realita, co tolik bolí.
Možná bolí náš odpor ji cítit.
Náš zvyk ji řídit, kontrolovat, pojmenovávat, třídit, podřizovat.
Náš strach pustit se a být součástí.
Možná jsme bolest přijali jako výchozí bod, protože jsme zapomněli, jak vypadá opravdové spojení. A právě to nás bolí nejvíc – ta oddělenost.
Utíkáme, protože kdysi to byl jediný způsob, jak přežít. Tělo se naučilo stahovat, zatnout, vypnout. Psychika vytvořila bariéry, aby nevykrvácela z příliš velkého cítění. Strach z bolesti často není náš – ale zděděný. Přenáší se generacemi. Zapsaný v buňkách, v nervovém systému, v kolektivním podvědomí.
Jenže… útěk už není nutný.
Ale protože jsme ho dělali tak dlouho, změnil se v reflex. Už neutíkáme před tím, co je. Utíkáme jen ze zvyku. Zastavit se, zpomalit, nadechnout… To zní jednoduše, ale pro někoho to doslova znamená projít zdí. Znovu navázat kontakt s tím, co jsme dřív ztratili – se sebou. Se svým tělem. Se smutkem, který nebyl slyšen. S pláčem, který jsme si zakázali.
Přestat utíkat neznamená být silný. Znamená to být pravdivý. A pravdivost je často to nejodvážnější, co můžeme udělat. Pravdivost se netvořá na sílu. Ale skrze přítomnost. A tak se to i učíme. Pomalu. Bolestí neprocházíme, abychom trpěli – ale abychom byli svobodní.
Bolest je brána. A to, co je za ní, není utrpení. Je to jasnost. Hloubka. Citlivost, kterou jsme ztratili, když jsme ji začali potlačovat. Protože kdo necítí bolest, necítí ani radost. Ani lásku. Ani dotek.
Utíkáme od bolesti… a cestou necháváme i všechno krásné. Ale co když právě bolest nás spojuje s tím, co je skutečné? Ne s iluzemi o tom, jací bychom měli být. Ne s rolí, kterou hrajeme. Ale s tím, kým jsme doopravdy.
Když bolí srdce, znamená to, že je otevřené. Že ještě žije.
Když bolí ztráta, znamená to, že jsme milovali.
Když bolí ticho, znamená to, že se v něm rodí něco nového.
Bolest je klíč k sobě. A taky k druhým. K soucitu. K pochopení. K důvěře. A možná právě proto je systém postavený tak, aby nás naučil bolesti utíkat – protože člověk, který je s bolestí, je hluboce lidský. A lidskost se nedá ovládnout.
Kdybychom přestali bolest brát jako hrozbu, možná bychom zjistili, že nás nikdy nechtěla zničit. Chtěla nás probudit. Vrátit nás do těla. Do přítomnosti. Do skutečnosti. Bolest není konec. Je to první prasklina ve zdi.
Je to nádech po dlouhém zadržování dechu. Je to hlas, který říká: „Tudy ne – ale támhle jo.“ Bolest nám neříká: „Všechno je špatně.“ Říká: „Tohle potřebuje tvoji pozornost. Tady jsi ještě sám sobě cizí.“ A právě v tom je její dar. Není pohodlný. Ale je pravdivý.
Ne, bolest není problém.
Problém je, že jsme jí přestali naslouchat. Ale každé naslouchání je sbližováním. A každé sbližování je začátkem něčeho nového.
Ještě jedna věc musí být řečena. Ne každá bolest se dá jen tak “procítit”. Ne každá bolest je vlna, která tě očistí a posune dál. Někdy je to tsunami, které tě smete zpátky do místa, odkud ses jen tak tak vyhrabal/a.
Protože ne každý má bezpečný prostor pro svůj nervový systém.
Ne každý má podporu Čas. Zdroje.
A hlavně – ne každý má za sebou jen “obyčejné” smutky.
Někdo má za sebou roky zneužívání. Ponížení. Trauma, které se nedá pojmenovat bez toho, aby se znova nezlomilo celé tělo. V takovém případě útěk není slabost. Je to adaptace. Inteligentní obranný mechanismus, který ti umožnil přežít. A přežít je v tuto chvíli to nejlepší, co můžeš udělat.
To první léčí. To druhé může bolet víc, než je nutné. A proto – soucit. S tím, co naše tělo ještě nezvládá. S částmi nás, které se ještě bojí. S každým, kdo raději necítí, protože to je momentálně bezpečnější. Prožívání bolesti není o heroismu. Bolest je i o moudrosti těla – vědět, kdy zpomalit. A kdy se raději vůbec nedotýkat.
I to je forma lásky.
