Je vedle tebe. Každý den. A přece v tom někdy něco chybí. Ne, není to o lásce – ta tam je. Ale jako by se mezi vámi potichu usadilo… odloučení. Tenhle článek je o tom, co psi často tiše cítí, ale neumí říct nahlas. A taky o tom, jak málo někdy stačí, abychom si byli blíž.
Může být pes osamělý, i když je každý den s námi? I když s námi spí, chodí na procházky, jí vedle nás? I když máme pocit, že pro něj děláme všechno?
Ano. Může.
A někdy právě tehdy nejvíc. Protože osamělost nevzniká z nepřítomnosti těla – ale z nepřítomnosti srdce. Z chvílí, kdy jsme fyzicky nablízku, ale emočně vzdálení. Z toho, když pes hledá spojení – a nenachází ho. Když na něj mluvíme, ale nevidíme ho. Když ho hladíme, ale necítíme ho.
Tento článek – stejně jako všechny, které píšu – nepíšu proto, abych otvírala téma o vině. Kdo už mě chvíli čte, ví, že tady nejsem od toho, abych v lidech otevírala výčitky. Ale občas šťournu do míst, která nejsou úplně příjemná.
Ne proto, abych zraňovala. Ale proto, abychom si společně mohli uvědomovat svá slepá místa – a růst. Spolu. Laskavě. Pravdivě. A pokud je tohle tvůj první článek ode mě… vítej na palubě! 😈
Osamělý pes nemusí vypadat nešťastně. Není nutně zubožený, netřese se v rohu, neběhá zoufale kolem dveří. Osamělý pes se často jen pomalu vzdaluje. Ne navenek, ale uvnitř.
Je tichý. Ztrácí jiskru. Přestává vyhledávat kontakt – nebo naopak příliš naléhavě žádá o pozornost. Není to jeho rozmazlenost. Jako spíš jeho hlad. Hlad po spojení, které nejde nahradit hračkami, triky ani dlouhou procházkou.
Možná si všímáš, že si lehá dál než dřív. Možná přestává reagovat na oslovení. Možná se dívá – ale něco je jinak, chápeš, nevidí tě tak jako dřív. Nebo naopak neodchází ani na krok. Sleduje tě všude. Dýchá s tebou. A přesto… v tom není klid. Je v tom strach.
Tohle nejsou „problémová chování“. Tohle jsou signály osamělosti. Ne osamělosti bez člověka. Ale bez spojení. A být s někým, kdo tu není doopravdy, může být poměrně bolestivé zklušenost, obvzlášť pro tak společenská zvířata, jakými psi jsou.
Pes leží vedle tebe. Je ticho. Venku zpívají ptáci, ale v tobě běží seznam. Co musíš. Co jsi zapomněl/a. Co tě tíží. A on tam jen je. Čeká. Dívá se. Možná ti opře čumák o nohu.
Ale necítí tě.
Myslíš si, že s ním trávíš dost času. Že je to v pořádku. Vždyť s tebou spí, jí, chodí ven. Ale on nehledá tvé tělo. On hledá tebe. Tvůj dech, když opravdu dýcháš. Tvůj dotek, když jsi v něm přítomná(ý). Tvůj pohled, když tě v něm nic neodvádí jinam.
A to se nedá nahradit hodinami, ani pamlsky, ani hrou. To je chvíle, která stojí mimo čas. Malý zázrak, kdy srdce potká srdce. A na tyhle chvíle pes nezapomíná. Ty ho živí. Ne rutina.
Ne že jsi tu. Ale že jsi tu opravdu.
Pes nežije jen pro zážitky. Ani od tebe neočekává nadlidské výkony. Nechce, abys byl(a) pořád veselá(ý), silná(ý), produktivní. Chce tě cítit. Takovou, jaká(ý) jsi. Bez masky. Bez filtru. Bez toho „musím být v pohodě“.
Jeho emoční hlad není o počtu procházek, o druzích her, ani o perfektní výchově. Je o něčem mnohem jednodušším. A vzácnějším a přesto o tom nejjednoduším. Chce vědět, že jsi tady.
Že když se k tobě přiblíží, potká ho měkkost – ne napětí.
Že když na tebe položí hlavu, neucítí proud neklidu, který potlačuješ.
Že když se na něj podíváš, neprojdeš kolem jako prázdná schránka.
On tě nepotřebuje mít pořád usměvavou(ého). Ale když jsi smutná(ý) – a jsi v tom upřímně – to ho sytí víc než úsměv, který jsi si nalepil(a) kvůli němu. Protože pes netouží po dokonalosti. Touží po pravdě. Po napojení.
Po opravdovém „jsi tu“.
Někdy to začíná nenápadně. Zavřeš počítač o pět minut dřív. Sedneš si na zem, ne na gauč. A podíváš se na něj. Doopravdy. Nevoláš ho. Nečekáš, že si hned přijde lehnout do klína. Jen tam jsi. A poprvé po dlouhé době opravdu dýcháš.
Možná ti bude trochu trapně. Možná se rozpláčeš. Možná nebudeš vědět, co se sebou. A to je v pořádku. Protože tohle není žádná nová technika. Ani trénink. Je to neobyčejně obyčejné setkání. Setkání s ním. Ale taky se sebou.
A zajimavé je, že pak možná ucítíš, jak se přiblíží. Vůbec ne protože ho voláš. Ale protože tě zase vnímá. A najednou ti dojde, že to, co chce pes nejvíc, není nový pamlsek, hračka nebo hodina běhání.
Chce tě. Tady. V pravdě. A v úplně obyčejné lidskosti.
A nádherné na tomhle celém je, že tohle celé si můžeš odnést i do jiných vztahů. S lidmi. Dalšími zvířaty. Dokonce i do vztahu s celou přírodou kolem tebe.
Proč tohle všechno všechno vlastně píšu? V poslední době se mi ve více komunikacích se psy opakuje jedno velké a jednoduché téma: „Chci být se svým člověkem. Opravdu. Ne jen v jeho stínu, ale v jeho srdci.“
A nemluvili o větších dávkách pamlsků, delších procházkách nebo prémiových pelíšcích z islandské ovčí vlny. Chtěli přítomnost. Ticho. Jednoduchý společný čas. A taky trochu víc očí, které opravdu vidí, ne jen skenují povrchem jako když scrolluješ telefon.
Tak jsem to napsala.
Ne proto, abych někoho usvědčila z ne-dost-dobrého psího parťáctví, ale protože věřím, že každý, kdo tenhle text dočetl až sem, už dávno tuší, že jeho pes si zaslouží ještě trošku víc… tebe. Píšu to taky jako připomínku pro sebe, protože i já se pořád občas přistihnu být s naší fenkou jen napůl…
Takže pokud se ti to nedaří každý den? V pohodě. Mně taky ne. Ale když se to podaří, poznáš to. Podle toho, jak si lehne vedle tebe… a nádherně vydechne.
