Mluvíme o „návratu do přírody“, jako bychom ji někdy opustili. Jenže jedna část téhle pravdy je mnohem syrovější – i krásnější. Nejsi jen člověk, co hledá Zemi. Jsi i Země, co si právě teď připomíná, že žije. Tenhle krátký text je připomínkou, že nepotřebujeme jít nikam. Stačí si uvědomit, kým jsme.
Opravdu. Není kam se vracet. Ta fráze „vracet se do přírody“ zní hezky, ale ráda bych si upřesnila, jestli všichni vnímáme celou část téhle půl-pravdy. Jako by příroda byla někde tam venku. Jako by se do ní dalo vstoupit, jako do kavárny, když máš volný víkend. Jako by to byl výlet, a ne to, čím jsi od začátku byl·a. Ale příroda není „tam“.
Příroda je v tobě. Ty jsi ona. Každá buňka tvého těla vznikla ze stejných prvků jako hory, řeky, kapradiny a srnky. V tvém těle tepe země. Je ve tvých slinách, v kostní dřeni, v tvém neklidu před bouřkou. Je v tom, jak usínáš, jak se potíš, jak ti v noci duní srdce do žeber. Příroda nejsi ty v lese. Příroda jsi ty, když se přestaneš snažit být něco jiného.
Proč tedy pořád mluvíme o návratu, když si to celé stačí jen uvědomit?
Tvoje tělo není produkt civilizace. Není to omyl vývoje, který se „vzdálil přírodě“. Je to příroda. Tělo je příroda. Chemických prvků z hlíny máš plné nehty, i když sedíš u počítače.
Zem tě drží v každém kroku, v každém pádu, ve všech tvých těžkých dnech. Jsi z vody, která pamatuje moře dávno před tím, než jsi dostal·a jméno. Máš oheň v břiše, když miluješ, když se zlobíš, když tvoříš. A vítr v plicích. S každým nádechem si tě příroda připomíná.
Nemusíš se znovu spojit. Ty už jsi spojení. Jen jsi to přehlušil·a hlukem, co ani není tvůj.
„Půjdu si vyčistit hlavu ven do přírody.“
„Musím vypadnout z města.“
„Takhle si jednou pořídím malou chajdu v lese…“
Zní to hezky. Ale mezi řádky se vždycky ozývá to samé: Oddělení. Jako by příroda byla někde jinde. Jako bys do ní musel·a cestovat. Jako bys bez její přítomnosti přestával·a existovat celistvě.
Ale ty jsi v ní pořád.
Neztratíš přírodu tím, že jsi v bytě. Ztratíš ji tím, že zapomeneš, že je v tobě. Když říkáš, že chceš „ven“, říkáš, že jsi uvnitř něčeho cizího. Ale co když to „venku“ je ve skutečnosti tvoje přirozenost? A to „uvnitř“ je jen kulisa, co tě na chvíli odloučila od toho, co nikdy nezmizelo?
Takže jasně. Jo. Jdi ven. Ale ne proto, abys někam přišel·a.
Jdi ven, abys se v sobě znovu potkal·a.
Všechno to hledání spojení. Ty kurzy, meditace, rituály… Jsou krásné. Pomáhají se ztišit, znovu cítit. Ale na konci dne nejsi ty, kdo hledá Zemi.
Ty jsi Země.
Skrz tvé tělo se dívá sama na sebe. Tvýma rukama se dotýká květin, které vypěstovala. Tvýma očima pozoruje oblohu, kterou celý život chrání. Když tě něco bolí, to Země v tobě pláče. Když se rozesměješ, to se v tobě rozprší jaro.
Nemusíš hledat spojení. Ty jsi tím spojením. Vždycky jsi byl·a. Jen sis to na chvíli nechal·a vzít. Tak přestaň předstírat, že jsi tu jen jako host.
Přestaň se ptát, jestli tě příroda přijme zpátky.
Protože ty jsi nikdy nebyl·a pryč.
Nemusíš nikam chodit. Nemusíš nic hledat, zlepšovat, opravovat. Jsi tady. Jsi tím. Zem tě má ve svém dechu. Voda tě zná po jméně, které sis ještě nedovolil·a vyslovit. Vítr tě nese, i když stojíš. A oheň v tobě nikdy nevyhasl.
Jestli chceš jít do přírody, polož si ruku na srdce a zavři oči.
Tohle je ten les.
Tohle je ta řeka.
Tohle je ten návrat, který celou dobu hledáš.
