Když mi lidi říkali: „pojď do srdce“, myslela jsem si, že už tam dávno jsem. Jak jsem se mýlila. Víc odříznutá už jsem snad ani být nemohla. Tento článek je o cestě, kterou jsem musela projít, abych opravdu slyšela – nejen zvířata, ale i sama sebe. Možná bude i pro tebe malým majákem, pokud se ztrácíš v hlavě a toužíš konečně opravdu naslouchat.
Často si myslíme, že když o zvířatech víme hodně, budeme jim líp rozumět. Že když máme nastudované signály, výrazy, řeč těla, dokážeme se s nimi skutečně spojit. Ale pak přijde moment – všechno je podle příruček zdánlivě perfektní, ale zvíře svým jednáním úplně vybočuje z tabulek.
Něco prostě neladí.
A tehdy si uvědomíš, že vědět neznamená být ve spojení. Protože spojení nevzniká v hlavě. V hlavě možná můžeme hledat “správné odpovědi”. Ale proč? Když v srdci už dávno slyšíme pravdivě.
A zvířata, ta to poznají. Poznají, jestli jsi tam, protože máš nějakou agendu (i když si to ani ty neuvědomuješ…) nebo jestli jsi skutečně v přítomnosti. Jestli chceš něco vědět – nebo jestli je v tobě ochota i síla se skutečně dotknout duše k duši.
Tento článek je o cestě. O tom, jak jsem i já musela vystoupit z myšlenek, představ, domněnek. A pomalu sejít do prostoru, který je tichý, syrový a naprosto živý. Do místa setkání, kde slova opravdu nejsou potřeba – protože tam mluví srdce.
Možná tě to překvapí, ale rozhodně nepatřím mezi jedince, co slyší zvířátka od narození. Bývala jsem šíleně v hlavě. Dokonce tak moc, že jsem dlouho ani netušila, že jsem „v hlavě“. Moje vlastní hlava tu pravdu přede mnou úplně schovala. Upřímně – myslela jsem si, že tohle je život.
Že to, že analyzuju každou reakci, každý pocit, že přemýšlím o tom, jak přestat tolik přemýšlet – je normální. 😅 Když mi někdo řekl „jen se nalaď na zvíře“, moje hlava už jela: OK, jak se to dělá? Je na to nějaký postup? Co když si to budu jen představovat? Dělám to dobře?
Celé moje tělo žilo pod nadvládou mysli. Každý zážitek jsem překládala do myšlenek, každé ticho potřebovala pochopit. A to je přesně ono – být „v hlavě“ v komunikaci se zvířetem. Znamená to být odpojená od těla, od dechu, od prostoru mezi slovy.
Myslela jsem si, že jsem napojená – ale byla jsem přetížená. Myslela jsem si, že naslouchám – ale ve skutečnosti jsem neustále kontrolovala, co vnímám, a jestli to vůbec dává smysl.
A co víc – v té snaze dělat to správně jsem nevědomky vysílala zvířeti úplně jiný signál: „Potřebuju výsledek.“ A to spojení dusilo. Zvíře totiž pozná, když jsi v hlavě. Neodsuzuje tě za to – ale neotevře se ti nikdy naplno, protože energie hlavy není bezpečná. Je neklidná. Hledá. Tlačí. Ale když jen na malou mikrosekundu povolíš zvíře ti řekne, klidně i beze slov: „Až se ztišíš, až se ukotvíš, až se přestaneš snažit… pak jsem tady.“
Dlouho jsem si myslela, že „být v srdci“ je o tom, být milá. Otevřená. Vřelá. Ale ve skutečnosti to bylo o odvaze zůstat, i když to děsí, bolí, křičí nebo nemá logický smysl. O ochotě nechat se zasáhnout, místo toho, abych to hned rozebrala. Srdce není sentimentální. Srdce je syrové. Nahé. Přítomné. A v komunikaci se zvířaty je to právě ono, kdo slyší, i když hlava nerozumí.
Když jsem začala zkoušet komunikovat „ze srdce“, musela jsem přestat hledat jistotu. Musela jsem pustit všechno, co po mně mysl chtěla. Přestat čekat, že to „nějak ucítím“ správně. Musela jsem si spíš a hlavně uklidit v sobě natolik, abych vůbec zaznamenala, že ke mně něco přichází.
„Srdce člověka je velmi podobné moři, má své bouře, má své přílivy a ve svých hloubkách má i své perly.“
- Vincent Van Gogh
Zvířata mluví skrze pocit. Tělo. Intuici. A srdce je ten nástroj, který je schopný tyhle jemné vlny zachytit. Nezáleží na tom, jestli slyšíš větu, nebo jen cítíš tlak na hrudi. Jestli vidíš obraz, nebo jen víš, co to zvíře potřebuje.
Důležité je to, jestli jsi ochotná/ý být v tom kontaktu opravdová/ý. Tady a teď. Bez snahy „uspět“. Bez filtru. Jen dýchat. Být. Naslouchat. A někdy… právě tehdy, když úplně přestaneš hledat, začneš slyšet.
Když jsem začala pomáhat v centru pro týrané pejsky, měla jsem možnost se velmi zblízka učit, jak zvíře reaguje na to, co se děje ve mně, a ne na to, co mu říkám nebo dělám… Někde tam jsem začala opravdu zpomalovat. A začala se opravdu dívat. Ne jen na ně – ale i na sebe.
Zvířata nás čtou bez předsudků. Bez hodnocení. Ale čtou nás do morku kostí. Cítí náš klid i vnitřní chaos. Vnímají, jestli jsme tu skutečně – nebo se jen snažíme být tu správně. Měla jsem situace, kdy jsem chtěla pejska „zklidnit“. Mluvila jsem tichým hlasem, dýchala pomalu, tvářila se mírumilovně, používala všechny konejšivé signály… a on stejně jen couval. Utíkal. Vrčel.
Musela jsem si přiznat, že uvnitř jsem byla nervózní, roztřesená, plná pochyb. A přesně to on cítil. Ne moje slova, ale to, co bylo pod nimi. Až když jsem se ukázala pravdivá, roztřesená, plná pochyb, ale upřímná: taky se bojím, nevím co mám dělat, ale jsem tady i tak pro tebe, všimla jsem si, že něco v jeho očích se změnilo. Zjihlo. Někde tam začal náš vztah. Dvou ztracených duší, které nevědí, co dělat.
Zvířata nás vedou k pravdivosti. Nechtějí od nás dokonalost – chtějí nás cítit takové, jací jsme. Bez masek. A když se jim takhle ukážeme, bez pózy, bez hraní na výkonnost, něco se změní.
Někdy se zvíře přiblíží. Někdy jen jemně změní postoj. Ale hlavně – změní se vztah. Protože v tu chvíli už nejde o metodologický přístup. Jde o to, že dvě živé bytosti teď navzájem stojí před sebou pravdivě. A to samo o sobě je velmi příjemné, často i léčivé.
Někdy se to stane tiše. Zvíře se podívá. Já dýchám. A něco klapne. Není to jaka „aha moment“. Je to tělesné. Energetické. Jako když se dva nástroje konečně naladí na stejnou frekvenci.
Najednou vím. Nevím jak, nevím proč – ale vím, co zvíře cítí. A vím, že zvíře ví co cítím já. Protože ten okamžik není jednostranný. Je to jako otevřená brána oběma směry.
Nejsou tam slova. A když přijdou, jsou jen tenkým filmem přes hlubší proud, kterým nikdy nezachytím všechno. Lidem také často přichází obraz. Zvuk. Chuť. Zvláštní vjem v těle. Ale je to jen vrstva. Nad něčím velkým a hlubokým. A přesně s tím přichází i pocit, že jste propojeni za hranicí jazyka.
Vzpomínám na jednoho koně. Hrdé tělo, klidné oči. Můj úkol byl nabídnout jí možnost léčení. Byla jsem nejistá, snažila se „tam být dobře“. Nic. Jen stála. A pak jsem se nadechla, úplně pustila tu snahu… a ona přišla. Pomalu. Uvolněně. A začala mě vést.
Přesně v ten moment, kdy jsem přestala tlačit – a začala být. Tenhle okamžik není extatický. Je tichý. Ale ve své tichosti má sílu, která rozpustí celé hradby okolo duše, které si něvědomky nosíme. A ty pochopíš: tohle není o technice.
Tohle je souznění. Setkání. Tanec duší.
Více na toto téma najdeš také ve článku: Komunikace se zvířaty jako tanec duší.
Ha. Tohle možná mnohé z vás pobaví, ale pro mě nikdy nebylo těžké se snažit. Ale bylo extrémně těžké pustit snahu. A věřit, že to, co přijde, bude stačit.
Důvěra není pasivní. Důvěra je aktivní odvaha nesahat na to, co se právě děje. Nechat věci vyplynout. Nepotřebovat jistotu. Nerozebírat všechno do posledního detailu. A to bývalo pro mou mysl často velké utrpení.
V komunikaci se zvířaty to bylo patrné. Když jsem začínala, chtěla jsem si být jistá, že si to nevymýšlím. Že to, co slyším nebo cítím, není jen moje fantazie. Ale v tom tlaku na „ověření“ jsem zároveň ztrácela napojení. A zvířata mi to často zmiňovala - jak laskavá na mě byla.
Zpětně jsem pak pochopila, jak si mě ze začátku i testovala. Klidně si ze mě dělala legraci, jako součást mého vlastního “výcviku”: dokážeš říct lidem i takovou blbinu? I věci, co nemají hlavu a patu? Budeš věřit? Nám i sobě?
Zvířata nás nevedou přes důkazy. Vedou nás přes pocit, že jsme v souladu. A ten pocit poznáš jedině, když ho nezkoumáš pod mikroskopem. Když ho prostě cítíš – a dovolíš si ho přijmout.
Důvěra je i v tom, slyšet něco nepříjemného. Zvíře mi někdy ukáže bolest. Zklamání. I věci, které jsem před sebou sama zavírala. A tehdy je důvěra zůstat s tím. Neutéct zpátky do hlavy. Nechránit se před pravdou.
Zvířata to poznají.
A když vidí, že jsem opravdu ochotná slyšet… otevřou se víc, než jsem si kdy uměla představit.
Tahle cesta pro mě nebyla rychlá a popravdě myslím, že jsem stejně jen někde na začátku. Nebylo to o tom, že jsem se jedno ráno probudila a najednou to „uměla“. Bylo a je to o pomalém odkládání všeho, co mi brání být tou, která slyší. A někdy to znamenalo i opustit celý způsob, jakým jsem do té doby vnímala svět.
Srdce neřve. Nepřesvědčuje. Nepotřebuje mít pravdu.
Ale když se mu naučíš důvěřovat, otevřeš dveře, které žádná kniha, kurz ani metoda nedokážou odemknout.
Zvířata mluví pořád. Každým pohledem, tichem, pohybem. A když se ztišíš natolik, že uslyšíš hlas svého vlastního dechu, možná zjistíš, že odpovědi byly celou dobu ve tvém vlastním těle.
Tahle cesta mě nezměnila v někoho nového. Spíš mi pomohla se konečně opravdu potkat. Skutečně sama se sebou. Skrze jejich zvířecí oči.
A to je obrovský dar.
Pokud tě toto povídání bavilo, moc doporučuji úvodní článek na téma: Co je intuitivní komunikace se zvířaty a jak ji v sobě objevit.
