Často se mě ptají, jak to můžu dělat. Jak unesu mluvit se zvířaty, která si prošla tím nejhorším. Odpověď? Neunesu. Někdy si jejich příběh sedá ve mně celé dny. Ale zvířata mě učí něčemu, co nedokáže žádná kniha – dívat se na svět (i člověka) bez soudu. A právě to mi dává sílu zůstat. Naslouchat. A nést jejich příběhy dál.
Tento článek věnuji všem zvířatům, která si prošla bolestí, jakou by nemělo zažít žádné srdce. Těm, která byla zrazena – a přesto dál věří. Těm, jejichž tělo pamatuje bolest i utrpení, ale duše se rozhodla zůstat jemná. Těm, která se zvedla z popela a neprosí o lítost, jen o laskavé vidění.
Děkuji vám.
Za vaši moudrost, která nemluví okázale.
Za vaši důvěru, kterou si jako lidský druh jen stěží zasloužíme – a přesto ji dáváte.
Za to, že nás učíte, co to znamená neodsuzovat. Neutíkat. Milovat.
Jste naši tiší učitelé.
A já se vám každý den hluboce skláním.
Někdy se mě lidé ptají, jak to můžu dělat. Jak můžu mluvit se zvířaty, která si prošla peklem. Jak unesu slyšet, co zažila. Co cítila. Jak byla sama. Jak trpěla. A já chápu, proč se ptají. Protože někdy si úplně stejnou otázku kladu i já.
Nebudu lhát – není to lehké.
Není snadné cítit v těle, jaké to je být zlomený pes. Jak silně bolí koně, když ho nikdo doopravdy neslyší. Cítit jejich dech, když se bojí nadechnout. Jejich tělo, které se napíná dřív, než se cokoliv stane. Není snadné nechat tím vším projít svoje vlastní srdce – a přitom zůstat jemná. Dýchat dál. A naslouchat.
Někdy mi trvá dny, než se rozhovor ve mně usadí. Než ho přestanu cítit ve svalech. V kostech. Než mě ty děsivé obrazy přestanou strašit v noci. Ale řeknu vám jedno.
Ta bolest většinou už není jejich. Je moje.
Zvířata… zvířata taková nejsou. Oni nejsou svým zraněním. Oni žili něco, co jim ublížilo – ale oni nejsou ta bolest. A většina z nich… když dostanou prostor se uzdravit, se k tomu už ani nechce vracet.
Žijí dál přítomností. Radostí. Světlem.
A jen když se rozhodnou – když mi dovolí nahlédnout – ukáží mi, jak to tehdy bylo. Ne proto, abych to nesla. Ale abych to viděla. Abych pochopila. A v tom je to největší učení.
Není to ten příběh bolesti, co mě srazí na kolena. Nejsou to ty slova o tom, co všechno se jim stalo. To, co mě zasáhne nejvíc… je to, jak se dívají na lidi teď. Jak si vyberou nového člověka – a milují ho. Jak v něm vidí to, co on sám možná ještě vůbec nevidí.
Měla jsem rozhovor s fenečkou. Měla za sebou věci, které se mi těžko popisují i teď. Ale ona? Ona mi mluvila o tom, jak se jí líbí nový domov. Jak se učí nebát. Jak by si jen přála, aby ji její člověk víc viděl v tom, jaká je, než aby se díval na její minulost. Nechtěla litovat. Chtěla přítomnost.
Také jsem cítila, jak mu věří. Po všem. Po tom všem. Věří.
A tohle je ten moment, kdy pláču celou duší. Ne kvůli bolesti. Ale z toho, jak silná může být něha. Jak zvíře, které zažilo temnotu, pořád dává světlo. Jak mě to učí dívat se na svět i lidi jejich laskavýma zvířecíma očima.
Často teď od lidí slyším věty, které uvíznou ve vzduchu:
„Tuhle věc jsem nikdy nikomu neřekl…“
„Tohle jsem si nikdy nepřiznala ani sama sobě…“
A já jen tiše sedím, naslouchám a vím, že to není náhoda. Protože když otevřeš dveře ke zvířeti, které si prošlo peklem otevře se i něco v tobě. A právě díky tomu, že se učím dívat se na člověka očima zvířat – ne těma svýma, ne skrze domněnky, ale skrze to, co cítí oni – vznikne prostor, kde není soud.
Kde se můžeš nadechnout úplně jinak. Kde se můžeš ukázat… celý·á. A tohle je možná ta největší část mé práce. Není to o tom, říct ti, co si tvé zvíře myslí. Je to spíše o tom, předat ti jeho pohled na tebe.
Někdy je plný lásky. Někdy i bolesti. Ale vždycky je opravdový. A čistý.
A díky tomu se mohou dít věci, kterým lidé říkají zázraky.
Já jim říkám návraty.
Návraty domů.
Není to proto, že bych byla silná. Není to proto, že by mě bolest zvířat nebolela. Ale protože jsem se naučila neutíkat. A zvířata mě v tom vedou. Protože oni neutíkají.
Učí mě dívat se. Dýchat. Nehodnotit.
Učí mě, že nic není jen černé nebo bílé. Že i za tím nejtemnějším příběhem může být světlo. A že důvěra, kterou k nám zvířata chovají, je někdy až bolestně krásná. Zvířata nám věří. Jsou s námi trpělivá. Tak rychle nám odpouští naše chyby. A tím vším, nás učí být lepšími lidmi.
Právě proto to můžu dělat.
Protože věřím, že každý rozhovor, i ten nejbolavější, má smysl. A protože vím, že když se člověk podívá na sebe očima zvířete a obvzláště těch, která si opravdu prošla peklem… může se začít uzdravovat malý kus světa - a to pro mě není málo.
Říkám si, že pak… snad… i ta největší bolest alespoň nebyla úplně zbytečná.
A jestli jsi dočetl/a až sem a toto téma se tě hluboce dotýká, moc doporučuju přečíst si inspirativní povídání ze setkání s nádhernou duší psí fenky Lady: Posvátné loučení.
