Telepatie existuje. Otázka je, proč jsme ji přestali používat?

Co když je telepatie hlavně o odvaze připustit, že mezi námi, zvířaty a přírodou může existovat daleko hlubší spojení, než zatím dokážeme vysvětlit? A stojí za to tuhle možnost skutečně prozkoumat?
Telepatie se zvířaty, přírodou i lidmi

Někdy si říkám, kdy jsme se to s takovou vážností rozhodli, že skutečné je jen to, co dokážeme změřit nějakým přístrojem, napasovat do tabulky nebo prohnat matematickým vzorcem?

A ne, nechci tu dnes útočit na vědu. Naopak: věda je také nádherný způsob, jak žasnout nad světem. Jenže se mi zdá, že si člověk občas plete „zatím neumím vysvětlit“ s „to určitě neexistuje“.

A právě někde v tomhle prostoru podle mého skromného názoru žije téma telepatie: provokativní, neuchopitelné a pro mnoho lidí velmi citlivé.

‍

Co to je, ta telepatie?

Telepatii můžeme definovat jako přenos informace (myšlenek, emocí nebo obrazů) mezi lidmi i dalšími živými bytostmi, a to zcela bez použití zvuků – slov, ale také jakékoliv neverbální komunikace.

Oficiální vědecké důkazy pro podporu existence telepatie nejsou zatím dost přesvědčivé a oficiálně potvrzené. To je fér říct si nahlas. Současně je ale také fér nezlehčovat prožitky lidí (včetně mě 😈), kteří opakovaně telepatii zažívají. Ať už se zvířaty, přírodou či jakkoliv jinak.

‍

Na čem se všichni shodneme?

Zvířata nepoužívají slova, a přesto statisíce majitelů zvířat někdy zažily to, že přesně věděly, že se s jejich zvířetem něco děje nebo že něco potřebuje – a často to zvíře nebylo ani ve stejné místnosti.

Nejen na tomhle webu najdeš asi tisíckrát informaci o tom, že zvířata komunikují neustále. Držením těla, dechem, napětím svalů, pohledem, hlasem, pachem, tempem pohybu i tím, kam obrací svou pozornost.

Zřejmé také je, že třeba pes pozná náš stav často dřív, než jej dokážeme pojmenovat my sami (viz asistenční psi…). Kůň okamžitě zareaguje i na velmi drobné napětí v těle. Kočka si někdy lehne přesně tam, kde nás to bolí, a začne vrnět frekvencí, která už byla vědeckou komunitou uznána jako léčivá. Je to vše náhoda? Kdo ví…

Část těchto jevů lze určitě vysvětlit citlivým čtením neverbálních signálů. Ale to samo o sobě není „méně magické“. Je to fascinující připomínka toho, že nejsme jen koulející se hlavy na nohách: jsme živé bytosti vysílající a přijímající tisíce jemných zpráv.

Na co si dát pozor?

My lidé, kteří se věnujeme komunikaci se zvířaty, často popisujeme ještě něco navíc: obrazy, pocity, tělesné vjemy nebo náhlé jasné vědění. Záleží na každém, jak svou telepatickou zkušenost prožívá — každý jsme originál. Neméně důležité je ale nezaměňovat ani toto za neomylnou pravdu.

Dobrá komunikace se zvířetem proto vždy začíná pokorou: ztišit se, netlačit na odpověď, informace si ověřovat v realitě a být připravení uznat, že jsme se i my mohli splést nebo si něco nepřesně vyložit.

‍

Příroda jako nejlepší učitelka telepatie

Moderní člověk se naučil dívat na přírodu často jako na zdroj, scenérii nebo problém k vyřešení. Jenže les není jen továrna na dřevo nebo wellness kulisa. Řeka není jen zurčící voda. Půda není jen výrobna jídla.

Když se zastavíme v přírodě na dostatečně dlouhou dobu (a tato doba bude pro každého z nás úplně jiná), začne se měnit kvalita naší pozornosti.

Vnímáme vítr na kůži, rytmus zpěvu ptactva, vlhkost půdy, pohyb světla, vlastní dech. Neznamená to nutně, že nám strom právě posílá dechberoucí poselství. Může to ale znamenat, že se znovu učíme jakémusi opomenutému vztahu — protože vztah vždy začíná nasloucháním.

Některé dnešní kultury nikdy neztratily vědění toho, že svět je živý a že člověk není jeho pánem, ale účastníkem. Stále takto žijí mezi námi. A tak třeba i díky nim bychom mohli jen skrze takové prosté pozorování brzy zjistit, zda nás takové poznání třeba náhodou nevede k větší péči, pokoře a odpovědnosti. Co myslíš?

‍

Úžas bez přehnané naivity

Telepatie je téma, u kterého se snadno sklouzne do dvou extrémů. Jeden říká: „To jsou nesmysly, nic takového neexistuje.“ Druhý říká: „Každý vnitřní pocit je jistá zpráva z vesmíru.“

Ani jedno není ideální.

Můžeme zůstat racionální, aniž bychom ztratili naši zvědavost. Můžeme si také vážit naší intuice, aniž bychom jí odevzdali všechnu naši zodpovědnost a naše rácio.

Můžeme zkoumat zvláštní zážitky, sdílet je, vést si záznamy a hledat souvislosti. A přitom nepřestat chodit k lékaři, když je zvíře nemocné, a nebrat všechny „vnitřní hlasy“ jako omluvu za naše chování, za které se nám zrovna moc nechce převzít zodpovědnost.

Úžas za mě není opakem kritického myšlení.
Úžas je podle mě právě jeho začátek.

Telepatie se projevuje způsobem, kterému ještě úplně nerozumíme, ale jednoznačně tu tento fenomén existuje.

Třeba je část toho, čemu tak říkáme, jen mimořádně jemná práce nervového systému, těla a pozornosti. Ale třeba je pravda nakonec ještě podivuhodnější, než si dnes dokážeme představit. Kdo ví.

Ať už je odpověď jakákoli, stojí mi za to znovu se učit vnímat. Zvířata. Stromy. Ticho. Druhé lidi. Sebe. Třeba už jen proto, abych nebyla tak zatraceně odpojená od všech bytostí, včetně sebe samé…

— Martina Matheo, Komunikátorka se zvířaty a přírodou
Kategorie článku:

Další články z této kategorie:

Ilustrace kočky, psa a koně

Vyčítají nám zvířata naše chyby?

Zvířata nevnímají chyby jako lidé. Cítí energii, pravdu, přítomnost. Tenhle článek je pro každého, kdo někdy zažil ten tíživý pocit, že něco pokazil. Možná bude úlevou slyšet, že pro zvířata není důležitá dokonalost – ale opravdovost. A že i když lidské srdce pochybuje, to zvířecí často zůstává otevřené, tiché a věrné.
Přečíst si více
Ilustrace mladé ženy v tichém propojení s koněm – symbol důvěry a intuitivní komunikace mezi člověkem a zvířetem

Jak poznat, že si komunikaci se zvířetem nevymýšlím?

Cítíme něco… a vzápětí přijde pochybnost: „Nevymýšlím si to?“ Tento článek je bezpečným prostorem pro všechny, kdo se učí naslouchat zvířatům intuitivně a chtějí si víc věřit. Společně se podíváme, jak rozeznat intuici od fantazie, jak reaguje zvíře, když nás skutečně slyší – a proč někdy stačí přestat chtít důkaz… a prostě jen vnímat.
Přečíst si více
Olejová malba ženy popíjející horký nápoj dívající se na šumavský les a mlhu v něm, vedle ní je spokojeně zachumlaný pejsek

Brána mezi světy je z mlhy a ticha

Když padá mlha, mám pocit, že se svět vrací do snu, ze kterého jsme kdysi procitli. Všechno se stane měkkým a pomalým, jako by sama Země zapomněla, že má mít tvar. Jdu cestou, kterou nevidím, a přesto ji cítím pod nohama. Vzduch voní mokrým listím a tichem. Mlha mě obklopuje a já v ní ztrácím myšlenky i směr. Zůstává jen dech, který je můj i její. V těch chvílích nejlépe chápu, že svět nepotřebuje být viděn, aby byl skutečný.
Přečíst si více
Ilustrace světlušky v noci

Světluška: Setkání se světlem, které se ztrácí

Tohle setkání mě zasáhlo víc, než bych čekala. Nikdy jsem světlušku neviděla takhle z blízka, necítila její světlo ve svých dlaních. Nejspíš právě proto mi připomněla něco, co jsem v sobě skoro zapomněla. Psala jsem tenhle článek se zvláštním pocitem něhy i smutku — protože světlo světlušek pomalu mizí. A s ním i něco v nás.
Přečíst si více