Někdy si říkám, kdy jsme se to s takovou vážností rozhodli, že skutečné je jen to, co dokážeme změřit nějakým přístrojem, napasovat do tabulky nebo prohnat matematickým vzorcem?
A ne, nechci tu dnes útočit na vědu. Naopak: věda je také nádherný způsob, jak žasnout nad světem. Jenže se mi zdá, že si člověk občas plete „zatím neumím vysvětlit“ s „to určitě neexistuje“.
A právě někde v tomhle prostoru podle mého skromného názoru žije téma telepatie: provokativní, neuchopitelné a pro mnoho lidí velmi citlivé.
Telepatii můžeme definovat jako přenos informace (myšlenek, emocí nebo obrazů) mezi lidmi i dalšími živými bytostmi, a to zcela bez použití zvuků – slov, ale také jakékoliv neverbální komunikace.
Oficiální vědecké důkazy pro podporu existence telepatie nejsou zatím dost přesvědčivé a oficiálně potvrzené. To je fér říct si nahlas. Současně je ale také fér nezlehčovat prožitky lidí (včetně mě 😈), kteří opakovaně telepatii zažívají. Ať už se zvířaty, přírodou či jakkoliv jinak.
Zvířata nepoužívají slova, a přesto statisíce majitelů zvířat někdy zažily to, že přesně věděly, že se s jejich zvířetem něco děje nebo že něco potřebuje – a často to zvíře nebylo ani ve stejné místnosti.
Nejen na tomhle webu najdeš asi tisíckrát informaci o tom, že zvířata komunikují neustále. Držením těla, dechem, napětím svalů, pohledem, hlasem, pachem, tempem pohybu i tím, kam obrací svou pozornost.
Zřejmé také je, že třeba pes pozná náš stav často dřív, než jej dokážeme pojmenovat my sami (viz asistenční psi…). Kůň okamžitě zareaguje i na velmi drobné napětí v těle. Kočka si někdy lehne přesně tam, kde nás to bolí, a začne vrnět frekvencí, která už byla vědeckou komunitou uznána jako léčivá. Je to vše náhoda? Kdo ví…
Část těchto jevů lze určitě vysvětlit citlivým čtením neverbálních signálů. Ale to samo o sobě není „méně magické“. Je to fascinující připomínka toho, že nejsme jen koulející se hlavy na nohách: jsme živé bytosti vysílající a přijímající tisíce jemných zpráv.
My lidé, kteří se věnujeme komunikaci se zvířaty, často popisujeme ještě něco navíc: obrazy, pocity, tělesné vjemy nebo náhlé jasné vědění. Záleží na každém, jak svou telepatickou zkušenost prožívá — každý jsme originál. Neméně důležité je ale nezaměňovat ani toto za neomylnou pravdu.
Dobrá komunikace se zvířetem proto vždy začíná pokorou: ztišit se, netlačit na odpověď, informace si ověřovat v realitě a být připravení uznat, že jsme se i my mohli splést nebo si něco nepřesně vyložit.
Moderní člověk se naučil dívat na přírodu často jako na zdroj, scenérii nebo problém k vyřešení. Jenže les není jen továrna na dřevo nebo wellness kulisa. Řeka není jen zurčící voda. Půda není jen výrobna jídla.
Když se zastavíme v přírodě na dostatečně dlouhou dobu (a tato doba bude pro každého z nás úplně jiná), začne se měnit kvalita naší pozornosti.
Vnímáme vítr na kůži, rytmus zpěvu ptactva, vlhkost půdy, pohyb světla, vlastní dech. Neznamená to nutně, že nám strom právě posílá dechberoucí poselství. Může to ale znamenat, že se znovu učíme jakémusi opomenutému vztahu — protože vztah vždy začíná nasloucháním.
Některé dnešní kultury nikdy neztratily vědění toho, že svět je živý a že člověk není jeho pánem, ale účastníkem. Stále takto žijí mezi námi. A tak třeba i díky nim bychom mohli jen skrze takové prosté pozorování brzy zjistit, zda nás takové poznání třeba náhodou nevede k větší péči, pokoře a odpovědnosti. Co myslíš?
Telepatie je téma, u kterého se snadno sklouzne do dvou extrémů. Jeden říká: „To jsou nesmysly, nic takového neexistuje.“ Druhý říká: „Každý vnitřní pocit je jistá zpráva z vesmíru.“
Ani jedno není ideální.
Můžeme zůstat racionální, aniž bychom ztratili naši zvědavost. Můžeme si také vážit naší intuice, aniž bychom jí odevzdali všechnu naši zodpovědnost a naše rácio.
Můžeme zkoumat zvláštní zážitky, sdílet je, vést si záznamy a hledat souvislosti. A přitom nepřestat chodit k lékaři, když je zvíře nemocné, a nebrat všechny „vnitřní hlasy“ jako omluvu za naše chování, za které se nám zrovna moc nechce převzít zodpovědnost.
Úžas za mě není opakem kritického myšlení.
Úžas je podle mě právě jeho začátek.
Telepatie se projevuje způsobem, kterému ještě úplně nerozumíme, ale jednoznačně tu tento fenomén existuje.
Třeba je část toho, čemu tak říkáme, jen mimořádně jemná práce nervového systému, těla a pozornosti. Ale třeba je pravda nakonec ještě podivuhodnější, než si dnes dokážeme představit. Kdo ví.
Ať už je odpověď jakákoli, stojí mi za to znovu se učit vnímat. Zvířata. Stromy. Ticho. Druhé lidi. Sebe. Třeba už jen proto, abych nebyla tak zatraceně odpojená od všech bytostí, včetně sebe samé…
