Mluvit se zvířaty zní krásně. A také to krásné je. Ale než do toho vstoupíš, zeptej se nejdřív, jestli jsi opravdu připraven(a) slyšet všechno – i to, co nemusí být úplně příjemné. Komunikace se zvířaty totiž není o tom, jak zvíře „spravit“. Často spíš otevírá staré, zaprášené dveře… a jakmile se jednou otevřou, už je nejde jen tak zavřít.
Řeknu ti něco, co tě možná překvapí. Komunikace se zvířaty ti nepřináší návod, jak být lepším pánem/paničkou. Není to ani metoda, jak se konečně dozvědět, proč tě pes neposlouchá nebo proč kočka nechce zůstat doma.
Komunikace se zvířaty je pozvání. Do prostoru, kde zvíře přestane být objektem a stane se partnerem. A chci tě upozornit, že ten prostor… někdy bolí. Proto čím dál častěji lidem říkám: „Než se zeptáš, zvaž, jestli jsi připraven/á slyšet úplně cokoliv.“
Protože komunikace se zvířaty není hra. Komunikace se zvířaty mění celé paradigma. Komunikace se zvířaty otevírá úplně nový prostor pro pořádně hluboký vztah. A jak víme, vztahy nejsou vždycky snadné.
Zvíře ti klidně může říct, že je už vážně unavené z toho, jak moc mu nerozumíš. Že se už nemůže dívat na to, jak se ničíš. Nebo, že něco, co děláš s láskou, mu ve skutečnosti docela ubližuje. Také se může stát, že procítíš, že tě miluje tak hluboce, až tě to rozloží na kusy, protože si něco takového už dávno nedovoluješ cítit…
Jestli do toho chceš jít – tleskám, klaním se a držím ti místo.
Ale připrav se na jednu věc: komunikace se zvířaty NIKDY není jen o zvířatech.
Je taky o tobě.
Lidé si někdy romanticky představují, že komunikace se zvířaty je jako tajný jazyk, který se jednou naučíš – a pak už jen pokládáš otázky a sbíráš odpovědi jako moudré vzkazy od přírody. Jenže skutečnost bývá mnohem surovější. Ale za mě taky krásnější.
Zvíře ti často neřekne, co chceš slyšet. Ale řekne ti, co potřebuješ vědět – pokud jsi připraven/á poslouchat.
Zvíře nemá tendence mazat ti med kolem pusy. Nebo alespoň ne ta, která chodí za mnou.😅 Když se zeptáš, můžeš slyšet:
A tohle může být nepříjemné slyšet.
Ale právě v tom je ta práce cenná – že neuhýbá. Že ti zvíře zrcadlí pravdu, aniž by ji hodnotilo. A že tě tím zve k tomu, abys začal/a mluvit pravdivě i ty – nejprve se sebou. Pak s ním. A nakonec… možná i s celým světem.
Mnoho lidí přichází s otázkami typu:
„Můžeš mu říct, ať přestane kousat?“
„Zjisti, proč už neskáče do auta.“
„Vysvětli mu, že mu to dělám pro jeho dobro.“
A já naprosto chápu, odkud ty otázky vychází. Z frustrace, z bolesti, z touhy pomoci. Ale pod tím vším často leží nenápadná představa, že zvíře je něco, co můžeme opravit, vylepšit nebo přenastavit.
Jenže zvíře není věc.
Ani nástroj.
Ani projekt.
Je to bytost. A komunikace s ním není příkazový řádek – ale otevřený dialog.
A vše to je v pořádku. Když přistoupíš ke komunikaci jako k spolupráci dvou vědomí, začne se dít něco jiného. Zvíře začne otevírat svůj svět, ne protože „musí reagovat“, ale protože cítí, že může být slyšeno. A to je obrovský rozdíl.
Tohle říkám z čisté úcty ke zvířatům. V komunikaci se zvířaty nejde jen o to, zda se odpověď objeví. Jde o to, co s ní uděláš, až přijde. Proto vždy říkám: „Neptej se na to, na co nejsi připraven/á slyšet odpověď.“
Možná chceš vědět, proč tvé zvíře náhle změnilo chování. Ale jsi připraven/á slyšet, že to může souviset s tebou? Možná se chceš zeptat, jestli je šťastné. Ale uneseš odpověď, že ne? Možná chceš slyšet: „Miluju tě.“ Ale co když uslyšíš: „Jsem už moc unavená. Chci odejít.“
Dokážeš tahle jejich sdělení respektovat? Doopravdy? Protože není nic smutnějšího, než si vyslechnout přání zvířete a pak… ho neposlechnout.
Zvíře ti neříká věci proto, aby ti ublížilo.
Říká je, protože když se ho ptáš, věří, že jsi připraven/á slyšet pravdu. Pokud nejsi – není to ostuda. Jenom to znamená, že ještě dozráváš. A i to je v pořádku. Všechno má svůj správný čas a nic není dobré uspěchat.
Ticho je taky odpověď.
A někdy ta nejmoudřejší.
Možná si myslíš, že chceš jen porozumět svému zvířeti. Ale ve chvíli, kdy začneš opravdu naslouchat… začne se dít něco mnohem většího. Zvířata zrcadlí. Ne to, co o sobě říkáme – ale to, co doopravdy žijeme.
A když ti tvé zvíře řekne: „Nejsem v klidu, protože ty nejsi v klidu,“ nebo: „Nechápu, proč mi dáváš lásku, když si ji sama neumíš přijmout,“ máš najednou v rukou něco, co nemůžeš přeslechnout.
Tahle práce otvírá dveře k vnitřní pravdě.
A to může bolet. Ale je to dar. Protože když tenhle dar přijmeš, změníš sebe – a tím i váš vztah. Zvíře není tvůj terapeut. Ale může být tvůj průvodce. Ne proto, že bys to měl/a zvládnout kvůli němu. Ale protože už nechceš žít odděleně od toho, co je pravdivé.
Možná očekáváš, že komunikace se zvířaty ti odpoví na otázky. Ale možná ti přinese ještě něco víc: otázky, které sis nikdy nepoložil/a. A možná si skrze zvíře konečně všimneš i sebe. V pravdě. Bez zkratek.
Zvíře tě nesoudí.
Ale taky tě nebude hladit po duši za to, že se před sebou schováváš.
Odpoví ti tak, jak to cítí a jak cítí, že to potřebuješ. A právě v tom je ta vzácnost. Nepřikrášlenost. Upřímnost. Přítomnost.
Takže, pokud chceš slyšet – opravdu slyšet – připrav se na to, že tě zvíře neosloví jako „pána/paničku“. Ale jako parťák, průvodce, a někdy i jako léčitel, který vždy mluví jazykem srdce, ale někdy ostrým jak břitva.
A ze zkušenosti říkám: často nejde ani tak o to, co ti zvíře řekne.
Ale spíše o to, co s tím sdělením uděláš ty.
