Často se nad tím sama usměju. Přijde mi vlastně zvláštní, kam jsme se jako lidé dostali. To, že dnes existují lesní terapie. Že pořádáme setkání, na kterých se společně učíme znovu cítit les. Že vyhledáváme průvodce, aby nám ukázal něco, co naši předkové považovali za naprosto přirozenou součást života.
Že jsme zapomněli, jaké to je vejít do lesa bez cíle. Bez sluchátek v uších. Bez potřeby někam dojít. Jen tak se zastavit nebo se prostě jen toulat. A tiše tomu všemu naslouchat.
Dobrá zpráva ale je, že to v sobě pořád máme. Nikdo tě to nemusí učit. Nikdo ti nemůže předat spojení s přírodou, protože ono už dávno existuje. Je součástí každého z nás.
Úlohou průvodce proto není stát mezi tebou a lesem. Naopak.
Jeho úkolem je co nejdříve uhnout stranou a prostě jen vytvořit prostor, ve kterém si znovu vzpomeneš, že tím nejlepším průvodcem sám(a) sobě jsi nakonec vždycky ty sám(a).
Každé setkání je trochu jiné. Stejně jako je každý den jiný les. Jedno ale mají vždy společné. Nikam se nespěchá.
Po krátkém přivítání se společně vydáme na cestu lesem. Nečekej žádnou dlouhou túru. Čeká nás pomalá chůze, zastavení na místech, která si o to sama řeknou, a celá řada jednoduchých nabídek k různým cvičením, díky kterým začneš vnímat les úplně jinak než při běžné procházce.
Postupně zapojíme všechny smysly.
Budeme naslouchat zvukům lesa. Vnímat vůni jehličí a mokré země. Dotýkat se kůry stromů, mechu nebo kamenů. Objevovat drobnosti, kolem kterých běžně projdeme bez povšimnutí.
Některé chvíle strávíme v tichu. Jindy bude prostor sdílet své dojmy nebo jen poslouchat ostatní. Sdílení je vždy dobrovolné. Často totiž slova vůbec nejsou potřeba.
Každý průvodce přináší do lesa svůj vlastní pohled. Ten můj vyrůstá z několikaleté praxe telepatické komunikace se zvířaty a přírodou.
Krajinu vnímám jako živý organismus. Už dlouho vidím a vnímám stromy, rostliny, houby, kameny, vodu i zvířata tvořit jeden celek, který spolu neustále komunikuje. Když vstoupíme do lesa, vstupujeme do tohoto živého společenství.
Právě proto nechávám prostor hlavně samotnému lesu. Každé místo má svou atmosféru, svůj rytmus a svůj příběh. Každé setkání se odvíjí trochu jinak podle krajiny, ročního období i skupiny, která se v daný den sejde.
Do lesa nepřicházím s pevně daným plánem. Přicházím naslouchat všem zůčastněným. Stejně jako naslouchám zvířatům. Věřím, že když přírodě věnujeme plnou pozornost, začne se před námi otevírat způsobem, který je naprosto jedinečný.
A právě tento hluboký dialog s krajinou je srdcem všech našich společných setkání.
To za tebe nedokážu říct. A ani bych nechtěla.
Každý člověk prožívá les jinak. Stejně jako každý z nás jinak prožívá radost, ticho nebo bolest.
Nevěřím, že existuje jediný správný způsob, jak prožívat přírodu uvnitř sebe. Věřím ale, že když si dovolíš zpomalit a opravdu naslouchat, les ti nabídne přesně to, co v danou chvíli potřebuješ.
Nic víc.
Nic míň.
Věřím, že spojení s přírodou máme všichni v sobě. Nepotřebuješ průvodce, abys mohl(a) vyrazit do lesa. Pokud tě to táhne mezi stromy už dnes, běž. Vypni telefon. Zpomal. Posaď se na pařez. Opři se o strom. Naslouchej.
To nejdůležitější v sobě už dávno máš.
Pokud ale cítíš, že by ti udělalo dobře zpomalit společně s malou skupinou lidí a nechat se jemně provést světem lesní terapie, budu ráda, když se potkáme na Setkání s moudrostí šumavského lesa.
Záměrem těchto setkání je jen jedna jediná věc, přeji si, aby sis z něj odnesl(a) důvěru. Důvěru ve vlastní vnímání. Důvěru v přírodu. A vědomí, že se do lesa můžeš kdykoliv vrátit i bez průvodce – jednoduše sám(a) se sebou.
