Stromy nejsou jen obyčejné objekty v přírodě. Jsou to pradávní spojenci a mnozí z nich pamatují časy, kdy Země dýchala pomaleji a lidé ještě uměli naslouchat. Dnes ti chci připomenout, jak znovu otevřít tohle zapomenuté spojení. Protože když se na chvíli zastavíš… možná zjistíš, že strom o tobě ví víc, než tvůj nejlepší přítel.
Možná kolem nich chodíš celý život jen tak. Možná sis i všiml/a, jak krásně šumí, jak vrhají stín, nebo jak na podzim rudnou jejich listy. Ale napadlo tě někdy, že strom není jen kulisa? Že je to bytost? Vědomí. Paměť. Tichý přítel, který čeká, až ho někdo uslyší.
Dlouho se věřilo, že stromy jsou věci. Dřevo na topení. Překážka na pozemku. Dekorace v parku. Ale právě tím jsme zapomněli, že každý strom je hluboce cítící přítomnost.
Ne stejně jako člověk – ale jako někdo, kdo je napojený mnohem hlouběji, než většina z nás. Kořeny v Zemi, korunou v Nebi. A někdy právě strom může být tím, co nás znovu spojí s tím, co nás bylo dávno zapomenuto.
Tenhle článek není o poznávání druhů dřevin. Je o poznávání sebe – skrze vztah s tím, kdo roste v tichu. Stromy totiž mluví. Jen jinak, než jsme zvyklí.
Komunikace se stromem nezačíná slovy. Začíná zpomalením. Začíná ochotou nebýt tak důležitý. Přijít jako někdo, kdo naslouchá, ne jako ten, kdo ví. Nejprve je potřeba najít místo, kde se dá opravdu zastavit. Les. Louka s osamělým stromem. Starý sad. Nebo i park – pokud v sobě člověk otevře ten správný prostor, odpověď přijde i tam.
A pokud si nejsi jistá/ý, který strom zvolit? Nech vybrat jeho. Projdi se krajinou, dokud tě k sobě něco nepozve. Někdy to bude tichý tah, jindy silné zastavení. Poznáš to. Stromy si totiž vybírají nás, když jsme připraveni.
Když se otevře vnitřní ticho, začnou se dít zvláštní věci. Tělo vnímá jinak. Mysl se stáhne do pozadí. Přichází pocity, obrazy, občas i slova – ale ne ta, která by si někdo vymýšlel. Spíš jako ozvěny, které se rodí z prostoru mezi dechy.
Každý vnímá po svém – ale tady jsou některé cesty, kterými stromy odpovídají:
Nejde o to něco slyšet. Jde o to být dost otevřená/ý, aby bylo co slyšet. Pokud chceš do tohoto tématu proniknout víc, sepsala jsem i samostatný článek: 👉 Jak lidé přijímají intuitivní informace
Každý strom má svou osobnost. Svou roli. Někdo je léčitel. Jiný strážce. Další moudrá babička, trpělivý učitel nebo němý svědek bolesti. Když se s nimi spojíme, přestáváme si domýšlet příběhy – a necháváme si je vyprávět. A to je nádhera.
Strom není terapeut. Ale dokáže léčit tím, že je. A to často víc, než deset sezení a stovka knih. Protože jeho jazyk je jazykem přítomnosti.
Na Šumavu jsme se přestěhovali s novým začátkem. Hodně se měnilo. Všechno bylo čerstvé, krásné i trochu nejisté. A právě tehdy jsem ji poprvé uviděla.
Stará borovice, která stojí uprostřed louky. Ne schovaná v lese. Ne mezi jinými. Sama. A přesto ne osamělá. Její kůra má zvláštní barvu – skoro zlatou, když se do ní opře slunce. Od prvního dne mě volala. Ne hlasitě. Ne naléhavě. Jen tak… jako když ti někdo nenápadně pokyne hlavou.
Jednoho dne jsem si k ní prostě sedla. Nepřišla jsem pro odpovědi. Ani s velkou otázkou. Jen jsem v sobě cítila tiché „ano“. A ona tam byla – klidná, tichá, přítomná. Nechtěla nic vysvětlovat. Nesnažila se mě léčit. Jen mi nabídla prostor, kde se nemusí nic řešit.
Předala mi něco, co se slovy těžko vysvětluje: radost z bytí. Klid, který nevzniká vyřešením, ale přijetím. A lehkost, která voní pryskyřicí a větrem. Jako by říkala: „Dýchej. Žij. Nečekej na důvod.“
Od té doby se k ní vracím. Ne pro radu. Pro přítomnost. Pro to, co umí právě borovice – držet prostor bez tíhy, být pevná i lehká zároveň, a připomínat, že život je posvátný i v úplně obyčejných chvílích.
Tohle je častá otázka. „A co když je to jen moje fantazie?“ Možná se objeví i tady – po chvíli se stromem, kdy přijde obraz, slovo, pocit… a pak hned myšlenka: „Vymýšlím si to?“
Ale komunikace s přírodou – stejně jako se zvířaty – nefunguje přes logiku. Nepotřebuje razítko racionality. Potřebuje vnitřní soulad. Když něco přichází s klidem, s pravdou která rezonuje v těle, s jemným pocitem „ano, tohle dává smysl“, není důvod to zpochybňovat.
Důvěra se buduje pomalu. Skrze praxi, skrze srdce. A někdy i skrze pochybnosti – které nás vedou hlouběji. Pokud chceš do tohoto tématu proniknout víc, sepsala jsem i samostatný článek: 👉 Jak poznat, že si komunikaci se zvířetem nevymýšlím?
Principy, které tam popisuji, platí i tady – u stromů, řek, květin. Protože to všechno je živé vědomí. Jen mluví jiným jazykem. Ale možná nakonec ta nejdůležitější otázka není: „Je to pravda?“ Ale spíš: „Co se ve mně změní, když tomu dovolím být skutečné?“
Nejsme odříznutí. Nikdy jsme nebyli. Jen jsme zapomněli, jak vnímat svět, který nemluví naším jazykem – ale mluví přímo k srdci. Stromy nečekají na naše dotazy. Nestojí o naše odpovědi. Jsou tu, protože jsou. A právě v tom je jejich dar – připomenout nám, že naše hodnota není v činění, ale v bytí. V kořenech, které nejsou vidět. V přítomnosti, která nic nepotřebuje.
Když se spojíme se stromem, nespojujeme se jen s přírodou. Spojujeme se s vlastním tichem. S tou částí sebe, která nezávisí na úspěchu, názoru druhých, nebo dokonale provedeném rituálu. S částí, která ví.
Takže pokud tě to někdy zavolá strom – zastav se. Sedni si. Dotkni se kůry. A jen buď. Protože možná právě v tom „jen butí“ se zrodí ten nejhlubší rozhovor.
A pokud tě tenhle článek baví, moc doporučuju další na téma: Stromy, kameny, zvířata: Jak vnímat posvátnost krajiny.
