Měla to být obyčejná procházka. Pole, vítr, máky. Ale něco ve mně se zpomalilo dřív než moje nohy. A najednou jsem tam seděla… a nešlo jen tak vstát. Nevím, jestli to byl ten červený tanec máků, nebo to ticho mezi stébly. Ale stalo se něco, co mě změnilo navždy.
Míjela jsem jedno pole za druhým. Vítr se proháněl skrz klasy a mezi nimi vlčí máky – rudý jak kdyby někdo roztříkal krev po poli. Jako naše srdce. Jako křehkost něčeho, co je hodně vzácný. Chrpy vedle toho dělaly, že se jich to netýká, modrý a klidný jak studánky. Jako moudré oči něčeho starého a klidného. Společně tančily, aniž by chtěly být krásné. A přitom byly. Tak strašně moc.
Chvíli to byl jen hezkej obraz. A pak mě to vzalo. Úplně zevnitř. Takový to, co ti najednou sevře hruď, a ne proto, že je něco špatně. Ale protože ti právě něco došlo. Je mi čtyřiatřicet. A když budu mít fakt štěstí – jakože fakt – čeká mě třeba ještě devadesát jarních sezon (ano, chci se dožít alespoň 125 😄). Devadesát sezón pár jarních a letních rán, kdy můžu sedět v trávě a koukat, jak tančí máky.
Devadesátkrát ještě se nadechnout tohohle.
A pak konec.
Ty brďo to není moc.
A najednou mi všechno zpomalilo. Jako by mě ty máky vtáhly do sebe. Žádný velký moudra. Jen… „hej, teď jsi tady. Dýchej. Tohle je jedno z těch devadesáti.“ A já tam seděla a dýchala, jakoby mi někdo ukázal něco, co jsem dlouhou dobu přehlížela.
Ne že bych si to nikdy předtím neuvědomila. Ale teď to nebyla myšlenka. Teď to byla pravda, co přišla skrz tělo. Skrz tu trávu. Skrz ten mák, co se na chvíli úplně přestal hýbat, jako by poslouchal se mnou.
Když se narodíš, nikdo ti neřekne, kolik máš před sebou těch skutečně živých chvil. Všichni jen předpokládáme, že času je dost. Že těch jarních rán bude stovky. Tisíce. Že ta červená bude kvést každý rok a my se na ni určitě zas podíváme. Ale kdo mi to slíbil?
Devadesát rozhodně není nekonečno. Není to ani moc. A pravda je, že to číslo může být mnohem menší. Třicet. Deset. Tohle může být klidně i poslední jaro, kdy vidím kvést vlčí máky.
A najednou to není jen jaro.
Je to zázrak, co se už nemusí opakovat. A místo toho, abych ho vyfotila a šla dál, jsem prostě zůstala. A jen tak tam seděla.
Někdy se to stane, když to vůbec nečekám. Zadívám se na okvětní lístek. Fakt zadívám – ne jako „jojo, pěkný“, ale jako když se mi rozšíří vnímání a já najednou vidím, jak ten lístek není jen barva a tvar. Je to něco. Je to příběh.
A čím víc se nořím do toho detailu, tím víc mě to někam nese. Do ticha. Do hloubky. Do vzdálenosti, ze který se dívám na svůj život úplně jinýma očima. Najednou vím, že tohle je ten okamžik, co mi dává nadhled. Ne knížka. Ne rozhovor. Ale květina.
Zoom in, který mi zároveň dává i zoom out.
Protože když se opravdu ponořím do přítomnosti, najednou chápu celek. Když se zastavím u máku, pochopím čas. Když si uvědomím barvu, dojde mi pomíjivost. A když se mi sevře hruď, protože je to moc krásný – znamená to, že jsem tam opravdu byla.
A možná tohle je to, co jsem měla vždycky dělat. Ne běžet za smyslem, ale sednout si k němu. A prostě se jen dívat.
Vlčí mák se nesnaží být ničím jiným. Nehledá smysl, zná ho. Nezakládá firmy. Nečistí si karmu. Nevypráví si, že musí být víc. Jen… je. A přesto z něj nemůžu spustit oči.
A jak si tak sedím s ním přistihnu se, jak mu to závidím. Ten klid v bytí. Tu absenci tlaku. Ne proto, že by byl bez bolesti. Ale protože necuká. Nechává věci plynout. Odevzdává se větru. A když má přijít déšť, tak ho prostě přijme.
Když fouká vítr, tancujeme s ním, proto nás nezlomí, tancuj s námi - Stébla trávy
Já mezitím běhám v kruhu. Hledám smysl. Hledám naplnění. Ale možná… možná jsem jen zapomněla taky na chvílí sedět. A tak sedím. A dýchám. A nikam nejdu.
Nevytvářím. Neplánuji. Neřeším, co to znamená. Jsem jedna lidská bytost mezi chrpou a mákem, a na pár minut je to všechno, co potřebuju.
Možná už jen devadesátkrát. Možná míň. Možná tohle jaro je poslední. A ne, není to depresivní. Je to skutečný. A právě proto je to tak silný. Protože když si připustím, že tohle není navždy, tak cítím, že se mi rozšířuje srdce. Ne strachem. Ale vděčností. Takovou tou tichou, co necítím v hlavě, ale v těle.
V očích, co zůstanou déle na barvě máku. V dlaních, co se dotýkají trávy pomaleji. V dechu, co není samozřejmý. A najednou už nepotřebuju vědět, co budu dělat zítra. Najednou chápu, že tahle chvíle je dar. Najednou už to není jen klišé, co se říká. Je to moje realita, co se může kdykoliv rozplynout, ale já budu vědět, že jsem tam byla.
Tak sedím.
Je červen.
Měsíc červených květů a zrajících uvědomění.
A já děkuju za to, že můžu být jednou z těch bytostí, co si na chvíli sedla mezi máky.
A konečně si dovolila být opravdu s nimi.
